3 Ads 151/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Ad 8/2017- 52 - text 11 pokračování 6 Ad 8/2017 6 Ad 8/2017-52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: xxxx zastoupeného: JUDr. Ing. Eva Radová, advokátka, se sídlem Na příkopě 988/31, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. ledna 2017, č.j.: MZDR 64958/2016-4/PRO takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 9. 2016, čj. 17560/2012-14/VLP. Ve správním řízení byla pravomocně zamítnuta žádost žalobce ze dne 16. 5. 2012 o přiznání specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru diabetologie. [2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve popsal skutkový stav, procesní postup ve správním řízení a vývoje právní úpravy. Poukazuje na to, že pracoval na poloviční úvazek jako diabetolog a ve zbytku jako ambulantní internista, v roce xxxx složil atestaci II. stupně z interního lékařství, jejíž součástí byla i praxe a zkouška ze specializace diabetologie, té se v praxi věnoval. Získávání specializované způsobilosti upravovala vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 77/1981 Sb., po získání specializované způsobilosti v některých nástavbových oborech navazujících na internu či pediatrii mohl lékař po získání atestace I. stupně v základním oboru volit, zda získá vybranou nástavbovou specializaci. Poukazuje na účel podle ust. § 22 odst. 1 této vyhlášky, kdy během přípravy na II. atestaci i po jejím složení vykonával praxi internisty a diabetologa ve xxxxx, což respektovala i Česká lékařská komora, která mu vydala osvědčení (licenci) k výkonu soukromé lékařské praxe v oboru diabetologie dne 1. 4. 1995. Poukazuje na to, že dne 1. 6. 1997 byl jmenován ředitelem nemocnice a bylo zřejmé, že jeho časové vytížení mu neumožní dosavadní rozsah pracovního úvazku, na dotaz mu bylo řečeno, že mu postačí úvazek v rozsahu 0,2. Po vstupu v účinnost zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách, získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále také jen „zákon o odborné způsobilosti“ nebo jen obecně „zákon“), se telefonicky u České lékařské komory ujistil, že vydaná osvědčení stále platí, a že se na něj vztahuje ust. § 44 odst. 1 věta šestá zákona. V období od 30. 4. 2004 do 1. 4. 2009 přerušil výkon praxe na diabetologickém oddělení, poté působí na poloviční úvazek. Uvádí, že mu nebyly signalizovány žádné problémy ohledně specializace. Poukázal na to, že dne 29. 11. 2011 začala platit novela zákona o odborné způsobilosti a bylo potřeba potvrdit specializace, proto podal dne 16. 5. 2012 příslušnou žádost. [3] Poukazuje znovu na to, že na jeho situaci lze aplikovat ust. § 44 odst. 1 větu šestou zákona o odborné způsobilosti ve znění jak před novelou č. 346/2011 Sb., tak i po ní. Nesouhlasí s tím, že jediným přechodným ustanovením, které je na jeho situaci možné použít, je čl. II. odst. 6 zákona č. 346/2011 Sb., neboť by to podle názoru žalobce znamenalo, že až do účinnosti zákona č. 346/2011 Sb. se na žalobce nevztahovalo žádné přechodné ustanovení zákona o odborné způsobilosti, což popírá právní zásadu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (v této souvislosti upozorňuje na ústavní judikaturu k tomuto článku se upínající). Uvádí, že nutnost dvou novel k upřesnění přechodných ustanovení zákona o odborné způsobilosti ukazuje, že právní úprava nebyla dostatečně jasná, což potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 3 Ads 37/2012. Namítá, že smysl a účel přechodných ustanovení zákona byla harmonizace s právem EU, účelem bylo zachovat lékařům, kteří získali vzdělání a vykonávali praxi podle předchozích právních předpisů, jejichž řádně nabytá práva (odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 3 Ads 151/2011). [4] V další části žaloby uvádí, že podle ust. § 22 odst. 1 vyhlášky č. 77/1981 Sb. se považovalo za nástavbové studium a specializaci II. stupně za tentýž stupeň vzdělání, pouze s různou šíří kvalifikace, před přijetím zákona o odborné způsobilosti byl za specialistu v nástavbovém oboru rovnocenným způsobem považován jak ten, kdo úspěšně absolvoval nástavbovou specializaci, tak ten, kdo složil II. atestaci v základním oboru, nástavbovému oboru se v praxi věnoval a Česká lékařská komora mu udělila licenci na tuto odbornost. Proto podle jeho názoru mu zákon o odborné způsobilosti tuto odbornost odejmout nemůže z důvodu retroaktivity takového výkladu. Uvádí, že lékař, který získal II. atestaci, byl plně způsobilý samostatně vykonávat specializovanou praxi, usilovat v takové situaci o nástavbové vzdělání nebylo smysluplné, ale ani možné, neboť daný stupeň vzdělání byl splněn a zaměstnavatel by jej tak již nenavrhl jako vhodného kandidáta na specializované vzdělávání. V tomto světle je podle jeho názoru nutné interpretovat závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 9 As 113/2011, z něhož rozsáhle cituje žalovaný. Takový závěr by podle názoru žalobce znamenal, že lékař se měl v minulosti rozhodnout tak, aby vyhověl budoucím předpisům, a pomíjí faktický průběh vzdělávání lékařů v dané době. Poukázal dále na zákon č. 220/1991 Sb., kterým byla založena Česká lékařská komora, a opětovně na touto komorou vydanou licenci, na jejímž základě byl žalobce od roku 1995 oprávněn samostatně poskytovat zdravotní služby v oboru diabetologie. Znovu opakuje, že závěr v napadeném rozhodnutí je retroaktivním výkladem zákona, přičemž znovu uvádí již několikrát řečené (popis své praxe). Uvedl dále, že rozhodnutí o přiznání kvalifikace má deklaratorní povahu, a zopakoval, že po celou dobu poskytoval zdravotní služby jako specialista-diabetolog v nemocnici (téměř dva roky působil na oddělení diabetologie jako jediný diabetolog). [5] V další části žaloby namítá, že na jeho případ nelze aplikovat ust. čl. II. odst. 6 zákona č. 346/2011 Sb., neboť tento zákon rozlišuje mezi lékaři s I. a II. atestací a žalobce dosáhl II. atestace. Lze aplikovat přechodné ustanovení uvedené v ust. § 44 odst. 1 věta šestá zákona o odborné způsobilosti, jak uvedl Nejvyšší správní soud v dřívějším kasačním rozsudku. Žalovaný je povinen se vypořádat s jeho námitkou, že mu zůstala specializace diabetologie získaná v rámci atestace II. stupně a další praxe v oboru, potvrzená osvědčením České lékařské komory, a to i z hlediska ochrany nabytých práv. Získání II. atestace bylo považováno i v oboru diabetologie za dostatečné pro samostatný výkon této činnosti, žalobce tuto odbornost měl a má. Namítá, že napadené rozhodnutí shora uvedené závěry, které plynou z předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci, nerespektuje. Uvádí, že podle jeho názoru úmysl zákonodárce při přijetí zákona o odborné způsobilosti bylo šetření práv samostatně poskytovat služby v oboru diabetologie, ať už od přijetí tohoto zákona, nebo novely č. 346/2011 Sb. Namítá, že výklad žalovaného je formální, což žalovaný uvedl i na str. 7 napadeného rozhodnutí. Znovu namítá, že žalovaný svým výkladem nerespektoval výklad, který uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku v této věci. Ministr v rozhodnutí dále nepřipouští pochyby o výkladu právních norem, to však odporuje tomu, že tyto normy byly dvakrát novelizovány. Dále namítá, že žalovaný se nezabýval tím, že atestace II. stupně z oboru interního lékařství dříve získaná zahrnovala odbornou způsobilost i pro její věcný podobor – diabetologie, jak uvedl Nejvyšší správní soud, ale zabýval se obsahem zkoušky v rámci II. atestace a v rámci nástavbové specializace. Upozorňuje, že získal atestaci, která nespočívala jen ve zkoušce, ale v pětiletém studiu a následující praxi v oboru diabetologie, která ho opravňovala ke shodnému výkonu diabetologie jako tříleté nástavbové studium v tomto oboru. Tyto dvě možnosti získání odbornosti považuje za shodné, a z hlediska samostatného poskytování zdravotnické péče diabetologa i garantování oboru v rámci registrace zdravotnického zařízení. Tuto námitku podle názoru žalobce žalovaný trvale opomíjí a soustředí se na formální otázku oprávnění České lékařské komory, jejichž význam marginalizuje, stejně jako to, že s žalobcem bylo dlouhodobě jednáno jako s kvalifikovaným specialistou v oboru diabetologie (ze strany žalovaného, zřizovatele nemocnice, zdravotních pojišťoven). Poukázal na to, že xxxxx byla v rozhodné době státním zdravotnickým zařízením, základní úprava, jíž podléhala, byl zákon č. 20/1966 Sb., na který navazoval zákon č. 245/2006 Sb., soulad perso