1 As 162/2014 — Nejvyšší správní soud

17 A 53/2020- 90 - text 9 17 A 53/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: █████████████ bytem ████████████████████████ proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu se sídlem Na Františku 32, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2017, č. j. MPO 37399/17/41300, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 21. 6. 2017, č. j. MPO 37399/17/41300, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč. Odůvodnění: Shrnutí průběhu řízení 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalobce v žádosti ze dne 29. 5. 2015 dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), žádal o poskytnutí (i) seznamu všech technických norem (ČSN, ČSN EN), podle kterých stanoví povinnost postupovat stavební zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, (ii) internetových adres a všech míst, kde jsou tyto technické normy bezplatně a veřejně dostupné a (iii) plného znění těchto technických norem. Rozhodnutím Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví ze dne 19. 5. 2017, č. j. 04574/1002/2017/002 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žádost žalobce v bodě (i) částečně odložena podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ, neboť se požadované informace nevztahují k působnosti prvostupňového orgánu, povinným subjektem je Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen „MMR“); prvostupňové rozhodnutí dále obsahovalo výzvu žalobci k upřesnění bodů (ii) a (iii) žádosti. Napadeným rozhodnutím byla dle § 16a odst. 6 písm. a) InfZ zamítnuta žalobcova stížnost na postup zachycený v prvostupňovém rozhodnutí a tento postup byl potvrzen. V bodech (ii) a (iii) byla následně žádost žalobce dalším rozhodnutím prvostupňového orgánu částečně odmítnuta, což poté aproboval žalovaný svým dalším rozhodnutím. 2. Proti celkovému postupu obou správních orgánů brojil žalobce žalobou v řízení pod sp. zn. 5 A 145/2017-47, v němž soud rozhodl o části žaloby proti rozhodnutí žalovaného o odmítnuté části žádosti žalobce. Část žaloby směřující proti odložené části žádosti žalobce soud předtím vyloučil a je vedena pod touto spisovou značkou. Soud dále dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí je jednostupňovým správním rozhodnutím, tedy bez možnosti řádných opravných prostředků, neboť stížnost proti němu je toliko podnětem sui generis k přezkumu nadřízeným správním orgánem. V tomto řízení proto soud přezkoumal pouze prvostupňové rozhodnutí a rozsudkem ze dne 29. 3. 2021, č. j. 17 A 53/2020-31, prvostupňové rozhodnutí zrušil. 3. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti prvostupňového orgánu rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 10 As 136/2021-30, zrušil rozsudek zdejšího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Přitom vyslovil pro zdejší soud závazný právní názor, že odložení žádosti podle § 14 odst. 5 písm. c) InfZ je v materiálním smyslu rozhodnutím o vyřízení žádosti o informace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 As 189/2020-40, bod 34). Proti takovému rozhodnutí lze podat stížnost na postup při vyřizování žádosti [§ 16a odst. 3 písm. a) InfZ], vydání rozhodnutí o tomto opravném prostředku je rozhodnutím ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). 4. Nejvyšší správní soud pak zavázal zdejší soud, aby v dalším řízení rozhodl o žalobě proti napadenému (tj. druhostupňovému) rozhodnutí, což současně znamenalo změnu v osobě žalovaného. Obsah žaloby 5. Žalobce v žalobě uvedl, že správní orgány již dříve jeho žádosti nevyhověly, přičemž Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 3 A 120/2015-44, jejich rozhodnutí zrušil. Označený rozsudek vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 162/2014-63 (dále jen „rozsudek NSS“). 6. Žalobce odkázal také na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 11 A 3/2014-82, dle něhož je žalovaný povinen bezplatně poskytnout tamějšímu žalobci technické normy (ČSN, ČSN EN), podle nichž stanoví povinnost postupovat zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění do 14. 4. 2016 (dále jen „stavební zákon“), a právní předpisy vydané k jeho provedení (technické normy ve stavebnictví), zejména vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „TPS“). Žalovaný tudíž měl žalobci bezplatně poskytnout všechny takové normy (dále jen „závazné stavební normy“), čímž by současně poskytl jejich seznam. 7. Poté, co prvostupňový orgán svým rozhodnutím odložil žalobcovu žádost v části požadující seznam závazných stavebních norem, předložil žalobce na základě výzvy k upřesnění žádosti svůj seznam stavebních norem, o nichž se žalobce domníval, že jsou závazné. Správní orgány však žalobci poskytly pouze 4 technické normy (na základě konzultace s MMR), ač je zjevné, že kdekoli TPS užívá odkaz na „normovou hodnotu“ obsaženou v „příslušné“ technické normě [např. ČSN 36 0020 (360020) - Sdružené osvětlení, ČSN 73 0580-2 Denní osvětlení obytných budov], jedná se o závaznou stavební normu. To pro správní orgány znamená nutnost provést rozsáhlejší úvahu, leč tuto lze po nich požadovat. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, odkázal na své předchozí vyjádření (v původní sp. zn. 5 A 145/2017) i na vyjádření prvostupňového orgánu, resp. na jeho kasační stížnost. Předně upozornil na skutečnost, že prvostupňový orgán svým přípisem ze dne 1. 3. 2021, č. j. ÚNMZ/00239/11002021/003, poskytl žalobci seznam všech závazných stavebních norem, který je nadto uveden i v internetovém odkazu, na nějž byl žalobce upozorněn. Možnost tohoto postupu byla dána novou právní úpravou zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon č. 22/1997 Sb.“), která byla provedena zákonem č. 526/2020 Sb., účinným od 1. 1. 2021. 9. Žalovaný podotkl, že nezpochybňuje právo na informace v podobě bezplatného poskytnutí závazných technických norem, které je však vázáno na splnění podmínek stanovených mezinárodními závazky danými především dohodami s evropskými normalizačními orgány CEN-CENELEC a dále jednoznačným určením závazných technických norem ze strany gestorů příslušných právních předpisů. To bylo možné realizovat pouze prostřednictvím výše zmíněné nové legislativní úpravy. 10. Žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán nemohl sám identifikovat závazné stavební normy, neboť to je oprávněn učinit pouze gestor stavebního zákona a souvisejících předpisů, tedy MMR, které prvostupňovému orgánu poskytlo svůj seznam, s jehož rozsahem žalobce nesouhlasil. Odpovědnost MMR za určení okruhu závazných stavebních norem přitom náleží výhradně MMR. Dle čl. 45a odst. 2 Legislativních pravidel vlády orgán, který právní předpis připravuje, je v případě výlučného (tj. závazného) odkazu na technickou normu povinen jeho využití odůvodnit v důvodové zprávě (odůvodnění), současně je povinen technickou normu jednoznačným způsobem identifikovat, a to normativním odkazem uvedením označení, data vydání a úplného názvu technické normy v textu právního předpisu. 11. Prvostupňový orgán dle § 5 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. zajišťuje tvorbu, vydání a distribuci technických norem, jejich změny a zrušení. Naopak určování, která konkrétní technická norma se váže k určitému právnímu předpisu a jeho ustanovením, do činností prvostupňového orgánu nepatří. Proto museli žalovaný i prvostupňový orgán vycházet z informací poskytnutých MMR, které je ústředním orgánem státní správy ve věcech územního plánování a stavebního řádu, jak plyne z § 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Prvostupňový orgán průběžně seznamoval MMR s vývojem věcně shodných případů a požadoval, aby příslušné normy určilo. 12. Žalovaný byl přesvědčen, že ani návod obsažený v rozsudku NSS na odlišení, která z technických norem indikativního charakteru je v podstatě technickou normou závaznou, není právním základem rozšiřujícím působnost žalovaného a prvostupňového orgánu, resp. zakládající oprávnění zasahovat do kompetence MMR. V případě indikativních norem by byl seznam pouhým názorem prvostupňového orgánu, na nějž se InfZ nevztahuje. 13. Výše uvedené bylo promítnuto do zákona č. 22/1997 Sb., ve znění zákona č. 526/2020 Sb., který mj. deklaruje úlohu ministerstev a ústředních správních orgánů v oblasti určení závazných technických norem v § 6c odst. 2 tohoto zákona, neboť orgán, do jehož působnosti daný právní předpis spadá, zajišťuje v případě závazných technických norem sponzorovaný přístup u České agentury pro standardizaci. Ze seznamu vytvořeného MMR v souvislosti se zmíněnou změnou legislativy vycházel