1 Afs 168/2019 — Nejvyšší správní soud

8 Af 61/2016- 103 - text 11 8 Af 61/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně proti žalovanému XX, nar. XX bytem XX zastoupená advokátem Mgr. Ing. Michalem Burešem, se sídlem Nová 244, 439 23 Lenešice Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobách proti rozhodnutí žalovaného, č. j. 28899/16/5100-31461-700796, č. j. 28894/16/5100-31462-707633, č. j. 28896/16/5100-31462-707633, č. j. 28898/16/5100-31461-700796, č. j. 28893/16/5100-31462-707633, ze dne 24. 6. 2016, a č. j. 34841/16/5100-31462-707633, ze dne 18. 8. 2016, takto: I. Věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 61/2016, 8 Af 62/2016, 8 Af 63/2016, 8 Af 64/2016, 8 Af 65/2016, 8 Af 73/2016, se spojují ke společnému projednání. Věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 8 Af 61/2016. II. Rozhodnutí žalovaného, č. j. 28899/16/5100-31461-700796, č. j. 28894/16/5100-31462-707633, č. j. 28896/16/5100-31462-707633, č. j. 28898/16/5100-31461-700796, č. j. 28893/16/5100-31462-707633, ze dne 24. 6. 2016, a č. j. 34841/16/5100-31462-707633, ze dne 18. 8. 2016, se ruší a věci se vrací žalovanému k dalšímu jednání. III. Žalovaný je povinen žalobci uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 45.346,- Kč. Odůvodnění: I. Základ sporů a odůvodnění spojení věcí 1. Žalobkyně se žalobami, podanými u Městského soudu v Praze, domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (dále jen „napadená rozhodnutí“). 2. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) zaslal žalobkyni výzvy ze dne 29. 4. 2015 (dále dle kontextu jen „výzvy“), k podání daňového přiznání k dani darovací ve lhůtě patnácti dnů. Na základě usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 3. 2015, č. j. 4 VZV 5/2013, totiž zjistil, že stěžovatelka v období od 29. 10. 2012 do 13. 6. 2013 obdržela luxusní dary od různých fyzických osob, jejichž hodnota se pohybovala v řádech statisíců korun. Konkrétně: - dne 29. 10. 2012 oděvy značky Christian Dior pořízené 29. 10. 2012 za celkovou kupní cenu 307.500,- Kč (sp. zn. 8 Afs 61/2016; napadené rozhodnutí ze dne 24. 6. 2016, č. j. 28899/16/5100-31461-700796); - dne 13. 12. 2012 kabelku značky Christian Dior pořízenou 13. 12. 2012 za kupní cenu ve výši 275.000,- Kč (sp. zn. 8 Afs 62/2016; napadené rozhodnutí ze dne 24. 6. 2016, č. j. 28894/16/5100-31462-707633); - dne 19. 12. 2012 kožich značky Christian Dior pořízený dne 19. 12. 2012 za kupní cenu ve výši 260.000,- Kč (sp. zn. 8 Afs 63/2016; napadené rozhodnutí ze dne 24. 6. 2016, č. j. 28896/16/5100-31462-707633); - v přesně nezjištěné době od 20. 12. 2012 do 24. 12. 2012 hodinky značky Watch tank Anglaise pořízené dne 20. 12. 2012 za kupní cenu ve výši 147.000,- Kč (sp. zn. 8 Afs 64/2016; napadené rozhodnutí ze dne 24. 6. 2016, č. j. 28898/16/5100-31461-700796); - dne 13. 3. 2013 prsten značky ALO diamonds pořízený dne 13. 3. 2013 za kupní cenu ve výši 602.000,- Kč (sp. zn. 8 Afs 65/2016; napadené rozhodnutí ze dne 24. 6. 2016, č. j. 28893/16/5100-31462-707633); - v přesně nezjištěné době od 2. 5. 2013 do 13. 6. 2013 oděvy a doplňky v celkové hodnotě 145.000,- Kč (sp. zn. 8 Afs 73/2016; napadené rozhodnutí ze dne 18. 8. 2016, č. j. 34841/16/5100-31462-707633). 3. Vzhledem ke zjištěným datům obdržení darů měla žalobkyně povinnost podat přiznání k dani darovací, a to ve třicetidenní lhůtě od doby nabytí darů do jejího vlastnictví. Protože daňové přiznání nepodala, poskytl jí správce daně výzvami ze dne 29. 4. 2015 náhradní patnáctidenní lhůtu k podání daňového přiznání. Výzva jí byla doručena fikcí, stěžovatelka na ni nereagovala a správce daně jí následně vyměřil jednotlivými platebními výměry podle pomůcek darovací daň vztahující k jednotlivým darům. Proti daným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání. 4. Napadenými rozhodnutími uvedenými v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a rozhodnutí správce daně potvrdil. V napadených rozhodnutích mimo jiné konstatoval, že vzhledem k nesoučinnosti stěžovatelky nemohla být daň stanovena dokazováním, proto byla daň stanovena podle pomůcek. Výzva k podání daňového přiznání jí byla zaslána řádně, neboť svým podáním ze dne 6. 1. 2006, č. j. 3360/06, adresovaném Finančnímu úřadu v Karlových Varech, sama požádala, aby jí správce daně písemnosti doručoval na adresu Hlavní kancelář ODS, Jánský Vršek 13, 110 01 Praha, [viz § 44 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“)], správce daně na tuto adresu doručoval až do 20. 7. 2015, kdy oznámila změnu doručovací adresy. Žalovaný připomněl, že pokud na doručovací adrese není schránka vhodná pro vložení doručené písemnosti, tíží skutečnost neseznámení s doručenou písemností pouze adresáta, který vhodnou schránku nezajistil. 5. Vzhledem ke značné podobnosti ve skutkovém průběhu případů vedených pod shora uvedenými spisovými značkami, městský soud dospěl k závěru, že (jak bude vysvětleno níže) je shodné i právní hodnocení těchto případů. S ohledem na zásadu procesní ekonomie pak přistoupil ke spojení těchto věcí, neboť argumentace použitá v odůvodnění každého jednotlivého rozsudku by byla de facto stejná a opakující se. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 6. Žalobkyně v podaných žalobách stručně shrnula dosavadní průběh správního řízení a namítala pochybení při doručování výzev k podání daňového přiznání. Výzvy k podání daňového přiznání byly doručovány na adresu: „Hlavní kancelář ODS, Jánský Vršek 13, Praha 1“. Tyto výzvy nebyly doručeny řádně, žalobkyně jako adresátka těchto písemností je nepřevzala a tyto byly vráceny správci daně zpět s tím, že adresát nemá na adrese schránku a je na uvedené adrese neznámý. Žalobkyně namítala, že správce daně aplikoval § 44 odst. 3 daňového řádu v rozporu se zákazem pravé retroaktivity, poukázala na rozdílnou právní úpravu daňového řádu a zákona o správě daní a poplatků, který byl založen na principu zdržování se na příslušné adrese, zatímco daňový řád tento princip nahradil principem objektivní doručovací adresy. Žalovaný se dopustil nepřípustné pravé retroaktivity, jestliže úkon učiněný za předchozí právní úpravy bez dalšího považoval za úkon, který byl učiněn podle platné právní úpravy, a spojil s ním následky, které s ním předchozí právní úprava nespojovala. Dále žalobkyně namítala, že nebyla naplněna materiální funkce doručení. Poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu a rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ze kterých vyplývá, že písemnost musí být adresátovi doručena způsobem umožňujícím seznámit se s jejím obsahem. Výzvy k podání daňového přiznání nemohly být žalobkyni doručovány na adresu, na kterou byly zaslány, když z doručenek je patrno, že doručující orgán uvedl, že adresát je na uvedené adrese neznámý, s tím, že zde nemá ani schránku. Žalobkyně dále namítala, že nebyly splněny všechny zákonem předpokládané podmínky pro závěr o doručení fikcí. Nezohlednil ani skutečnost, že údaje na doručenkách jsou vnitřně rozporné, neboť je na nich zároveň uvedeno, že adresát je na předmětné adrese neznámý, nemůže tudíž být současně vyzván k vyzvednutí zásilky a nemůže mu být zanecháno poučení. Správce daně opakovaně doručoval na předmětnou adresu, ačkoli mu byla známa jiná adresa, a to bydliště žalobkyně, přestože si byl vědom, že se žádná z doručovaných písemností nedostala do dispoziční sféry žalobkyně. Fikce doručení tak nemohla být uplatněna. 7. Kromě výše uvedeného žalobkyně namítala pochybení správce daně při prokazování darování, neboť správce daně existenci darování vzal za prokázanou pouze na základě usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 3. 2015, č. j. 4 VZV 5/2013, o zahájení trestního stíhání. Tím správce daně měl porušit § 5 odst. 1 a § 92 odst. 2 daňového řádu, neboť nezjistil dostatečně skutkový stav věci, popřel zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv svobod a porušil zásadu bezprostřednosti dokazování. Žalobkyně poukázala na charakter usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 trestního řádu s tím, že jde o úkon, kdy policejním orgánem (státním zástupcem) nemusí být s jistotou prokázáno, že k trestnému činu došlo, neboť je postačující, když zjištěné skutečnosti tomu nasvědčují. Rozhodnutí o daňové povinnosti žalobkyně přitom finanční orgány založily pouze na obsahu usnesení vrchního státního zastupitelství, ačkoli je jejich povinností zjistit rozhodné skutečnosti pro správné zjištění a stanovení daně co nejúplněji (§ 92 odst. 2 daňového řádu). Zjištění státního zástupce byla přitom založena na provedených odposleších, jejich použití je, jak vyplývá i z judikatury, v daňovém řízení nepřípustné. Porušení zásady bezprostřednosti dokazování spočívá v tom, že správní orgány neprovedly výslech osob, které měly movité věci žalobkyni darovat. Nebyly provedeny důkazy směřující k prokázání, zda k darování skutečně došlo. Vyměření daně