4 As 269/2018 — Nejvyšší správní soud

9 A 51/2019- 115 - text 9 9 A 51/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Aleše Sabola ve věci žalobce: Mgr. F. Š. bytem [adresa], t.č. [adresa] proti žalované: Vězeňská služba České republiky sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 o žalobě proti nečinnosti Věznice Ostrov ve věci žádosti žalobce o poskytnutí informací doručené Věznici Ostrov dne 29. 6. 2018, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 22. 10. 2018 se žalobce u správních soudů domáhal ochrany proti nečinnosti, kterou spatřoval v nevyřízení jeho žádosti ze dne 20. 6. 2018 o poskytnutí informací v oblasti stravování (dále jen „žádost o informace“) ze strany jím oslovené Věznice Ostrov nad Ohří. II. Žaloba 2. Žalobce nejprve v žalobě předeslal, že v rámci občanské aktivity vězněných s názvem Pankrácká výzva 2015, která se zabývá úrovní dodržování základních lidských práv a svobod ve výkonu vazby, trestu i v zabezpečovací detenci, provádí soustavný sběr informací od veřejné správy a samosprávy za účelem popisu závažných deliktů vězněných osob, zaměstnanců i příslušníků Vězeňské služby ČR, posuzuje legislativní změny v oblasti trestního a správního práva a upozorňuje na rozpory mezi veřejně deklarovanou humanizací českého vězeňství a represivní trestní politikou justičních orgánů České republiky. Za tuto svoji veřejně prospěšnou činnost je žalobce podle svého tvrzení perzekuován, Vězeňská služba ČR - Věznice Ostrov nad Ohří (dále jen „Věznice Ostrov“) mu poskytuje minimální údaje a v posuzovaném případě je zcela nečinná i přes předžalobní upomínku a podání stížnosti k nadřízenému orgánu. 3. Žalobce uvedl, že v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v rozhodném znění (dále jen „InfZ“) podal žádost o informace k Věznici Ostrov, a to v oblasti stravování, které žalobce vymezil jednotlivými okruhy pod body 1 - 10 žádosti o informace. Podle žalobce se Věznice Ostrov v postavení povinného subjektu snažila přenést svou „informační povinnost“ na Generální ředitelství Vězeňské služby ČR, s čímž žalobce „zásadně“ nesouhlasil. 4. Žalobce doplnil, že dne 13. 8. 2018 podal proti tomuto nezákonnému postupu stížnost podle ustanovení § 16a odst. 1 písm. b) InfZ, avšak do dne podání žaloby neobdržel žádné rozhodnutí ani Věznice Ostrov, ani Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR jako nadřízeného orgánu, ani mu nebylo známo, zda Věznice Ostrov postoupila podle ustanovení § 16a odst. 5 InfZ stížnost a spisový materiál nadřízenému orgánu. V důsledku toho žalobce uzavřel, že se Věznice Ostrov dopustila nepřípustné nečinnosti. 5. Žalobce navrhl, aby soud nařídil Věznici Ostrov, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení rozsudku zjednala nápravu při vyřizování žádosti o informace a vydala rozhodnutí ve věci. Zároveň ve věci navrhl vydání předběžného opatření, jímž by soud Věznici Ostrov nařídil, aby „se zdržela všech dehonestujících a diskriminačních výroků při výkonu své funkce, které snižují důstojnost žalobce…“. III. Vyjádření Věznice Ostrov k žalobě 6. Věznice Ostrov ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 12. 2018 poukázala na to, že žalobce za nečinný správní orgán výslovně označil organizační jednotku Vězeňské služby ČR, a to Věznici Ostrov. Věznice Ostrov měla za to, že organizačním jednotkám Vězeňské služby ČR ve smyslu ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v rozhodném znění, (dále jen „zákon č. 555/1992 Sb.“), nevyplývala ze žádného zákona samostatná rozhodovací pravomoc v oblasti poskytování informací ve smyslu InfZ, a proto je nebylo lze považovat za správní orgán ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 7. Jestliže tedy žalobce označil za nečinný správní orgán podle § 79 odst. 2 s. ř. s. Věznici Ostrov, učinil žalobu neprojednatelnou. To vyplývalo již z § 4 zákona č. 555/1992 Sb., když právní úkony jménem státu činil za žalovanou její generální ředitel a ředitelé jednotlivých věznic byli oprávněni jednat a činit právní úkony za žalovanou ve všech věcech kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra spravedlnosti nebo generálního ředitele patřily do jejich pravomoci. Tyto závěry Věznice Ostrov potvrzovala i dostupná judikatura v obdobných věcech téhož žalobce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ve vztahu k Věznici Rapotice ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 As 284/2018 - 20, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2018, č. j. 31 A 97/2018 - 16, opět ve vztahu k Věznici Rapotice, či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, č. j. 54 A 153/2018 - 7, ve vztahu k Věznici Oráčov). Právě z ní plynulo, že povinným subjektem (a žalovanou) nejen v projednávané věci byla Vězeňská služba České republiky jako správní úřad a účetní jednotka, nikoli její organizační jednotky. Pro všechny tyto důvody Věznice Ostrov navrhla soudu zamítnutí žaloby, neboť ta byla podána proti správnímu orgánu, který nebyl kompetentní v dané věci žalobcem požadované rozhodnutí vydat. IV. Dosavadní průběh řízení 8. Městský soud v Praze ověřil ze správního spisu, že žalobce dne 29. 6. 2018 doručil Věznici Ostrov žádost o informace. Na tuto žádost o informace Věznice Ostrov reagovala dopisem ze dne 4. 7. 2018, v němž uvedla, že žalobce zneužívá své právo na informace, neboť užíval hrubě urážlivého jazyka a jeho argumentace přesáhla meze běžné kritiky a dosáhla úrovně pohrdání. Zároveň Věznice Ostrov žalobce upozornila na to, že obsah žádosti o informace nebyl v její působnosti, protože řada dotazů směřovala ke koncepčním problematikám, jejichž řešení bylo v působnosti generálního ředitelství žalované, když jí navíc bylo známo, že se žalobce současně svými paralelními žádostmi o poskytnutí informací obrátil na ostatní vazební věznice, věznice a ústavy pro výkon zabezpečovací detence. Věznici Ostrov pak v tomto přípisu žalobci uzavřela, že žádost o informace nevyřizovala, protože z ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 555/1992 Sb. vyplývalo, že plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek žalované zabezpečovalo generální ředitelství Vězeňské služby České republiky. 9. Následně žalobce podal vůči postupu Věznice Ostrov stížnost formulovanou jeho právní zástupkyní, kterou žalobce osobně doručil Věznici Ostrov dne 14. 8. 2018. V této stížnosti žalobce ve smyslu § 16a odst. 1 písm. b) InfZ brojil proti „předisponování“ žádosti o informace z Věznice Ostrov na generální ředitelství k vyřízení. Podle jeho přesvědčení jím vyžadované informace měla k dispozici Věznice Ostrov, tudíž je mohla poskytnout výlučně tato žalobcem oslovená organizační jednotka žalované. Na tuto stížnost žalobce Věznice Ostrov reagovala dopisem ze dne 21. 8. 2018, v němž žalobci oznámila, že jako povinný subjekt stížnost žalobce postoupila k rozhodnutí nadřízenému orgánu, za který označila generální ředitelství, a zároveň si vyžádala plnou moc právní zástupkyně žalobce, kterou tato dosud nepředložila. 10. Poté žalobce formuloval vůči Věznici Ostrov podání, které nazval předžalobní upomínkou a doručil jej dne 22. 10. 2018 Věznici Ostrov. V něm žalobce upozornil, že dosud neobdržel informace na základě své žádosti o informace, a žádal o vydání rozhodnutí v projednávané věci do deseti dnů od doručení svého podání. Věznice Ostrov následně ve své odpovědi ze dne 30. 10. 2018 sumarizovala žalobci stav řízení, čili uvedla, které z požadovaných informací o stravování již žalobci k jeho žádosti o informace žalovaná (tedy generální ředitelství) prokazatelně poskytla a které odmítla poskytnout a z jakých důvodů (k tomu srov. str. 13 – 18 odpovědi Věznice Ostrov), a to již v průběhu měsíců července a srpna 2018. 11. Žalobce pak dne 7. 11. 2018 přistoupil k podání žaloby, v níž jako žalovaný správní orgán uvedl Věznici Ostrov. I proto žalobu podal u Krajského soudu v Plzni, který usnesením ze dne 30. 11. 2018, č. j. 57 A 156/2018 - 20, nejprve rozhodl tak, že žalobce zcela osvobodil od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na ustanovení zástupce. Tentýž soud pak usnesením ze dne 12. 12. 2018, č. j. 57 A 156/2018 - 25, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření. Proti oběma uvedeným usnesením Krajského soudu v Plzni podal žalobce kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud následně v obou jím vedených řízeních o těchto kasačních stížnostech žalobce jednal jako se žalovanou stranou s Vězeňskou službou České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, nikoliv tedy s Věznicí Ostrov. Rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 8 As 395/2018 - 19, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2018, č. j. 57 A 156/2018 - 20, zatímco rozsudkem 17. 1. 2019 odmítl kasační stížnost žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2