4 Ads 13/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ad 18/2017- 39 - text 6 4 Ad 18/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: Ing. J. H., bytem proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.3.2017, č.j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované o zamítnutí jeho námitek proti stanovení výše starobního důchodu. Žalobce namítá, že měl legitimní očekávání, že při stanovení výše důchodu mu bude uznána doba pojištění dle informativního listu důchodového pojištění pro invalidní důchod (47 let a 120 dnů do 18. 12. 2016). Na základě těchto údajů přestal žalobce, jinak invalidní důchodce, vykonávat závislou činnost a požádal o starobní důchod. Zároveň namítá, že ohledně uznání doby studia by měla být aplikována právní úprava platná v době studia a nikoli pozdější, dle které byla doba studia ve smyslu jejího zahrnutí do náhradní doby pojištění žalobci pokrácena o 20 %. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Informativní list důchodového pojištění sice obsahuje náhradní dobu pojištění v celém intervalu studia, avšak podle § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen zákon o důchodovém pojištění nebo zákon) se za náhradní dobu pojištění považuje sice doba studia před 1. 1. 1996, avšak pouze po dobu prvních 6 let studia po dosažení věku 18 let. Nebylo tak možné přihlédnout k době studia žalobce po dosažení věku 24 let. Změna právní úpravy započtení doby studia byla provedena zákonem č. 425/2003 Sb. s platností od 1. 1. 2004, proto se nevztahovala na částečný invalidní důchod žalobce mu přiznaný od 6. 12. 2003. Zároveň dle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %. Tato změna byla provedena zákonodárcem s účinností dne 1. 7. 1998, tedy v době, kdy byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod. Informativní list důchodového pojištění obsahuje i přehled vyměřovacích základů a vyloučených dob, včetně celkového součtu evidované doby. Jeho účelem je informovat pojištěnce před vznikem nároku na dávku důchodového pojištění především o tom, aby měl dostatek času k obstarání dokladů o dobách pojištění a vyměřovacích nákladech. Nelze však z něj zjistit, jakým způsobem budou evidované skutečnosti zhodnoceny pro účely vzniku nároku na důchod. Zároveň jsou dány rozdíly dob vykazovaných pro účely přiznání částečného invalidního důchodu oproti starobnímu, kdy pro částečný invalidní důchod se vykazuje tzv. dopočtená doba, tedy doba ode dne vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku uvedeného v § 32 zákona, vždy ve znění aktuálním podle data přiznání důchodu. 3. Žalobce předně namítá nepřípustnou retroaktivitu (zpětnou účinnosti, působnost) zákona o důchodovém pojištění při posuzování jeho doby studia jako náhradní doby pojištění. 4. K námitce nepřípustné retroaktivity ve věci starobních důchodů se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Ads 236/2015-20, dle kterého : Pokud stěžovatel namítal, že správní žalobou napadl použití ustanovení § 13 odstavce 2 zákona, přijatého v roce 1995, pro vyloučení doby studia z doby zaměstnání, ačkoliv podle zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečeni, platného v době, kdy se stěžovatel pro studium rozhodoval, byla doba studia dobou zaměstnání, s odůvodněním, že použití zákona je ovšem v daném případě porušením principu zákazu zpětné účinnosti právních norem, (pravé retroaktivity), Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou námitku důvodnou. Nárok na starobní důchod vzniká, pokud pojištěnec získá 25 let pojištění a dosáhne tzv. důchodového věku (§ 29 písm. a/ zákona o důchodovém pojištění). Z toho plyne, že stěžovatel se mýlí, pokud v podáních k městskému soudu či zdejšímu soudu dovozuje, že mu někdy v průběhu jeho aktivního života vznikla nějaká práva, která mu musejí být zachována. Jakékoli úvahy stěžovatele o tom, jakou by měl výši důchodu v období, jež předchází splnění druhé podmínky, totiž podmínky dosažení věku, jsou irelevantní. Pouhé získání nějaké doby rozhodné pro nárok či výši důchodu samo o sobě v právu důchodového pojištění ještě nic neznamená. Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006-73, dostupném na www.nssoud.cz, k závěru, že ...důchodové pojištění slouží k zabezpečení náhrady příjmu, jehož pojištěnec dosahoval v průběhu svého života, ve stáří. Sociální událostí, která dává vznik vztahům pojištění ve stáří, je dosažení stanoveného věku. Pro nárok a výši na důchod pak jsou rozhodné právní normy účinné v době, kdy obě podmínky jsou kumulativně naplněny (s ohledem na složitost systému ovšem přichází v úvahu časté užívání předchozích předpisů tak, aby právě nedocházelo k nepřijatelné retroaktivitě). 5. Před tím se však tentýž soud k dané otázce vyjádřil obšírněji v č.j. 4 Ads 13/2010-80 : „V předchozích právních předpisech upravujících důchodové zabezpečení se za dobu zaměstnání (náhradní dobu) skutečně považovala celá doba studia po skončení povinné školní docházky (§ 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, § 6 odst. 1 bod 4 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, a § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení). Tak tomu bylo i v původním znění zákona o důchodovém pojištění, který v § 13 odst. 1 stanovil, že za dobu pojištění se považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem. Teprve novelou zákona o důchodovém pojištění č. 425/2003 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2004 do ustanovení § 13 odst. 2 vložena věta druhá, podle níž se za náhradní dobu pojištění považuje též doba studia získaná před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Touto změnou právní úprava doba studia získaná před účinností zákona o důchodovém pojištění změnila svou právní povahu a pro účely vzniku nároku na dávku důchodového pojištění a stanovení její výše ji lze započítat mezi náhradní dobu pojištění maximálně v délce šesti let po dovršení 18. roku věku pojištěnce. O zbývající nezapočtenou dobu studia se tak snižuje doba celých roků pojištění, z nichž se podle § 34 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění stanoví výše procentní sazby starobního důchodu. Podle věty druhé téhož ustanovení se navíc takto redukovaná náhradní doba pojištění pro stejné účely započítává pouze v rozsahu 80 %. Stěžovateli byl přiznán starobní důchod od 19. 7. 2007, takže v projednávané věci byla aplikována tato pro něho méně výhodná nová právní úprava, jež nově hodnotila dobu studia získanou před její účinností. Uvedený postup však nemá retroaktivní povahu, jak tvrdí stěžovatel. Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje situace, kdy na základě nové právní úpravy vznikají právní vztahy před její účinností a za podmínek, které teprve dodatečně stanovila. Rovněž tak pod pravou retroaktivitu spadají i případy, kdy nová právní úprava mění právní vztahy vzniklé podle právní úpravy staré, a to ještě před účinností nového zákona. V právním státě je pravá retroaktivita až na striktní výjimky nepřípustná. Naproti tomu o nepravou retroaktivitu se jedná v případě, kdy vznik právního vztahu a jeho následky, k nimž došlo před účinností nového zákona, se posuzuje podle práva dřívějšího, a to i když tento právní vztah již není v nové právní úpravě obsažen, přičemž jestliže právní vztah trvá i nadále, posuzují se ode dne účinnosti nového zákona podle tohoto nového zákona i právní následky dotyčného právního vztahu, které nastaly po účinnosti nového zákona. Nepravá retroaktivita je naopak v právním státě zásadně přípustná, neboť není v rozporu s principy právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení 1994, č. 38 str. 288 a nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.). Nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění, jak vyplývá z jeho § 54 odst. 1. Na starobní důchod má podle § 28 téhož zákona nárok pojištěnec, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v uvedeném zákoně. Stanovení podmínek pro vznik nároku na starobní důchod, jakož i způsob stanovení jeho výše, je přitom v dispozici zákonodárce, který je může novou právní úpravou měnit i v neprospěch pojištěnců, neboť v opačném případě by nemohl reagovat na aktuální společenské, ekonomické či sociální poměry a neměl by tak nástroje pro udržení funkčnosti systému důchodového pojištění a zajištění příslušných sociálních práv všech pojištěnců. Takto ostatně zákonodárce v nedávné době několikrát post