9 Afs 8/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 35/2019- 145 - text 24 pokračování 10A 35/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: VÍTKOVICE STEEL, a. s. sídlem Českobratrská 3321/46, Ostrava zastoupena JUDr. Otakarem Hájkem, LL.M., advokátem sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1145/62, Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 21. 12. 2018, č. j. MZP/2018/430/569, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž ministr životního prostředí zamítl její rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č. j. CZ-0102-132/Aa/3 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) ve věci přidělení bezplatných emisních povolenek na jednotlivé roky obchodovacího období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2020 ve výši konkrétně uvedené v prvostupňovém rozhodnutí, a to podle § 10 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v příslušném znění (dále jen „zákon č. 383/2012 Sb.“), a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Napadené rozhodnutí 2. Ministr životního prostředí v napadeném rozhodnutí nejprve stručně zrekapituloval průběh správního řízení před žalovaným. 3. Žalovaný vydal dne 21. 1. 2014 rozhodnutí č. j. CZ-0102-13/Aa, kterým podle § 10 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb. stanovil žalobkyni příděl bezplatných povolenek na období 2013 - 2020. proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, na jehož základě ministr životního prostřední rozhodnutí č. j. CZ-0102-13/Aa zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný následně vydal dne 23. 7. 2014 rozhodnutí č. j. CZ-0102-13/Aa/2, proti kterému žalobkyně také podala rozklad, který ministr životního prostřední rozhodnutím ze dne 10. 11. 2014, č. j. 5212/M/14, 76460/ENV/14 zamítl a rozhodnutí č. j. CZ-0102-13/Aa/2 potvrdil. Žalobkyně podala proti rozhodnutí ministra životního prostředí č. j. 5212/M/14, 76460/ENV/14 žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 6 A 12/2015 - 55 zamítl. Na základě kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2018 rozsudek městského soudu č. j. 6 A 12/2015 - 55 zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud následně rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 6 A 12/2015 - 110 rozhodnutí ministra životního prostředí č. j. 5212/M/14, 76460/ENV/14 zrušil a věc vrátil ministrovi životního prostředí k dalšímu řízení. Ministr životního prostředí následně zrušil rozhodnutí žalovaného č. j. CZ-0102-13/Aa/2 a vrátil věc k projednání žalovanému, který ve věci následně vydal prvostupňové rozhodnutí. 4. Ministr životního prostřední konstatoval, že žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, které dokumenty vzalo v úvahu při vydání rozhodnutí, vyložil relevantní právní úpravu a poukázal na nutnost postupovat v souladu s legislativou Evropské unie a rozhodnutími Evropské komise ze dne 27. 4. 2011, 2011/278/EU, kterým se stanoví přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek na emise platná v celé Unii (dále jen „rozhodnutí 2011/278/EU“) a ze dne 5. 9. 2013, 2013/448/EU, o vnitrostátních prováděcích opatřeních pro přechodné bezplatné přidělování povolenek na emise skleníkových plynů (dále jen „rozhodnutí 2013/448/EU“). Žalovaný se v prvostupňovém rozhodnutí rovněž vypořádal s námitkami žalobkyně, které před jeho vydáním uplatnila. 5. Následně ministr životního prostředí v napadeném rozhodnutí shrnul obsah rozkladu žalobkyně do jednotlivých bodů a zabýval se jejich vypořádáním. 6. Jako první rozkladový bod označil ministr životního prostředí námitky žalobkyně, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné. Výrok prvostupňového rozhodnutí podle žalobkyně sleduje jiné zájmy, než rozhodnout věc v souladu se zákonem a nerespektuje právní názory vyslovené ve zrušujících rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. 7. Jako druhý rozkladový bod označil ministr životního prostředí námitky žalobkyně, že jiným zájmem, který podle žalobkyně sleduje výrok prvostupňového rozhodnutí, je zájem na tom, aby byl bez komplikací ukončen proces alokace povolenek na příslušné obchodovací období, a to na úkor práv a oprávněných zájmů žalobkyně. Žalobkyně proto uplatnila námitku podjatosti úředních osob, které se na vydání napadeného rozhodnutí podílely. Žalovaný měl podle žalobkyně vzniklou situaci řešit buď tak, že přidělené povolenky rozdělí mezi společnost Arcelor Mittal Ostrava a.s. a žalobkyni nebo podat proti rozhodnutí 2013/448/EU žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Jelikož žalobkyně trvá na přidělení odpovídajícího množství emisních povolenek a pakliže žalovaný žádnými povolenkami na svém účtu v registru nedisponuje, bude žalovaný muset jejich odpovídající množství nakoupit na trhu, stejně jako by to musela udělat žalobkyně, když jí žalovaný žádné povolenky nepřidělil. 8. Jako třetí rozkladový bod označil ministr životního prostředí námitky žalobkyně, že žalovaný závazné právní názory vyslovené ve zrušujících rozsudcích Nejvyššího správního soudu nerespektoval v prvostupňovém rozhodnutí bezvýhradně a otevřeně s nimi polemizuje. 9. Jako čtvrtý rozkladový bod označil ministr životního prostředí námitku žalobkyně, že žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí neodstranil vady předchozího zrušeného rozhodnutí žalovaného a řádně nezohlednil rozhodnutí správních soudů, neboť prvostupňové rozhodnutí včetně velké většiny jeho odůvodnění doslovně kopíruje text přechozího zrušeného rozhodnutí, a to bez ohledu na právní argumentaci žalobkyně. 10. Jako pátý rozkladový bod označil ministr životního prostředí námitky žalobkyně, že rozhodnutí 2013/448/EU umožňuje přidělení emisních povolenek žalobkyni dle jejího návrhu. 11. Jako šestý rozkladový bod označil ministr životního prostředí návrh žalobkyně, aby prvostupňové rozhodnutí změnil, nebo aby jej zrušil a vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí. 12. K námitkám zahrnutým do prvního rozkladového bodu ministr životního prostředí uvedl, že na rozdíl od žalobkyně považuje prvostupňové rozhodnutí za věcně správné a zákonné, vydané v souladu s právním řádem České republiky i Evropské unie. Prvostupňové rozhodnutí je podle ministra životního prostředí rovněž přezkoumatelné, neboť v jeho odůvodnění žalovaný dostatečně popsal úvahy, kterými se řídil a důvody, které jej vedly k závěrům uvedeným ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je rovněž dostatečně seznatelné, proč žalovaný považoval za liché námitky, které žalobkyně uplatnila. 13. K námitkám zahrnutým do druhého rozkladového bodu ministr životního prostředí uvedl, že žalobkyni bylo před vydáním napadeného rozhodnutí umožněno dvakrát nahlédnout do příslušného správního spisu, na což žalobkyně reagovala podáním, v němž namítala neúplnost spisu, neboť v něm nebyla obsažena předmětná legislativa a záznamy z jednání rozkladové komise. Legislativní zdroje však správní spis obsahovat nemusí a ze záznamů z jednání rozkladové komise žalovaný při vydání prvostupňového rozhodnutí nevycházel, protože se řídil pouze rozhodnutím ministra životního prostředí, kterým bylo jeho předchozí rozhodnutí ve věci zrušeno. Dále ministr životního prostředí uvedl, že co se týče námitek poukazujících na právní stanoviska navrhující možné způsoby řešení situace a rozdělení povolenek, s těmito námitkami se podle něho dostatečně vypořádal žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí a ministr životního prostředí se s těmito závěry ztotožnil a připomněl, že tato stanoviska nelze považovat za přiléhavá, neboť byla vypracována ještě před vydáním rozhodnutí 2013/448/EU. Rozhodnutí 2013/448/EU je přitom rozhodnutím Evropské komise (dále jen „Komise“), které je pro rozhodování žalovaného závazné, a proto bylo také stěžejní pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Nebylo přitom povinností žalovaného podat proti rozhodnutí 2013/448/EU žalobu na jeho neplatnost, jak namítá žalobkyně. Tuto žalobu nepodala ostatně ani žalobkyně, ač tak mohla rovněž učinit. Žalovaný při výkladu rozhodnutí 2013/448/EU zhodnotil jeho soulad s právem Evropské unie a dospěl ke stejnému závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí. Ministr životního prostředí dále konstatoval, že navrhuje-li žalobkyně, aby povolenky nakoupil žalovaný a následně je přidělil žalobkyni, tak takové řešení by nepředstavovalo bezplatnou alokaci povolenek, není ani v kompetenci ministerstva a představovalo by nepovolenou státní podporu. Tvrdí-li žalobkyně, že jí nepřidělením povolenek vzniká škoda, nejsou tyto argumenty podle ministra životního prostředí zcela relevantní, neboť žalobkyně příslušný provoz již od roku 2015