1 As 70/2013 — Nejvyšší správní soud

8 A 106/2019- 41 - text 12 8 A 106/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Iuridicum Remedium, z. s., se sídlem Přístavní 1236/35, 170 00 Praha 7, zastoupená: Mgr. Janem Vobořilem, Ph.D., advokátem se sídlem U Smaltovny 1115/32, 170 00 Praha 7 Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 963/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2019, č. j. MV-66292-4/KM-2019, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2019, č. j. MV-66292-4/KM-2019, a rozhodnutí Policie České republiky – Útvaru zvláštních činností SKPV ze dne 30. 5. 2019, č. j. UZC-7681-5/ČJ-2019-2800KR, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce v žádosti o informace ze dne 2. 4. 2019 podané podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), žádal na Policii České republiky – Útvaru zvláštních činností SKPV (dále jen „Policie ČR“) poskytnutí informací na základě 8 otázek, které vymezil. Policie ČR rozhodnutím ze dne 15. 4. 2019, č. j. UZC-7681-1/ČJ-2019-2800KR, žádost o informace částečně odmítla z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 6 informačního zákona. Konkrétně odmítla poskytnout informace podle bodu 6 žádosti. Celá žádost se týkala informací o uchovávání údajů poskytnutých Policii ČR poskytovateli služeb elektronických komunikací na základě žádosti policie o provozní a lokalizační údaje dle § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Bod 6 žádosti potom mířil na znění právního či interního předpisu, který upravuje uchovávání těchto údajů. Jako stěžejní argument Policie ČR v tomto prvním rozhodnutí se jeví poukaz na skutečnost, že požadované interní předpisy představují soubor informací a postupů zejména při vyžadování, provádění a ukončení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a nakládání se získanými informacemi. Jde o informace, které nejsou popsány ve veřejně dostupných odborných publikacích, které si Policie ČR chrání a utajuje, neboť jejich zveřejnění by nepochybně bylo způsobilé ohrozit plnění úkolů Policie ČR. Znalost těchto postupů by mohla být zneužita pachateli trestné činnosti k tomu, aby těmto skutečnostem přizpůsobili své jednání a eliminovali účinnost budoucích opatření Policie ČR (…) Zákonodárce si je zjevně vědom, jak nutnosti utajovat informace o použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tak zároveň nutnosti chránit společnost před zneužitím tohoto utajení k nepřiměřenému použití uvedených prostředků. Komplikovanou situaci proto řeší pomocí § 98 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, kterým zřizuje zvláštní kontrolní orgán Poslanecké sněmovny, za účelem nezávislé kontroly (…). 2. Žalovaný k odvolání žalobce následně toto rozhodnutí zrušil (rozhodnutí ze dne 20. 5. 2019, č. j. MV-66292-2/KM-2019). Policie ČR potom při novém projednání část požadovaných interních předpisů poskytla. Jednalo se o závazný pokyn policejního prezidenta ze dne 7. 10. 2011 č. 186/2011, o vyžadování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (dále také jen „pokyn č. 186/2011“), a o pokyn ředitele Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 3. 3. 2014 č. 13/2014, o zpracování záznamů z vybraných úkonů (dále také jen „pokyn č. 13/2014“; společně rovněž jen „pokyny“). Některé jejich části (ustanovení těchto pokynů) ale Policie ČR vyloučila (začernila) a vydala o nich rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti (rozhodnutí ze dne 30. 5. 2019, č. j. UZC-7681-5/ČJ-2019-2800KR; dále jen „rozhodnutí Policie ČR“). Své rozhodnutí zdůvodnila v zásadě stejným způsobem jako původní rozhodnutí z 15. 4. 2019. Jako důvod odmítnutí tedy uvedla § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 6 informačního zákona. 3. Žalobce následně proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 7. 2019, č. j. MV-66292-4/KM-2019, zamítl. Žalovaný potvrdil, že Policie ČR správně aplikovala obě výjimky z poskytování informací podle informačního zákona. 4. Žalobce následně rozhodnutí žalovaného napadl dne 2. 9. 2019 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce zaprvé namítá, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí Policie ČR, je nepřezkoumatelné, neboť jen obecně vymezuje dva samostatné důvody pro odepření poskytnutí informace, aniž by dostatečně konkretizovalo, na které jednotlivé informace dopadá na který důvod odepření. Žalobce se přitom odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též jen jako „městský soud“) ve skutkově podobné věci týkající se téhož žalobce i žalovaného. Jedná se o rozsudek ze dne 18. 12. 2018, č. j. 10 A 153/2014-39, kterým městský soud zrušil pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí o odvolání ve věci odmítnutí žádosti o informace. Odmítnutí žádost bylo v tomto případě rovněž založeno na důvodech podle § 11 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 6 informačního zákona, přičemž ale nebylo vymezeno a odůvodněno, jaký důvod odmítnutí se uplatnil ve vztahu k jednotlivým informacím (částem interního pokynu). Žalobce cituje body 42 a 43 rozsudku: „I v případě kumulace důvodů pro odmítnutí informací je však třeba nade vší pochybnost zajistit dodržení výše popsaných standardů přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu. Poukáže-li přitom povinný subjekt ve výroku rozhodnutí o (částečném) odmítnutí poskytnutí požadovaných informací na více zákonných důvodů odepření informace, přičemž rovněž v odůvodnění takového rozhodnutí pouze v obecné rovině charakterizuje tyto aplikované důvody odepření informací, aniž by je konkrétně vztáhnul k jednotlivým informacím, jejichž poskytnutí žadateli odepřel, shora popsaným standardům podle přesvědčení soudu nedostojí.“ 6. Zadruhé, žalobce rozporuje, že by vyloučené části pokynů představovaly výlučně vnitřní pokyny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona. Odkazuje se přitom na judikaturu správních soudů, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4 As 20/2007-64, podle kterého se uvedená výjimka neuplatní v případě, že se „vnitřní pokyny“ dotýkají výkonu veřejné správy navenek (např. tak, že upravují aplikační postupy ve vztahu k určitému zákonu). Dále odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 10 A 251/2011-38, ze kterého vyplývá, že za vnitřní pokyny lze považovat pouze takové dokumenty, které se projevují výhradně uvnitř úřadu a nijak nedopadají do práv osob stojících mimo úřad. V tomto konkrétním případě městský soud konstatoval, že takovým „dopadem do práv třetích osob“ může být i shromažďování a uchovávání osobních údajů, a tudíž na „vnitřní pokyny“, které tuto problematiku upravují, nedopadá výjimka podle § 11 odst. 1 písm. a) informačního zákona. 7. Žalobce uvádí, že oba pokyny, jejichž poskytnutí žádal, se týkají realizace odposlechů osob mimo struktury Policie ČR a obecně právě způsobu vyžadování provedení odposlechů či poskytnutí metadat o komunikaci. Žalovaný zjevně zaměňuje okruh osob, kterým je interní pokyn určen (které zavazuje), s okruhem osob, do jejichž práv je zasahováno, resp. shromažďování, jejichž osobních údajů dané pokyny upravují. I popis technických či organizačních opatření při nakládání s osobními údaji mnohé vypovídá o tom, jakým způsobem Policie ČR spravuje dané osobní údaje či jak je má zabezpečené. Z tohoto důvodu se nejedná o čistě interní pokyny beze vztahu k třetím osobám. Žalobce dále uvádí, že v důsledku předchozí argumentace se jako nadbytečné jeví zkoumání nezbytnosti částečného odmítnutí žádosti z důvodu, že se jedná o vnitřní pokyny. Policie ČR a žalovaný tvrdili, že by mohlo dojít k narušení bezpečnostních opatření vyplývajících z vyhlášky č. 82/2018 Sb., o kybernetické bezpečnosti. Žalobce k tomu uvádí, že tato argumentace se zjevně vztahuje až k důvodu odmítnutí podle § 11 odst. 6 informačního zákona; nadto žalobce poukazuje, že Policie ČR ani žalovaný nespecifikovali, v čem by mělo spočívat ohrožení plnění povinností podle citované vyhlášky. 8. Zatřetí, žalobce zpochybňuje uplatnění důvodu pro odmítnutí podle § 11 odst. 6 informačního zákona, tedy že se jedná o informace, jejichž poskytnutí by mohlo ohrozit schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti a vyšetřovat ji. Žalobce uvádí, že z poskytnutých pokynů byly vyloučeny např. některá ustanovení obsahující toliko legální definice či pouze pravidla administrativních procesů. Policie ČR je také velmi nekonkrétní v tom, v čem by konkrétně ohrožení její činnosti mělo spočívat. Žalobce uvádí, že tento důvod odmítnutí by se teoreticky mohl upla