10 Afs 148/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Af 17/2018- 66 - text 7 č. j. 9Af 17/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: DevClub s.r.o., IČO: 24204714 sídlem Jungmannova 32/25, Praha zastoupen Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2018, čj. 502-6/2018-900000-318 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění I. Předmět řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 5. 3. 2018, čj. 502-6/2018-900000-318 , kterým žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2017, čj. 93951-8/2017-510000-32 vydané podle § § 42 odst. 5 ve spojení s § 42e zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebních daních), o stanovení povinnosti žalobce uhradit náklady za uskladnění zajištěných vybraných výrobků, které se dle rozhodnutí celního úřadu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 93951-4/2017-510000-12, staly majetkem státu. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu 1. stupně změnil tak, že výši úhrady v částce 2 118 Kč snížil a stanovil žalobci povinnost úhrady ve výši 1 271 Kč. 2. V prvostupňovém rozhodnutí celní úřad vyčíslil náklady za období skladování od 17. 2. 2016 do 31. 12. 2016 (319 dnů) a za období od 1. 1. 2017 do 4. 7. 2017 (185 dnů) včetně nákladů za dopravu u motorového vozidla Renault Trafic RZ: XXX. 3. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že není vlastníkem zajištěných lihovin ani osobou, u níž byly lihoviny zajištěny, neboť se nacházely v prostorách, které žalobce neměl v pronájmu. Dále namítal nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů a nejasnost ve stanovení nákladů dopravného, když není zřejmé, proč jsou celkové kilometry násobeny počtem palet a jak byla určena cena za skladování apod. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 4. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel ze zjištění vyplývajících z protokolu o místním šetření provedeném dne 17. 2. 2016 celním úřadem u kontrolované osoby – HALALI, všeobecné pojišťovny, a.s. v jejích prostorách v ulici Jungmannova 32/25, Praha 1, dříve pronajatých žalobci, že v těchto prostorách byly skladovány vybrané výrobky – lihoviny v celkovém počtu 478 kusů. Z důvodu podezření, že tyto výrobky jsou skladovány nezdaněné, celní úřad provedl jejich zajištění podle § 42 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních rozhodnutím ze dne 19. 2. 2016. Žalovaný dále vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ze dne 31. 5. 2017 celní úřad rozhodl o propadnutí zajištěných lihovin a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 7. 2017. Náklady za zajištění lihovin ve skladovacích prostorech celního úřadu byly předepsány žalobci jakožto vlastníkovi lihovin. Výše nákladů byla dána součtem nákladů za období jejich skladování a nákladů na dopravu. Cena skladování ve skladu ZZMS Hostivař byla dána v sazbě Kč na m2 a den - 1,897 Kč, a to za počet dnů 504 (319+185) na ploše 1,92 m2. K vyčíslení nákladů za skladování došlo výpočtem: 319 dnů x 1,92 m2 x 1,897 Kč/m2/den = 1 161,875 Kč + 185 dnů x 1,92 m2 x 1,897 Kč/m2/den = 673,814 Kč. K vyčíslení nákladů za dopravu pak celní úřad vycházel z údajů o motorovém vozidle, o dni přepravy dne 17. 2. 2016, celkovém počtu ujetých km – 42, spotřebě vozidla 10,2 litrů/100 km a ceně pohonných hmot 28,60 Kč (nafta motorová) Výpočet dopravného tedy činil 42 km x 10,2 l :100 km x 28,60 Kč + 3,8 x 42 km= 282,122 Kč při počtu palet 2 ks. Součtem jednotlivých položek pak celní úřad dospěl k celkové výši 2 117,811 Kč, po zaokrouhlení 2 118 Kč. 5. Žalovaný se nejprve v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkou žalobce ohledně nejasnosti výpočtu nákladů tak, že si ke stanovení nákladů skladování i dopravného vyžádal od celního úřadu doplnění spisového materiálu o ložný list, knihu jízd, osvědčení o typu a registraci vozidla přepravujícího lihoviny a doklady prokazující výši úhradu nákladů za pronájem skladu za rozhodné období. Po doplnění podkladů k rozhodnutí následně žalovaný výzvou ze dne 9. 2. 2018 vyzval žalobce k seznámení se s doplněnými důkazními prostředky a s provedeným výpočtem nákladů na základě těchto důkazních prostředků, žalobce však ve stanovené lhůtě na tuto výzvu nikterak nereagoval. Žalovaný na str. 5-6 napadeného rozhodnutí vysvětlil každou položku výše nákladů za skladování za rozhodné období od 17. 2. 2016 až do 4. 7. 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků, a za dopravu, přičemž učinil korekturu výpočtu výše dopravného dosazením odlišné hodnoty o kombinované spotřebě použitého dopravního prostředku, kdy na místo celním úřadem uvedeného údaje spotřeby 10,2 l/100 km, odpovídajícího spotřebě paliva dopravního prostředku ve městě, vycházel ze spotřeby 8,4 l/100 km, tj. z částky 263,68 Kč dopravného. Tento odlišný údaj pak ovlivnil snížení celkových nákladů na částku 1271 Kč. 6. Žalovaný odmítl jako irelevantní námitku žalobce, že není osobou, jíž by patřily zajištěné výrobky s tím, že tyto námitky nemohou nalézt uplatnění v řízení, jehož předmětem není rozhodování o zajištěných výrobcích. 7. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. III. Žaloba 8. Žalobce v podané žalobě namítal pochybení rozhodujících orgánů obou stupňů a věcnou nesprávnost a nezákonnost jejich rozhodnutí, které shledal v následujících skutečnostech, vymezujících jeho žalobní body: 9. a) Nesprávné právní posouzení 10. Žalobce popírá, že by nebylo v řízení o stanovení náhrady nákladů rozhodné, kdo je vlastníkem vybraných výrobků a že řízení je zcela závislé na rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků. V řízení se mohou objevit následně nové důkazy, které nemusely být zohledněny v řízení o zajištění a propadnutí vybraných výrobků, a které prokazují, že vlastníkem či skladovatelem výrobků je někdo jiný než daňový subjekt. Rozhodnutí by pak nemělo zákonný podklad, neboť povinnost k náhradě lze uložit pouze vlastníku či skladovateli. Správce daně i odvolací orgán se tedy měly znovu zabývat otázkou vlastnictví či otázkou skladování vybraných výrobků. Bylo-li prokázáno vlastnictví pana F. Š., nemohla být povinnost uložena žalobci. 11. b) Neúplná skutková zjištění, nerespektování základních zásad daňového řízení 12. Žalobce namítal, že u rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků č. j. 93951-4/2017-510000-12, se prvostupňový správce daně ani odvolací orgán nezabývaly skutečností, zda toto rozhodnutí bylo řádně doručeno v souladu s daňovým řádem. 13. Žalobce dále namítá, že z knih jízd není jednoznačně zřejmé, že právě předmětné vozidlo RZ XXX dopravovalo tvrzené vybrané výrobky z místa Jungmannova 25/32, Praha do skladu v Hostivaři, když v knize jízd má být uvedeno pouze „z místa Praha do místa CÚ“. Ostatně údaj o jízdě se neshoduje ani s ložným listem. V dané věci mělo být tedy při neprokázání nákladů přihlédnuto ve prospěch žalobce. 14. c) Formální vady rozhodnutí 15. Žalobce má za to, že výrok napadeného rozhodnutí není zákonný ani z formálního hlediska. Změnový výrok neměl dle žalobce obsahovat větu: „Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) jakožto věcně a místně příslušný správce daně podle § 6 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 1 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), rozhodl za použití § 101, § 102 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a § 42 odst. 5 ve spojení s § 42e zákona o spotřebních daních tak, že“ V daném případě rozhodovalo Generální ředitelství cel, nikoliv Celní úřad. Žalovaný měl tedy změnit pouze skutečný výrok rozhodnutí, nikoliv uvozující větu o příslušnosti správního orgánu. 16. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného 17. K námitkám nesprávného právního posouzení, kdo byl vlastníkem vybraných výrobků, žalovaný poukázal na irelevanci této námitky v případě, kdy rozhodnutí o stanovení náhrady nákladů za uskladnění vybraných výrobků stojí na pravomocném podkladovém titulu, jímž je rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků, ve kterém musela být otázka věcného práva k zajištěným výrobkům již postavena na jisto. Žalovaný tak k odlišnému názoru žalobce v řízení nemusel provádět další dokazování. Žalovaný uvedl, že žalobce tuto námitku mohl uplatňovat v celé šíři v meritorním řízení o osudu zajištěných vybraných výrobků a předkládat důkazní prostředky, avšak zůstal p