— Nejvyšší správní soud

19 Ad 8/2020- 19 - text 10 19 Ad 8/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: Ing. X., narozený dne X. bytem X. zastoupený advokátem JUDr. Josefem Havlůjem sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25/1292, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 4. 2020 č. j. X., takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 29. 4. 2020 č. j. X. se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 146 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, ústředí (dále jen „žalovaná“) ze dne 29. 4. 2020 č. j. X. (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 528/1991 Sb.“) změněno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 12. 2019 č. j. R-5.12.2019-428/550 927 7477 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že žalobci byl podle ust. § 29 odst. 1 písm. k) a ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“) a s přihlédnutím k článkům 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále jen „nařízení č. 883/2004“) přiznán od 27. 1. 2019 starobní důchod ve výši 6 352 Kč měsíčně, a dále podle nařízení vlády č. 260/2019 Sb. byla od ledna 2020 zvýšena procentní výměra starobního důchodu na částku 5 240 Kč měsíčně a základní výměra na částku ve výši 1 532 Kč měsíčně; starobní důchod tak od ledna 2020 činil 6 772 Kč měsíčně. 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci podle ust. § 29 odst. 1 písm. k) zákona č. 155/1995 Sb., a s přihlédnutím k článkům 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 přiznán od 27. 1. 2019 starobní důchod ve výši 6 114 Kč měsíčně. II. Žalobní body 3. Žalobce vytýkal žalované, že do doby trvání pojištění odmítá započítat dobu od 1. 2. 2002 do 31. 8. 2007, kdy byl žalobce v pracovním poměru u Ministerstva financí ČR. Uvedl, že s účinností od 4. 3. 2002 do 31. 8. 2007 byl vyslán zaměstnavatelem k Mezinárodní investiční bance v Moskvě jako zástupce České republiky (dále jen „ČR“) ve funkci poradce ve správě devizově ekonomické. Žalovaná při výpočtu doby pojištění chybně postupovala podle Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení publ. pod č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda mezi ČR a SSSR“), chybně uvedla, že žalobce nekonal práci pro vysílajícího zaměstnavatele. Žalovaná měla postupovat podle Dohody o zřízení Mezinárodní investiční banky ze dne 10. 1. 1970 a jejího Pracovního řádu, dle jehož bodu 48 důchodovou pensi vyplácí pracovníkovi členský stát vysílajícího pracovníka, a dle jehož bodu 44 odst. 2 pracovník obdrží dokument, ve kterém je uvedena odpracovaná doba v bance, zastávaná funkce a potvrzení o obdržených peněžních výplatách; žalovaná však tyto dokumenty ve svých rozhodnutích o započtení doby trvání pojištění nezohlednila. 4. Navrhl provedení důkazů sdělením náměstka ministra financí ze dne 14. 1. 2002, potvrzením MF ČR ze dne 11. 7. 2005 o zaměstnání, záznamem z jednání na MF ČR ze dne 16. 4. 2007, potvrzením MF ČR o zaměstnání ze dne 31. 8. 2007, potvrzení MF ČR ze dne 1. 8. 2007, potvrdenie MF SR o zamestnani ze dne 1. 2. 2019, služebním pasem č. 0109743. 5. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení a žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 6. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že prvostupňové rozhodnutí shora uvedeným způsobem v námitkovém řízení změnila, žalobci tak byla dostatečně zhodnocena doba pojištění od 1. 1. 2007 do 31. 8. 2007, tato doba tedy již není předmětem sporu. Spornou tak zůstává pouze doba od 1. 2. 2002 do 31. 12. 2006, a to z hlediska jejího zahrnutí do celkové doby pojištění. 7. Uvedla, že dle Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 27/2017 Sb.m.s. byla dne 10. 7. 1970 v Moskvě podepsána Dohoda o zřízení Mezinárodní investiční banky (dále jen „Dohoda o MIB“), se kterou vyslovilo souhlas Federální shromáždění ČSSR, a prezident republiky tuto dohodu ratifikoval, ratifikační listina ČSSR byla uložena v sekretariátu RVHP (depozitáře Dohody o MIB) dne 16. 12. 1970. Dohoda o MIB se podle článku XXV předběžně prováděla od 1. 1. 1971 a podle téhož článku vstoupila v platnost dne 5. 2. 1971, tímto dnem vstoupila v platnost též pro Československou socialistickou republiku. Mezinárodní investiční banka je zřízena na základě Dohody o MIB mezi vládami smluvních stran (států), podle čl. 1 Dohody o MIB Mezinárodní investiční banka organizuje a provádí dlouhodobé a střednědobé úvěrové, jakož i jiné bankovní operace v souladu s Dohodou o MIB a jejím Statutem. 8. Poukázala na čl. 4 odst. 1 Dohody mezi ČR a SSSR týkající se započítávání doby zaměstnání na území obou smluvních stran, a dále na čl. 4 odst. 2 této Dohody, dle kterého započtení doby zaměstnání, pokud jde o dobu práce v každé ze smluvních stran, se provádí podle právních předpisů té smluvní strany, na jejímž území byla vykonávána práce nebo jí na roveň postavená činnost. 9. Na základě čl. 10 Ústavy, ve znění novelizovaném zákonem č. 395/2001 Sb. s účinností od 1. 6. 2002, platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 10. Z toho dovodila, že Mezinárodní investiční banka (dále jen „MIB“) je organizací s vlastním systémem sociálního zabezpečení pro své zaměstnance, je oddělena od systémů národních států, zatímco Dohoda mezi ČR a SSSR byla na sociální zabezpečení občanů obou smluvních států přímo zaměřena, proto také obsahuje pravidlo v čl. 4 odst. 2 o posuzování doby vykonávané práce. V předmětné věci ruský nositel pojištění, na jehož území byla žalobcem činnost pro MIB fakticky vykonávána, tuto dobu pojištění nepotvrdil s odůvodněním, že pojistné do penzijního fondu Ruské federace nebylo vypláceno v souladu se zákonem o povinném důchodovém pojištění v Ruské federaci, z tohoto důvodu žalovaná nemohla k této době přihlédnout a zahrnout ji do celkově odpracované doby žalobce. 11. Uvedla, že pokud by žalobce pro MIB pracoval na území EU resp. zemí aplikujících koordinační nařízení EU, bylo by možné mu tuto dobu pojištění zohlednit na základě judikatury Soudního dvora EU, žalobce však pracoval mimo toto území. Jedinou možností žalobce, jak si zajistit účast na důchodovém pojištění v době od 1. 2. 2002 do 31. 12. 2006, je přihlásit se k dobrovolnému důchodovému pojištění dle § 6 zákona č. 155/1995 Sb. 12. Trvala na správnosti svého postupu a navrhla zamítnutí žaloby. IV. Obsah správního spisu 13. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné z hlediska předmětu řízení. 14. Žalobce podal dne 8. 2. 2019 žádost o starobní důchod s datem přiznání od 27. 1. 2019. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 12. 2019, správní orgán I. stupně aplikoval a citoval právní úpravu dle ust. § 29 odst. 1 písm. k) a § 32 zákona č. 155/1995 Sb., zjistil, že doba pojištění stanovená pro nárok na důchod byla splněna pouze s přihlédnutím k čl. 6 nařízení č. 883/2004, pro výši důchodu byla započtena doba 6 296 dní českého důchodového pojištění a doba 8 249 dní slovenského důchodového pojištění, základní výměra byla dle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 stanovena na 1 416 Kč měsíčně. Za rozhodné období považoval roky 1986 – 2018, v daném případě byly základem pro stanovení průměrného výdělku vyměřovací základy získané v letech 1986 – 2002, 2009 – 2018, procentní výměra důchodu byla dle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 stanovena na 4 698 Kč měsíčně, celková výše důchodu tedy činila 6 114 Kč měsíčně. Nedílnou součástí tohoto rozhodnutí byl osobní list důchodového pojištění žalobce. 15. Žalobce podal dne 29. 12. 2019 proti prvostupňovému rozhodnutí námitky, ve kterých namítal, mimo jiné, nesprávné nezapočítání období od dubna 2002 do února 2007, kdy byl zaměstnancem Ministerstva financí ČR a byl vyslán do mezivládní organizace na základě zákona, a období od února 2007 do února 2008, kdy byl studentem Univerzity J. A. Komenského v Praze. 16. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 29. 4. 2020 žalovaná zjistila, že dle sdělení žalobce tento po dobu svého vyslání Ministerstvem financí ČR do mezivládní organizace (MIB) čerpal neplacenou dovolenou, dle sděle