5 As 104/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 96/2021- 36 - text 15 10 A 96/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: Centrum Praha Jih-Chodov, s. r. o., IČO: 251 31 885 sídlem Na Příkopě 388/1, 110 00 Praha 1 zastoupena advokátem Mgr. Lukášem Srbeckým sídlem Týn 639/1, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MZP/2021/500/954 z 12. 7. 2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a správní řízení. 1. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí č. j. ČIŽP/41/OOH/SR01/1407734-005/15/PMT z 31. 3. 2015 (dále jen „rozhodnutí Inspekce“) byla žalobkyni na základě kontroly provedené dle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, uložena pokuta 150 000 Kč za dva přestupky dle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o odpadech“), jichž se dopustila tím, že jakožto původce odpadů ve smyslu § 4 odst. 1 písm. w) zákona o odpadech: 1) Nezajistila utříděné shromažďování odpadů dle jednotlivých druhů, kdy v provozovně Centrum Chodov na adrese Roztylská 2321/19, Praha 4 (dále jen „OC“), ve shromažďovacích prostředcích určených pro odpad, který je zařazován a evidován pod kategorii 20 03 01 Směsný komunální odpad, umístěných na veřejně přístupných plochách OC, shromažďovala zejména využitelné složky komunálního odpadu (bod. I.A rozhodnutí Inspekce). Tímto jednáním porušila povinnost shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých kategorií a druhů, stanovenou v § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, a naplnila skutkovou podstatu dle § 66 odst. 5 téhož zákona. 2) Zaslala na obecní úřad obce s rozšířenou působností (Městská část Praha 11) za rok 2012 a 2013 nepravdivá hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi (bod. I.B rozhodnutí Inspekce). Tímto jednáním porušila povinnost zasílat pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnosti příslušnému podle místa provozovny, stanovenou v § 39 odst. 2 zákona o odpadech, a naplnila skutkovou podstatu dle § 66 odst. 2 písm. a) téhož zákona 2. Žalovaný rozhodnutím č. j. 1043/500/15 31413/ENV/15 z 17. 10. 2016 (dále jen „původní rozhodnutí žalovaného“) změnil rozhodnutí Inspekce tak, že snížil uloženou sankci z 150 000 Kč na 120 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou u zdejšího soudu, jenž rozsudkem č. j. 9 A 219/2016-65 z 20. 12. 2018 původní rozhodnutí žalovaného v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Inspekce v části výroku I.B), v navazující části o uložení pokuty a ve výroku II., zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud neuznal důvodné námitky žalobkyně věcně směřující proti uznání viny za spáchání deliktu dle § 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 66 odst. 5 zákona o odpadech (výrok I.A rozhodnutí Inspekce). Ve vztahu ke druhému správnímu deliktu však soud seznal vadu spočívající v tom, že závěr žalovaného neměl oporu ve spisu. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) pak rozsudkem č. j. 8 As 25/2019-71 z 21. 1. 2021 rozsudek zdejšího soudu zrušil, jelikož mezi zrušujícím výrokem přezkoumávaného rozsudku a jeho odůvodněním (bod 80) byl zjevný rozpor způsobující jeho nepřezkoumatelnost. Zdejší soud posléze rozsudkem č. j. 9 A 219/2016-111 z 31. 3. 2021 zrušil celé původní rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Žalovaný pak rozhodl podruhé a v nyní napadeném rozhodnutí částečně zrušil rozhodnutí Inspekce co do výroku týkajícího se spáchání deliktu dle § 39 odst. 2 zákona o odpadech a nově určil, že žalobkyně porušila toliko povinnost specifikovanou v bodu 1.1 tohoto rozsudku, tedy povinnost stanovenou § 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, a dopustila se tak správního deliktu podle § 66 odst. 5 zákona o odpadech. Zároveň žalovaný změnil výši uložené pokuty z 150 000 Kč na 90 000 Kč. II. Argumentace účastníků řízení. 4. Žalobkyně v žalobě uvedla, že nemůže být odpovědná a sankcionována za jednání cizích osob – netřídění odpadů zákazníky OC. Sám žalovaný totiž uznává, že žalobkyně nemůže zabránit tomu, aby byly návštěvníky odkládány všechny odpady jinak než do odpadkových košů k tomu speciálně určených dle druhu odpadů. Na tom nic nemůže změnit ani vyšší počet nádob určených k třídění odpadu v prostorách OC, to je pouhou neodůvodněnou domněnkou správních orgánů. Z provedené kontroly je navíc zřejmé, že i v nádobách určených pro konkrétní druhy odpadu se nacházelo nemalé množství odpadu z materiálu, pro které nebyly sběrné nádoby určeny. To samotné svědčí o nezodpovědném jednání zákazníků OC; na jejich přístupu však žalobkyně nemůže nést vinu a neměla by na ni být ani neoprávněně přenášena povinnost motivovat tyto zákazníky k řádnému třídění odpadů. Žádná taková povinnost jí ostatně není stanovena zákonem a nelze ji tak po ní ani vymáhat. Přesto žalobkyně nad rámec svých zákonných povinností přijala několik účinných opatření ve snaze v co nejvyšší míře motivovat své zákazníky k třídění odpadu. 5. Žalobkyně též namítá, že zákon nestanoví přesné rozmístění a počet nádob na tříděný odpad. Nelze proto tvrdit, že jich v OC neumístila dostatek, případně že nezajistila vhodné rozmístění shromažďovacích nádob. Tyto závěry správních orgánů jsou odůvodněny velmi vágně pouze pomocí abstraktních a neurčitých pojmů. Správní uvážení, které má sloužit k výkladu právní normy, ale je naopak odůvodňované dalšími neurčitými právními pojmy, nelze považovat za legitimní. Pro konstatování závěrů správními orgány je nutné vycházet ze zákonného podkladu, nelze pouze libovolně odůvodňovat rozhodnutí abstraktními pojmy. Žalobkyně je proto trestána za porušení podmínek, které ve skutečnosti ani neexistují, resp. nejsou zákonem stanoveny. Uložení pokuty tak nemohlo být ani řádně a přesně odůvodněno. Žalobkyně rovněž poukázala na znění zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, který nabyl účinnosti 1. 2. 2022 a nahradil dosavadní zákon o odpadech. V němž je zde řešená povinnost žalobkyně stanovena v § 62 odst. 1 definována o něco konkrétněji, ale stále nebylo postaveno najisto, jaký způsob a hustota rozmístění nebo počet sběrných nádob na tříděný odpad lze považovat za optimální. K tomu žalobkyně odkazuje na metodický pokyn k zákonu č. 241/2020 Sb., který potvrzuje absenci těchto povinností v zákoně. Přesto žalobkyně dle svého názoru splnila své povinnosti, když zajistila svým návštěvníkům možnost třídit odpad do dostatečného množství nádob, které byly v době kontroly Inspekce řádně a logicky rozmístěny v OC. Napadeným rozhodnutím byla dle žalobkyně porušena zásada nullum crimen sine lege certa, neboť protiprávní jednání není v zákoně ani v žalobou napadeném rozhodnutí vymezeno s dostatečnou určitostí. Navíc napadené rozhodnutí nerespektuje ani princip právní jistoty a legální licence. 6. V dalším žalobním bodě žalobkyně uvádí, že její jednání nemůže být společensky škodlivé. Nebyla tedy naplněna materiální stránka správního deliktu a žalobkyně nemůže být za jeho spáchání odpovědná, a tedy ani povinna k uhrazení sankce. Žalobkyně má za to, že učinila vše možné k tomu, aby návštěvníky OC k třídění odpadů motivovala, instruovala a dostatečným způsobem jim odpad třídit umožnila. Nádoby na tříděný odpad totiž rozmístila způsobem odpovídajícímu logice a zkušenostem žalobkyně a dále v souladu s architektonickým plánem. Rozmístění košů zároveň splňovalo bezpečnostní a hygienické normy. Žalobkyně návštěvníkům OC poskytovala zdarma tiskové edukační materiály informující o způsobech a místech, kde se lze zbavit recyklovatelného odpadu. Na základě interních předpisů byla navíc dodržována politika naplněnosti veškerých odpadových nádob v OC pouze ze 2/3 a byla tedy návštěvníkům zajištěna možnost odpad řádně třídit. Žalobkyně tak naplnila § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „PřesZ“), tedy důvod pro liberaci, a neměla by být za uvedený správní delikt odpovědná. S liberačním ustanovením se navíc žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal naprosto nedostatečně. 7. Dle žalobkyně jsou zároveň splněny podmínky pro upuštění od správního trestání dle § 43 odst. 2 PřesZ. Od kontroly totiž uplynulo více než sedm let, v průběhu kterých žalobkyně absolvovala několik soudních a správních řízení za účelem dosažení či alespoň přiblížení se spravedlnosti. Žalobkyně dodává, že samotné nepřiměřeně zdlouhavé projednávání věci před příslušnými orgány zajistilo její dostatečnou nápravu. V případě, že soud neshledá podmínky pro upuštění od správního trestu, žalobkyně žádá s ohledem na absenci dostatečné míry společenské škodlivosti a na zdlouhavost řízení