9 Azs 41/2014 — Nejvyšší správní soud

11 A 218/2021- 43 - text 10 11 A 218/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: I. M., nar. X, státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupeného Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, IČ 00007064, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2021, č.j. MV-167753-4/SO-2021 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2021, č.j. MV-167753-4/SO-2021, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 13. 9. 2021, č.j. OAM-39308-12/DP-2019, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, neboť účastník řízení v době před podáním žádosti neplnil na území účel, pro který mu bylo dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu vydáno. Žaloba 2. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jím bylo nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce požádal v roce 2013 o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny s jeho tehdejší manželkou. V roce 2014 požádal o prodloužení platnosti tohoto povolení, bylo mu prodlouženo na dalších 5 let do roku 2020. V prosinci 2019 žalobce požádal o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ. Tato žádost ale byla zamítnuta z důvodu neplnění účelu (společné soužití rodiny) předchozího povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobce uvedl, že od roku 2015 již nežije se svojí první ženou, rozvedli se v roce 2015 na Ukrajině. Od roku 2019 je znovu ženatý, jeho stávající manželka žije v ČR, přičemž žalobce kromě výchovy svého syna, kterého má ve výlučné péči, pomáhá i s výchovou dcery jeho stávající manželky. 3. Žalobce si nebyl vědom, ač sám připouští, že si vědom být měl, že musí oznámit změnu svého rodinného stavu, tedy rozvod, neboť se v té době staral o syna a řešil komplikovanou rodinnou situaci. Nezletilý K. v době podání žaloby navštěvoval šestou třídu základní školy v P. Narodil se na území ČR, má zde trvalý pobyt, navštěvuje zde pravidelně lékaře a navštěvoval zde i mateřskou školu. Žalobce však byl nucen dát syna na přechodnou dobu do péče své matky, a to v období od 2015 do 2019. Školní ukrajinský systém nezletilému ale nevyhovoval a žalobci bylo sděleno, že asimilace nezletilého na Ukrajině není pro něj vhodná. Převezl proto syna zpět do ČR a zapsal jej do základní školy. I po dobu synova pobytu na Ukrajině nadále trvaly jeho vazby na ČR, i tím, že zde opakovaně u očního lékaře řešil synovy zdravotní problémy. Ze zprávy školního psychologa pak vyplývá, že pro další vývoj chlapce se nedoporučuje znovu měnit základní školu, a také, že se další odloučení od otce v životě nezletilého nejeví jako vhodné. 4. Žalobce vytýká žalovanému, že nesprávně posoudil dopad rozhodnutí právě na syna žalobce, který má pouze otce, na kterém je existenčně závislý. Syn mu byl svěřen do péče rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2020, č. j. 62 Nc 2609/2019-53, avšak fakticky má syna ve své péči od rozvodu, tj. od roku 2015. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány dostatečně neposoudily intenzitu sociálních, kulturních a rodinných vazeb žalobce na Českou republiku, a stejně tak jeho syna. Vzhledem k tomu, že syn se narodil v ČR a vyrůstal zde do svých 7 let a následně od svých 10 let, je jasné, že jeho vazby na ČR jsou značně vyšší a silnější než na Ukrajinu. Ke své osobě žalobce uvedl, že nikdy neměl problémy se zákonem, naopak řádně pracoval a po celou dobu pobytu v ČR vede řádný život, stejně tak i osoby, které s ním žijí ve společné domácnosti. Zařadil se do společnosti, pro kterou je prospěšný a považuje po mnoha letech strávených v ČR za zcela nepřiměřené, aby byl i přes své drobné opomenutí a formální nedostatek v listinách drasticky zasažen jeho osobní život a život jeho blízkých. Rozhodnutí proto považuje za nepřiměřené dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Poukázal také na čl. 3 Úmluvy OSN o právech dítěte, i na českou právní úpravu, čl. 8 a 10 Listiny základních práv a svobod, které mj. stanoví, že „Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života“. V případě žalobce by měly být upřednostněny zájmy dítěte, neboť žalobce je jedinou osobou, která se o nezletilého K. stará, neboť matka o něj nejeví zájem. Je proto nutno zohlednit i dopad rozhodnutí na nezletilého K., který je na žalobci existenčně závislý. 5. Napadené rozhodnutí je také v rozporu s čl. 3 Úmluvy OSN o právech dítěte a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, neboť zájem nezletilého dítěte nebyl zohledněn. Rozhodnutí žalovaného považuje za formalistické, které neodpovídá skutkovému stavu, který navíc nebyl řádně zjištěn. Uvedl, že si je vědom toho, že měl oznámit rozvod se svojí manželkou, nicméně považuje za nepřiměřené, že by se v důsledku této chyby měl vrátit se synem zpět na Ukrajinu a nechat svoji nynější manželku s dětmi v České republice. Taková situace by neměla na syna příznivý vliv. 6. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že správní orgány nedostatečně zohlednily povahu a pevnost rodinných vztahů žalobce, a také dobu trvání pobytu žalobce v ČR, jakož i existenci jeho rodinných, kulturních a sociálních vazeb na ČR, a stejně tak nezohlednily rodinné, kulturní a sociální vazby nezletilého syna žalobce na ČR. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť žalobcem vznesené námitky považuje za nedůvodné. Žalobce nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, když de facto uznává, že neplnil účel pobytu. Žalobce potvrdil zjištěný skutkový stav s tím, že došlo k rozvodu jeho manželství a on i přesto dlouhodobě pobýval na území na základě pobytového oprávnění vydaného za účelem společného soužití rodiny na území, ke kterému však vzhledem k rozvodu nedocházelo. O změnu účelu pobytu požádal až po více než čtyřech letech. Dle žalovaného se nejedná o drobné opomenutí a formální nedostatek v listinách, jak uvádí žalobce. 8. Žalobce v podstatě namítá „pouze“ nepřiměřenost rozhodnutí správních orgánů, správní orgány ale zvážily všechny relevantní skutečnosti a posoudily možný dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Komise neshledala ani rozpor rozhodnutí s mezinárodními závazky ČR, a to ani s ohledem na syna žalobce, neboť žalobci není tímto znemožněno do budoucna na území pobývat. Žalovaný poukázal na to, že žalobce porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ani Úmluvy o právech dítěte v rámci řízení před správním orgánem nenamítal. Nelze tedy vytýkat orgánu I. stupně, že se těmito skutečnostmi nezabýval. Správní spis 9. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil, že žalobce podal dne 5. 12. 2019 žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce pobýval od 15. 1. 2015 do 14. 1. 2020 na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, kdy nositelem oprávnění ke sloučení byla bývalá manželka žalobce paní L. M. (dle přiložených rozhodnutí také – M.). Nyní se znovu oženil s paní Z. F. Oddací list žalobce doložil k podané žádosti. Následně pak žalobce doložil do spisu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 2. 2020, kterým byl nezletilý K. M. svěřen do výchovy otce a matce bylo stanoveno výživné. Dále pak doložil rozhodnutí o přestupu žáka do 4. ročníku základní školy a také daňové přiznání. 10. Dne 13. 9. 2021 rozhodlo Ministerstvo vnitra o žádosti tak, že tuto žádost zamítlo a povolení k dlouhodobému pobytu dle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevydalo, neboť účastník řízení v době před podáním žádosti neplnil na území účel, pro který mu bylo dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu vydáno. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, o kterém rozhodl žalovaný nyní napadeným rozhodnutím. Za podstatné Komise považovala, že žalobce v době před podáním žádosti neplnil účel předchozího vydaného povolení k dlouhodobému pobytu, když minimálně od roku 2015 neplnil účel svého pobytu, tedy společného soužití rodiny z důvodu rozvodu. Nejedná se tedy zjevně pouze o přechodnou dobu, po kterou žalobce neplnil účel svého pobytu na území. Vzhledem k tomu, že povolení k pobytu bylo žalobci prodlouženo na dobu od 15. 1. 2015 do 14. 1. 2020, jedná se takřka o celou dobu platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území. Žalobce na území pobývá od roku 2013, podle Komise tedy nemohlo dojít ke zpřetrhání vaz