5 As 51/2007 — Nejvyšší správní soud

8 A 90/2019- 22 - text 10 8 A 90/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně proti žalovanému A. Č., nar. X, bez státní příslušnosti zák. zást. Ž. B. K., nar. X (matka) zast. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8 Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 7. 2019, č.j. MV-68292-3/SO-2019, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2019, č.j.: MV-68292-3/SO-2019, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou napadeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad do rozhodnutí ze dne 5. 4. 2019, č.j. MV-90992-5/VS-2018 a č.j. VS-4751/835.3.3/2-2017, kterým byly zamítnuty žádosti žalobkyně o udělení státního občanství České republiky podle § 29 a podle § 11 zákona o státním občanství České republiky a to z důvodu, že žalobkyně neprokázala splnění podmínky dle § 29, když ke dni jejího narození na území ČR neměl žádný z jejích zákonných zástupců na území ČR povolený trvalý pobyt delší než 90 dnů, a dále že žalobkyně nesplnila podmínku dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) zákona o státním občanství, jelikož má na území ČR povolený trvalý pobyt teprve od 22. 6. 2017, tedy ke dni podání žádosti neměla účastnice povolený trvalý pobyt po dobu alespoň 5 let. Nadto účastnice řízení neprokázala rodinnou a sociální integraci do společnosti v ČR ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona, jelikož zákonní zástupci žalobkyně nejsou státními občany ČR, o udělení státního občanství nežádají a žalobkyně je na jejich péči dosud zcela závislá. 2. Ministr vnitra v žalobou napadeném rozhodnutí dovodil, že žalobkyně neprokázala, že by byla do společnosti v České republice integrována z hlediska rodinného, jak stanoví § 13 odst. 1 zákona, neboť nemá vytvořené rodinné vazby na státní občany České republiky a jediným příbuzným, který je státním občanem ČR, je její mladší bratr, který sice nabyl státní občanství ve smyslu ust. § 29, avšak s akcentem na jeho věk a závislost na zákonných zástupcích nelze zohlednit rodinnou integraci ve smyslu výše uvedené zákonné úpravy. Ministr vnitra apeloval na vytvoření pevných rodinných vazeb na občany České republiky, zejména pak v intencích soudy respektované a judikované zásady jednotného státního občanství v rodině. Rodinnou vazbu na mladšího bratra, nadto školního věku, nelze tak dát na roveň této zásadě, jež zohledňuje postavení nezletilých dětí a jejich závislost na péči zákonných zástupců (rodičů). V daném případě zákonní zástupci nejsou státními občany ČR a o udělení státního pobytu nežádají. Vzhledem k absenci povoleného trvalého pobytu na území ČR jsou pak limitováni takovou žádost podat. 3. Ministr vnitra měl za to, že správní orgán I. stupně s relevancí zohlednil skutečnost, že zákonní zástupci žalobkyně na území pobývají na základě mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany, která je jim udělována vždy na omezené období, přičemž jim toto oprávnění končí v říjnu 2020 a jejich setrvání v ČR má stále zatímní charakter a nelze předvídat, jak tomu bude v budoucnosti. Žalobkyně je tedy plně odkázána na zákonné zástupce, u kterých v současné době není předvídatelné, zda na území ČR setrvají, tedy v horizontu existující péče o ni. Vazba na zákonné zástupce z hlediska zabezpečení péče o ni je podle názoru ministerstva vnitra pro účastnici řízení natolik určující a rozhodná, že ostatní sociální vazby jim nelze klást na roveň. S ohledem na nízký věk žalobkyně nelze předvídat ani její sociální integraci do společnosti v ČR a tuto nelze zcela objektivně zajistit ani v rámci základní školní docházky na území ČR. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 4. Žalobkyně je nezletilým dítětem narozeným na území České republiky bez státní příslušnosti. 5. Žalobkyně namítá, že rozhodnutí je nezákonné, jelikož bylo vydáno v rozporu s Úmluvou UNHCR o omezení případů bezdomovectví, ke které Česká republika přistoupila dne 26. 9. 2001 a v platnost vstoupila dne 19. března 2002 (dále rovněž jen jako „Úmluva o bezdomovectví“), dle které je každý členský stát povinen zajistit nabytí svého občanství osobě narozené na jeho území, která by jinak byla bez státní příslušnosti (dále rovněž jen jako „bezdomovec“), a to buď tak, že tato osoba nabude státní občanství narozením nebo na žádost. 6. Úmluva dále taxativně určuje konkrétní podmínky, které mohou být členským státem stanoveny v případě, že členský stát určil, že bezdomovec nabývá občanství na základě podání žádosti. Úmluva současně stanoví, že takovou žádost nelze zamítnout z jiných důvodů, než které sama stanoví v ust. čl. 1 odst. 2 Úmluvy. Dle úmluvy tedy není možné, aby členský stát stanovil jiné podmínky, na něž lze vázat nabytí občanství bezdomovcem narozeným na území. 7. Česká republika upravuje nabývání občanství v zákoně č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále rovněž jen jako „zákon o státním občanství“). Tento právní předpis neupravuje nabytí státního občanství bezdomovcem narozeným na území ve smyslu čl. 1 Úmluvy. Nejblíže požadavkům Úmluvy na nabytí státního občanství jsou ustanovení § 29 a § 35 zákona o státním občanství. Tato ustanovení však obsahují podmínky, jejichž stanovení Úmluva neumožňuje. V ust. § 29 se podmínka nabytí státního občanství váže k pobytovému statutu rodiče v době narození bezdomovce, což Úmluva nepřipouští. Ust. § 35 pak necílí na apatridy, nicméně bylo by lze dle tohoto ustanovení postupovat i v případě bezdomovce; v tomto případě je však vyžadováno splnění dalších, z hlediska Úmluvy nepřípustných, podmínek, konkrétně povolení k trvalému pobytu bezdomovce a trestní bezúhonnost. 8. Pokud český právní řád, jak bylo uvedeno v bodě 1, neobsahuje vyhovující ustanovení, na základě kterého by bezdomovec nabyl státní občanství dle čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy, tj. na žádost, v takovém případě by tedy bezdomovec narozený na území měl nabýt státní občanství ze zákona narozením. 9. V ust. § 5 zákona o státním občanství umožňuje nabytí státního občanství České republiky narozením pouze dítěti, které se narodí na jejím území a které by se jinak stalo osobou bez státního občanství (dále jen „bezdomovec“), pokud jsou oba rodiče dítěte bezdomovci a alespoň jeden z nich má na území České republiky ke dni narození dítěte povolen pobyt. Úmluva však neumožňuje stanovení jakékoli podmínky v případě nabývání státního občanství narozením bezdomovce, respektive podmínky mohou být stanoveny pouze v případě, pokud členský stát přiznává nabytí státního občanství na žádost dle čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy, což však Česká republika nečiní (viz bod 1 žaloby). 10. Česká republika tak v současné době nepřiznává v rozporu s Úmluvou nabytí státního občanství ani jedním způsobem dle Úmluvy. Dle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, ve znění pozdějších ústavních předpisů (dále rovněž jen jako „Ústava“), mají vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána aplikační přednost před zákonem. Žalovaný tak měl rozhodovat přímo dle Úmluvy a nikoli dle zákona o státním občanství. Dle ust. čl. 1 odst. 1 písm. b) Úmluvy nelze žádost o udělení státního občanství zamítnout z jiného důvodu, než taxativně stanoveného. Žalovaný i správní orgán I. stupně tak měli žádosti vyhovět, když Česká republika nestanovila žádnou z podmínek dle čl. 2 Úmluvy a žalobkyně je bezdomovcem narozeným na území. 11. Žalobkyně je nezletilým dítětem. To je významné z hlediska posouzení žádosti zejména proto, že Úmluva OSN o právech dítěte stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Článek 7 odst. 1 této úmluvy stanoví každému dítěti právo na státní příslušnost. Žalobkyně je dítětem bez státní příslušnosti. 12. Článek 7 odst. 2. Úmluvy o právech dítěte pak k výše uvedenému právu stanoví povinnost států, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečit provádění těchto práv se zvláštním důrazem na to, aby dítě nezůstalo bez státní příslušnosti. Tedy Česká republika, která se zavázala v Ústavě České republiky k dodržování závazků plynoucích z mezinárodních smluv, a tedy i Úmluvy o právech dítěte, je povinna dbát na to, aby nezletilé dítě nezůstalo bez státní příslušnosti. 13. Žalovaný i správní orgán I. stupně odůvodňují svá rozhodnutí totožně, a to sice tak, že žalobkyně je z důvodu svého věku závislá na svých rodičích, kteří udělení státního občanství České republiky nežádají, z čehož dovozují, že v současné době není v zájmu žalobkyně, aby jí bylo uděleno státní občanství České republiky, aniž by toto občanství nabyli i její rodiče jako její zákonní zástupci. Správní orgány dále uvádějí, že ro