5 As 104/2013 — Nejvyšší správní soud

1 A 10/2020- 84 - text 22 čj. 1 A 10/2020- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou ve věci žalobce : A. Ch., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem sídlem Na Příkopě 853/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2019, čj. MHMP 2387106/2019, takto: I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, ze dne 6. 12. 2019, čj. X, a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru kancelář tajemníka ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“), zamítl podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru kancelář tajemníka (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. X. 2. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“), jehož se měl dopustit tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě z nedbalosti vykonával práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby, když „dne 10. října 2017 v době mezi 10:02 hod. - 10:11 hod. poskytnul vozidlem tovární značky Škoda Superb, státní poznávací značky […], placenou přepravu cestujícímu z výchozího místa ulice Václavské náměstí 34, Praha 1, do ul. Podolská 74 v Praze 4, když přeprava byla objednána přes mobilní aplikaci Uber, formou UberPOP, a částka za přepravu ve výši 94,31 Kč byla uhrazena prostřednictvím platební karty, přestože nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby“. 3. Současně byl žalobce uznán vinným z přestupku proti pořádku v územní samosprávě podle § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), jehož se měl dopustit z nedbalosti tím, že „dne 10. října 2017 v době mezi 10:02 hod. - 10:11 hod. poskytnul vozidlem tovární značky Škoda Superb, státní poznávací značky […], placenou přepravu cestujícímu z výchozího místa ulice Václavské náměstí 34, Praha 1, do ul. Podolská 74 v Praze 4, aniž by zkouškou řidiče taxislužby prokázal znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru, čímž při výkonu práce řidiče taxislužby“ porušil čl. 1 obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Za tyto dva přestupky uložil správní orgán I. stupně žalobci podle § 34e odst. 4 písm. c) zákona o silniční dopravě, ve spojení s § 35 písm. b), § 41 odst. 1 a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), správní trest pokuty ve výši 50.000 Kč. Žalobci byla rovněž uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč. II. Obsah žaloby 4. Žalobce v prvním žalobním bodu namítl, že se nemohl prvního z přestupků dopustit, neboť je mu vytýkáno jediné jednání, zatímco § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě obsahuje formulaci „vykonává práci řidiče taxislužby“ (nedokonavý vid slovesa), proto spáchání přestupku vyžaduje soustavnost a opakování jednání. Žalobce k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 8. 2005, čj. A 14/2003-51, ze dne 8. 6. 2017, čj. 1 As 50/2017-32, a ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013-35, jakož i na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, čj. 4 A 29/2016-48. Žalobce pro srovnání poukázal na užití dokonavého vidu slovesa „užije“ v § 34e odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě. Podle žalobce tedy v jeho případě bylo nutno prokázat opakované a trvalé vykonávání práce řidiče taxislužby, neboť soustavnost je jejím pojmovým znakem. Žalobce označil odkazy žalovaného v napadeném rozhodnutí na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996, sp. zn. 7 A 43/94, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, čj. 2 A 40/2016-44, za nepřípadné, neboť v prvním případě dle žalobce nebyl posuzován výklad pojmu „vykonávání práce“, a ve druhém případě dle žalobce soud posuzoval odlišnou skutkovou věc, a to neprovedenou přepravu. Podle žalobce nemůže žalovaný odůvodňovat dostatečnost toliko jediného jednání u daného přestupku ani tím, že správní orgány nejsou (či jsou jen s nadměrným úsilím) schopny provést opakovanou kontrolu téhož řidiče; poukázal na zásadu in dubio pro reo. Podle žalobce je navíc, v případě dvojího možného výkladu § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě, třeba respektovat zásadu in dubio pro mitius. 5. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že se nemohl dopustit ani druhého přestupku, neboť ten může spáchat pouze držitel oprávnění řidiče taxislužby; poukázal na znění čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 1 a 3 vyhlášky. Správní orgány jej považovaly za „černého taxikáře“ a uznali ho vinným z prvního přestupku za to, že neměl příslušné oprávnění řidiče taxislužby, avšak na druhou stranu ho považovaly za řidiče taxislužby a shledaly ho vinným dle § 4 odst. 2 zákona zákon o některých přestupcích ve spojení s čl. 1 vyhlášky. Žalobce je tak nelogicky penalizován za „nadstavbu“ toho, co musí splňovat řidič taxislužby v Praze vedle držby oprávnění řidiče taxislužby. 6. Třetí žalobní bod zpochybňoval zákonnost a přiměřenost uloženého trestu. Zaprvé, podle žalobce správní orgány dostatečně nevypořádaly otázku povahy a závažnosti přestupku, resp. okolnosti spáchání přestupku a způsob spáchání přestupku - § 37 písm. a) ve spojení s § 38 písm. c) a d) zákona o odpovědnosti za přestupky. Vytýkané jednání bylo spácháno v době, kdy se žalobce mohl na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, čj. 1 A 96/2015-38, domnívat, že jedná v souladu se zákonem, neboť podle uvedeného rozsudku přeprava na základě aplikace Uber není zákonem omezena; zejména žalovaný k této okolnosti nepřihlédl a hodnotil jednání žalobce jen s odstupem času. Zadruhé, žalobce tvrdil rozpor výše pokuty se správní praxí. Poukázal na dvě kauzy žalovaného sp. zn. X, a sp. zn. X, s tím, že v těchto věcech při zákonné sazbě pokuty do 50.000 Kč uložily správní orgány pokutu vždy jen 10.000 Kč (20% sazby), zatímco žalobci byla uložena pokuta téměř 50% sazby. Zatřetí, pak žalobce vytýkal, že správní orgány nehodnotily osobní poměry žalobce. Podle žalobce je vypořádání osobních poměrů žalobce (pod nimiž nutno chápat skutečnosti vyplývající např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015) ze strany správních orgánů jen obecné a nepřezkoumatelné. Žalovaný navíc v rozporu se zákonem vyslovil, že se majetkovými poměry zabývat nebude, neboť výše pokuty není likvidační, a ohledně přiměřenosti pokuty odkázal toliko na rozsudek NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 3 As 25/2011-68. 7. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl, že ve výroku rozhodnutí měly správní orgány stanovit splátky pokuty na základě správního uvážení a s ohledem na vyhodnocené poměry žalobce. Správní orgány sice na možnost splátek poukázaly, avšak povolení splátek správcem daně je fakultativní, proto je v této části rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelné. 8. V pátém žalobním bodu žalobce namítl, že správní orgány měly z úřední povinnosti při ukládání trestu zohlednit, obdobně jako je tomu v judikatuře trestních soudů, délku správního řízení, neboť v daném případě jde rovněž o trestní sankcionování ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášená sdělením č. 209/1992 Sb. – pozn. soudu; dále jen „Úmluva“). Délka řízení byla nepřiměřená, neboť žalobce byl odsouzen po více než 25 měsících. Žalobce odkázal na procesní lhůty 30 a 60 dnů dle správního řádu a zákona o odpovědnosti za přestupky, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009. 9. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení. III. Vyjádření žalovaného 10. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dle jeho názoru ani gramatickým výkladem § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě nelze dovodit, že musí jít u daného přestupku o opakované porušení povinnosti; souslovím „vykonává práci řidiče taxislužby“ je míněn každý okamžik výkonu takové činnosti, tedy i činnost probíhající (ne