7 As 100/2010 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 1/2020- 59 - text 15 pokračování 19Ad 1/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: JUDr. X., narozený dne X. bytem X. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení sídlem nám. Hrdinů 3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2020, č.j. OSZ-49366-86/M-Ří-2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstvo vnitra, orgánu sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2020 č.j. OSZ-49366-86/M-Ří-2020 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž byly podle ust. § 82 a § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 528/1991 Sb.“), za použití ust. § 29, § 33, § 34 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 12. 2019 č.j. OSZ-49366-85/D-Kč-2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně podle ust. § 56 odst. 1 písm. b), § 29, § 33, § 34, § 74 a § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. rozhodl o zvýšení starobního důchodu za jednotlivé roky od 1. 3. 2001, kdy byl důchod přiznán, a dále rozhodl, že výplata zvýšeného starobního důchodu náleží od 16. 12. 2014. II. Žalobní body 3. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nicotné, neboť přiznáním výsluhového příspěvku (orgánem sociálního zabezpečení MV č.j. ZS-49366/70-93 ze dne 3. 11. 1993) mu byl přiznán nárok na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil, při souběhu dávek důchodového pojištění musí o tomto souběhu být rozhodnuto v rozhodnutí příslušného orgánu sociálního zabezpečení o starobním důchodu, což však v té době příslušný orgán sociálního zabezpečení MV neučinil. V současné době nerozhodoval o tomto souběhu příslušný odbor sociálního zabezpečení MV, ale neexistující instituce MV – orgán sociálního zabezpečení MV a samozvaný ředitel tohoto neexistujícího orgánu. Neexistenci dovozoval z toho, že daný orgán nemá sídlo a sídlo skrývá pod P.O. Box, není zařazen pod ministrem vnitra, ale pod státního tajemníka. Zmatečnost a nepřezkoumatelnost spatřoval v tom, že dle poučení v prvostupňovém rozhodnutí o námitkách rozhoduje ředitel odboru sociálního zabezpečení MV, ale v napadeném rozhodnutí rozhodoval samozvaný ředitel neexistujícího orgánu sociálního zabezpečení JUDr. V. B. Dále požadoval posoudit, u které instituce je zaměstnána Mgr. E. R., která je uvedena v prvostupňovém rozhodnutí, a aby JUDr. V. B. doložil, kdy a kým byl jmenován na místo ředitele orgánu sociálního zabezpečení MV. Žádal, aby soud přezkoumal, u které instituce MV je žalobce pojištěn z důchodového pojištění, a podle jakého zákona, když z interních normativních aktů MV vyplývá, že touto určenou institucí je MV – odbor sociálního zabezpečení. 4. Namítal, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí, kde se od 1. 3. 2001 starobní důchod zvyšuje na procentní výměru 5 538 Kč měsíčně, má být na základě údajů vedených v jeho osobním spisu, uvedena částka ve výši 8 652 Kč měsíčně (procentní výměra) + 1 310 Kč (základní výměra), celkem 9 962 Kč měsíčně, která náleží ke dni 1. 3. 2001 jako výměra příspěvku za službu, tím je nesprávně proveden výpočet výše starobního důchodu i v následujících letech. 5. Měl za to, že se na jeho případ vztahuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), nesouhlasil s názorem žalovaného, že by se toto nařízení vztahovalo jen na migrující osoby, mezi jeho principy patří princip rovného zacházení a zachování nabytých práv, není cílem nařízení povýšit migrující osoby nad občany států Evropského společenství. Tvrdil, že dané nařízení je závazné a přímo použitelné ve všech členských státech, v případě rozporu s národním právem se uplatní přednostně. Nesouhlasil s tím, že výsluhový příspěvek není důchod ze sociálního zabezpečení – důchodového pojištění, výpočet výše tohoto příspěvku i starobního důchodu byl proveden u obou dávek žalobce na základě získaných dob pojištění (čl. 53 odst. 1 nařízení č. 883/2004), služební poměr tak rovněž zakládá důchodové pojištění podle hlavy I, čl. 1, písm. c) daného nařízení, je obdobou zvláštního systému pro příslušníky ozbrojených sil jako podle hlavy I, čl. 1 písm. e) nařízení, o kterých rozhodují orgány sociálního zabezpečení ministerstev obrany, vnitra a spravedlnosti, není příslušná o nich rozhodovat ČSSZ ČR. Žalovaný tvrdí, že v ČR má občan nárok na důchody pouze podle obecně platných právních předpisů (tj. dle zákona o důchodovém pojištění), dle názoru žalobce však občan má nárok i na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil, který je v návaznosti na nařízení č. 883/2004 zvláštním systémem sociálního zabezpečení lišícím se od obecného systému, dále poukazoval též na ust. § 39 zákona č. 582/1991 Sb., který výsluhový příspěvek označuje jako nárok občana na důchod z důchodového pojištění příslušníků ozbrojených sil. Odvolával se na nepromlčitelnost výsluhového příspěvku, což uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 5 As 71/2006-86, rovněž zde uvedl, že výsluhový příspěvek nenáleží pouze tehdy, pokud při souběhu nároků na tento příspěvek a starobní důchod žadatel zvolil pobírání důchodu, žalobce však žádnou volbu neprovedl, k žádnému souběhu v době vydání rozhodnutí o výsluhovém příspěvku v roce 2001 nedošlo, žalobce nepodal ani žádost o přiznání a vyplacení starobního důchodu. Žalobce považuje rozhodování žalovaného o výsluhovém příspěvku za diskriminaci. 6. Měl za to, že souběh výsluhového příspěvku a starobního důchodu se považuje za souběh dávek stejného druhu dle čl. 53 odst. 1 nařízení č. 883/2004, žalovaný musí provést jejich souběh a dle čl. 52 odst. 1 a) a odst. 3 nařízení přiznat jeden – ten vyšší - důchod, vychází to též z ust. § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 155/1995 Sb., z toho vyplývá, že zákon č. 155/1995 Sb. jednoznačně uplatnil čl. 53 odst. 1 a čl. 52 odst. 3 nařízení č. 883/2004 a žalovaný má vyplatit vyšší z vypočtených částek, nelze aplikovat ust. § 160 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Platí R 59/1995, dle kterého je soud oprávněn posoudit dodatečně i předchozí pravomocné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení, a to z hlediska, zda jím byla dávka neprávem odepřena, v takovém případě je právně nerozhodné, že předchozí rozhodnutí, kterým byla dávka takto neprávem odepřena, je již pravomocné. 7. Namítal, že žádost o přiznání příspěvku za službu od 1. 1. 1993 byla sepsána dne 31. 12. 1992, žádost došla žalovanému dne 21. 4. 1993, přiznaný příspěvek za službu (nyní výsluhový příspěvek) byl žalobci několikrát zvýšen až na částku 8 652 Kč měsíčně, takto přiznaný a vyplácený důchod (příspěvek na službu) nelze snížit, odejmout ani konfiskovat, žalovaný však tuto částku přestal od 1. 4. 1996 vyplácet bez udání důvodu, dne 4. 1. 2001 vydal žalovaný rozhodnutí č.j. OSZ-49366-20/VD-SP-2001, dle kterého žalobci dnem 28. 2. 2001 nárok na příspěvek na službu zaniká, neboť mu od 1. 3. 2001 náleží nárok na starobní důchod. Dle názoru žalobce však nelze ukončit výplatu tohoto příspěvku, pokud nepředcházelo procesní rozhodnutí o ukončení jeho výplaty. Na základě žádosti žalobce o přiznání starobního důchodu, která byla žalovanému doručena dne 3. 4. 2001, byl žalobci vnucen a přiznán od 1. 3. 2001 starobní důchod ve výši 6 709 Kč měsíčně, tím žalovaný porušil povinnosti dle čl. XIII. odst. 3 zákona č. 160/1995 Sb. a ust. § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Žalovaný však žalobci přes jeho opakované žádosti výsluhový příspěvek nevyplácí, přesto, že se dle čl. XIII. odst. 4 zákona č. 160/1995 Sb. a § 119 zákona č. 186/1992 Sb. má zvyšovat ve stejných termínech a stejným způsobem jako procentní výměra částečného invalidního důchodu, tj. výsluhový příspěvek je považován za částečný invalidní důchod. Požadoval, aby mu žalovaný od 1. 3. 2001 nadále přiznal starobní důchod ve výši 9 962 Kč měsíčně. 8. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul předchozí průběh správního řízení a uvedl, že žalobce směšuje řízení ve věcech důchodového pojištění a výsluhového příspěvku, i když jde o různé právní úpravy, odvolává se na nařízení č. 883/2004, i když nebylo zjištěno (ani nebylo tvrzeno), že by žalobce vykonával výdělečnou činnost v některém z členských států EU (kromě ČR), ze které by byl po