8 Afs 78/2006 — Nejvyšší správní soud

18 A 42/2020- 73 - text 11 18 A 42/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Lachmanna ve věci žalobce: M. K. bytem xxxx zastoupený advokátem JUDr. Robertem Jehnem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, Těšnov 65/17, Praha 1 Za účasti: Český rybářský svaz, z.s., Západočeský územní svaz, se sídlem Tovární 5, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2020, č. j. 38625/2020-MZE-16231, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2020, č. j. 38625/2020-MZE-16231, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou dne 7. 8. 2020 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 77 odst. 2 správního řádu vyslovil nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 27. 9. 2015, č. j. 3102/ZZ/17-5. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství č. j. 2645/179/2000-2220 ze dne 10. 11. 2000 o vyhlášení rybářského revíru č. 433 061 Vernéřovský potok 1 a přenechání výkonu rybářského práva v něm tak, že byla z rybářského revíru vyjmuta vodní nádrž „Bílý Halštrov“ nacházející se na pozemcích p. č. 829/1 v k. ú. Podhradí u Aše a p. č. 286/6 v k. ú. Dolní Paseky, rovněž byl změněn popis rybářského revíru, postup zarybňování, způsob hospodaření a maximální počty vydávaných povolenek k lovu. 2. Napadeným rozhodnutím byla dále vyslovena nicotnost části rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje č. j. 413/ZZ/15-4 ze dne 13. 2. 2015 v rozsahu bodu, kterým byl ustanoven rybářským hospodářem pro pstruhový rybářský revír č. 433 061 Vernéřovský potok 1 J. V., nar. xxx (výrok II. napadeného rozhodnutí), a část rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje č. j. 3293/ZZ/18-6 ze dne 18. 9. 2018 v rozsahu bodu, kterým byl ustanoven rybářským hospodářem pro pstruhový rybářský revír č. 433 061 Vernéřovský potok 1 Ing. P. V., nar. xxx(výrok 3 napadeného rozhodnutí). 3. Nicotnost výše uvedených rozhodnutí žalovaný jakožto nadřízený správní orgán vyslovil na podkladě závěru, že Krajský úřad Karlovarského kraje nebyl věcně příslušný k vydání přezkoumávaných rozhodnutí nebo jejich částí týkajících se předmětného rybářského revíru, neboť ke změně rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru a jeho přenechání do užívání, resp. ke změně postupu zarybňování, způsobu hospodaření a ke změně popisu rybářského revíru, jakož i k ustanovení osob do funkcí rybářského hospodáře a jeho zástupce je v případě rybářského revíru, který se nachází v území v němž se nacházejí hraniční vody, věcně příslušné v souladu s § 22 odst. 2 a 3 zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů (dále jen „zákon o rybářství“), Ministerstvo zemědělství. 4. Žalobce v žalobě namítl, že podmínky pro prohlášení rozhodnutí nicotnými podle § 77 správního řádu splněny nebyly. Důvodem pro využití mimořádného oprávnění nadřízeného správního orgánu zasáhnout do pravomocného rozhodnutí a určit jeho nicotnost, je stav, kdy správní orgán vůbec nebyl takové rozhodnutí oprávněn vydat. Nicotnost nezpůsobuje jakákoliv věcná nepříslušnost, nýbrž nepříslušnost zcela zásadní a zřejmá, např. vydá-li finanční úřad stavební povolení. Takový stav však v případě dotčených rozhodnutí nenastal. Krajský úřad je totiž v zásadě vždy příslušný o rozhodování o rybářském revíru dle zákona o rybářství. Je dáno pouze několik výjimek, kdy rozhoduje Ministerstvo zemědělství, jedná se však o specifické případy, které se standardnímu rozhodování krajského řadu vymykají. Krajský úřad byl tedy dostatečně kompetentní, aby posoudil veškeré skutkové okolnosti věci. 5. Žalobce rovněž činí sporným závěr žalovaného, že Doubravský potok (Hraniční) je součástí rybářského revíru, a dále závěr, že Doubravský potok naplňuje definici hraničních vod. Rozhodnut v tomto ohledu postrádá jakékoliv odůvodnění, a je proto nepřezkoumatelné. Dále namítá, že nebylo řádně vyhodnoceno naplnění podmínek pro určení hraničních vod podle Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o spolupráci na hraničních vodách v oblasti vodního hospodářství. 6. Žalobce namítá, že byl napadeným rozhodnutím zásadně dotčen na právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a na právu vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Žalobce vykonal sanační opravy, vysadil ryby, obratem po vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl však vyzván osobou zúčastněnou na řízení k respektování zákona o rybářství s tím, že platí pouze pstruhové povolenky vydané osobou zúčastněnou na řízení, resp. s upozorněním, že žalobce vlastní povolenky prodávat nemůže. 7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Věcná příslušnost k rybářským revírům v území, v němž se nacházejí hraniční vody, je svěřena Ministerstvu zemědělství, a to dokonce na úkor Ministerstva životního prostředí v národních parcích a Ministerstva obrany ve vojenských újezdech. Vydala-li by například obdobné rozhodnutí dvě posledně uvedená ministerstva, jednalo by se rovněž o rozhodnutí nicotná. Důraz na odlišnost režimu rybářství v hraničních vodách lze dovodit i ze zvláštní úpravy rybářského práva v hraničních vodách provedené v § 7 zákona o rybářství. Námitka žalobce je nedůvodná i s ohledem na dikci § 77 odst. 1 správního řádu. Je-li v tomto ustanovení výslovně uvedeno, že nicotným není rozhodnutí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu, za použití argumentu a contrario, rozhodnutí vydané správním orgánem nižšího stupně nicotné je. 8. K otázce, zda rybářský revír zahrnuje hraniční vody, žalovaný uvedl, že rybářský revír č. 433 061 byl vyhlášen rozhodnutím č. j. 2645/179/2000-2220 ze dne 10. 11. 2000 podle zákona č. 102/1963 Sb. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 103/1963 Sb., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o rybářství, ve znění platném do 28. 11. 2000 (tj. v době vydání rozhodnutí o vyhlášení předmětného rybářského revíru) rybářské revíry vytváří ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství podle možnosti z hlavních toků, přičemž se do takto utvořených revírů zahrnou přítoky těchto hlavních toků, nejsou-li prohlášeny samy za rybářské revíry. Doubravský potok (IDVT 10103317) nebyl prohlášen za samostatný rybářský revír, a je tedy součástí revíru Vernéřovský potok 1, jehož hlavním vodním tokem je Bílý Halštrov (IDVT 10100777), do něhož se Doubravský potok vlévá v katastrálním území obce Doubrava. Zahrnutí přítoků do rybářského revíru v souladu s tehdejší právní úpravou vyplývá též z textu samotného rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 10. 11. 2000, podle něhož mj. „přítoky jsou chovné“. Pokud jde o charakter Doubravského potoka jako hraničních vod, žalovaný konstatoval, že tento vodní tok je evidovaný v centrální evidenci vodních toků pod IDVT 10103317, názvem Doubravský potok (Hraniční) – HVT S 261 a HEIS ID 148220000400, přičemž tvoří státní hranici se Spolkovou republikou Německo (Svobodným státem Sasko) v rámci hraničního úseku XXII, pořadové číslo S261 mezi hraničními znaky 13/37 a 15/5. Žalovaný rovněž poukázal na Smlouvu mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o hraničním dokumentárním díle společných státních hranic vyhlášenou pod č. 37/2002 Sb. m. s., částka 16. Konkrétně odkázal na popis státní hranice na str. 5916 příslušné částky, hraniční mapy 8 a 9a na str. 5936 a 5937 a seznam hraničních vodních toků a hraničních příkopů na str. 5949, které závěry o vedení státní hranice v hraničním úseku XXII mezi hraničními znaky 13/37 a 15/5 potvrzují. Mezinárodní smlouva o spolupráci na hraničních vodách v oblasti vodního hospodářství (č. 66/1998 Sb.) v článku 2 odst. 1 písm. a) stanoví, že hraniční vody jsou úseky vodních toků nebo jejich hlavních ramen, jejichž střednice tvoří státní hranice, přičemž právě střednice Doubravského (Hraničního) potoka tvoří příslušný úsek státní hranice. K zásahu do vlastnického práva žalobce žalovaný odkázal na zákon o rybářství, v němž jsou stanoveny podmínky pro vyhlášení rybářských revírů tak, aby byla zajištěna ochrana přírodního bohatství státu. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů platí, že povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují. Žalobce jako vlastník pozemků pod předmětným vodním dílem je v souladu s § 50 písm. c) vodního zákona povinen za náhradu strpět mimo jiné koryto vodního toku na svém pozemku, vodní díla vybudovaná př