9 As 34/2008 — Nejvyšší správní soud

5 A 157/2019- 90 - text 11 5 A 157/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Vadima Hlavatého a Mgr. Martiny Weissové a ve věci žalobce proti žalovanému P. K. zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 Úřad městské části Praha 1 se sídlem Vodičkova 681/18, 115 68 Praha 1 zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Holubem se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, 186 00 Praha 8 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto: I. Zásah žalovaného, spočívající v nesejmutí oznámení o možnosti převzít písemnost – usnesení o ustanovení opatrovníka ze dne 27. 6. 2014, č. j. DOP/4902/2014-Kar, obsahující jméno a příjmení žalobce, datum narození žalobce, trvalý pobyt žalobce a doručovací adresu žalobce, z webové stránky žalovaného, dostupné na URL https://www.praha1.cz/, po doručení písemnosti veřejnou vyhláškou, byl nezákonný. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Václava Voříška. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v nepřiměřeně dlouhém zveřejňování veřejné vyhlášky o možnosti převzít písemnost – usnesení o ustanovení opatrovníka ze dne 27. 6. 2014, č. j. DOP/4902/2014-Kar, obsahující jméno a příjmení žalobce, datum narození žalobce, trvalý pobyt žalobce a doručovací adresu žalobce na webové stránce žalovaného, dostupné na URL https://www.praha1.cz/. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a repliky žalobce 2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že nerozporuje, že předmětné usnesení mu bylo možné doručovat veřejnou vyhláškou podle § 25 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“). Veřejná vyhláška však má být podle žalobce sejmuta poté, co dojde k fikci doručení, přičemž ta v daném případě nastala již dne 12. 7. 2014. 3. Odkázal na čl. 5 odst. 1 písm. b) a písm. e) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění rozhodném (dále jen „GDPR“). Zdůraznil, že osobní údaje lze zpracovávat pouze v souladu se stanoveným účelem (zásada účelového omezení); platí rovněž tzv. zásada omezení uložení, podle které nemohou být osobní údaje uloženy ve formě umožňující identifikaci subjektů údajů po dobu delší, než je nezbytné pro účely zpracování. 4. Vysvětlil, že smyslem a účelem zveřejnění osobních údajů ve veřejné vyhlášce o možnosti převzít písemnost je informovat adresáta o tom, že si může předmětnou písemnost převzít, a také vytvořit zákonné podmínky pro případné uplatnění fikce doručení, pokud si adresát písemnost ve stanovené době nevyzvedne. Jelikož došlo k fikci doručení, byl účel doručování splněn a další zveřejňování osobních údajů žalobce nesledovalo smysl a účel doručování veřejnou vyhláškou. Uvedl, že k zákonnému doručení došlo již dne 12. 7. 2014, žalovaný však předmětný dokument zveřejňoval ještě více jak 5 let poté, když k jeho odstranění došlo teprve v reakci na předžalobní výzvu, kterou žalobce žalovanému zaslal dne 14. 10. 2019. Žalobce shrnul, že předmětný dokument byl zveřejňován minimálně v době ode dne 27. 6. 2014 do dne 14. 10. 2019. Veřejná vyhláška však měla být odstraněna bezprostředně po 15 dnech od vyvěšení, kdy došlo k fikci doručení dle § 25 odst. 2 správního řádu. 5. Žalobce poukázal na to, že žalovaný ve svém vyjádření k předžalobní výzvě uvedl, že ze své internetové úřední desky odkaz na veřejnou vyhlášku v této lhůtě odstranil. Žalobce však nesouhlasil s přesvědčením žalovaného, že tento nenese odpovědnost za to, pokud bylo k předmětnému dokumentu možné získat přístup pomocí vyhledávače Google. Žalobce naopak namítal, že odpovědnost správce údajů za to, že nedojde k jejich úniku, je absolutní, přičemž žalovaný mohl snadno zabránit indexaci tím, že by tuto zakázal pomocí souboru „robots.txt“. Nesporoval tvrzení žalovaného, že tento zákaz některé vyhledávače nerespektují. Namítal však, že v nyní projednávané věci je podstatné pouze to, že vyhledávač Google zákaz indexace respektuje a že žalovaný ani nijak neprokázal, že by indexaci zakázal. Uvedl, že k řádnému svěšení veřejné vyhlášky tedy bylo nutné odstranit předmětný dokument ze serveru žalovaného; nepostačovalo odstranění odkazu, neboť přístup k předmětnému dokumentu umístěnému na serveru žalovaného bylo nadále možné získat pomocí vyhledávače Google. Poukázal na to, že tohoto problému se žalovaný mohl vyvarovat, pokud by internetovým robotům zakázal indexaci úřední desky a zde zveřejněných dokumentů. Dodal, že Úřad pro ochranu osobních údajů takový postup považuje za jediný zákonný způsob vedení internetové úřední desky, neboť umožnění indexace internetové úřední desky znemožňuje správci údajů dostát svým povinnostem podle § 13 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“); a nyní i podle GDPR; odkázal přitom na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2011. 6. Shrnul, že zveřejňování veřejné vyhlášky trvalo o přibližně 5 let déle, než bylo z hlediska zákona nutné. Měl za to, že není rozhodné, že k tomuto nezákonnému zásahu došlo patrně neúmyslně, neboť žalovaný si neuvědomil, že předmětný dokument bude pomocí vyhledávače Google přístupný i poté, co z úřední desky odstranil odkaz k jeho stažení. Zavinění správního orgánu totiž není nijak relevantní. Uvedl, že tímto nezákonným postupem žalovaného došlo k závažnému zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce, zejména do jeho práva na ochranu osobních údajů, práva na informační sebeurčení, práva na ochranu soukromí a práva na ochranu osobnosti. Uvedl, že se o zveřejňování veřejné vyhlášky dozvěděl od svého přítele dne 10. 10. 2019, a proto je žaloba podána v zákonné lhůtě. 7. Závěrem žalobce vyslovil svůj nesouhlas a nesouhlas svého zástupce se zveřejněním jejich osobních údajů na internetu Nejvyšším správním soudem. Žalobce doplnil, že se jedná o upozornění pro Nejvyšší správní soud, nikoliv o žalobní námitku. 8. Žalobce navrhl soudu, aby určil, že zásah spočívající v nepřiměřeně dlouhém zveřejňování veřejné vyhlášky o možnosti převzít písemnost – usnesení o ustanovení opatrovníka ze dne 27. 6. 2014, č. j. DOP/4902/2014-Kar, obsahující jméno a příjmení žalobce, datum narození žalobce, trvalý pobyt žalobce a doručovací adresu žalobce na webové stránce žalovaného dostupné na URL https://www.praha1.cz/, byl nezákonný. 9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 19. 12. 2019 uvedl, že žaloba je nedůvodná, jelikož žalovaný předmětnou veřejnou vyhlášku zveřejňoval v souladu s § 25 správního řádu s tím, že po uplynutí zákonné lhůty byla tato písemnost z úřední desky v souladu se správním řádem odstraněna. Vysvětlil, že k vyvěšení předmětné písemnosti na úřední desku došlo dne 27. 6. 2014, přičemž poslední den patnáctidenní lhůty připadl na sobotu 12. 7. 2014; vzhledem k tomu, že poslední den lhůty připadl na nepracovní den, bylo posledním dnem lhůty pondělí 14. 7. 2014, kdy byla písemnost z úřední desky sejmuta. Ode dne následujícího, tedy od 15. 7. 2014, nebyla tato písemnost vyvěšena na úřední desce žalovaného a veřejnost tak k této písemnosti nemohla mít prostřednictvím úřední desky žalovaného přístup. Poukázal na to, že účelem zveřejnění písemnosti na úřední desce je umožnit adresátovi písemnosti výkon jeho práv a oprávněných zájmů. Odkázal na čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR, podle kterého je zákonné takové zpracování osobních údajů, které je nezbytné pro splnění právní povinnosti vztahující se na správce. Pokud jde o účel a rozsah zpracovávaných osobních údajů, měl za to, že postupoval plně v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. b) a písm. e) GDPR. Shrnul, že veřejnou vyhlášku zveřejnil na účelem plnění své zákonné povinnosti a v souladu se zákonem. Žalovaný měl dále za to, že ve věci není pasivně legitimován. Uvedl, že sám žalobce tvrdí, že webovou stránku obsahující kopii předmětné veřejné vyhlášky zkopíroval a zveřejňoval provozovatel internetového prohlížeče Google, nikoliv žalovaný; v této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 9. 2019 ve věci C-136/17, podle kterého odpovědnost za zpracování osobních údajů v rámci internetového vyhledávače nese provozovatel tohoto vyhledávače. Zdůraznil, že tím, že provozovatel internetového vyhledávače Google měl na předmětnou písemnost odkazovat v rámci indexace, dostal se do pozice tzv. nového správce. Upozornil taktéž na to, že žaloba byla podána opožděně, jelikož objektivní lhůta k jejímu podání začala plynout dne 15. 7. 2014, tj. dnem následujícím po fikci doručení, a uplynula dn