2 Afs 349/2018 — Nejvyšší správní soud

14 Af 17/2020- 44 - text 12 14 Af 17/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: J. J. zastoupený daňovým poradcem eTAX s.r.o., IČ 28732685 sídlem Komenského 87/3, Liberec proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2020, č. j. 4456/20/5100-31461-709097, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobce se podanou žalobu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2020, č. j. 4456/20/5100-3161-709097 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k žalobcovu odvolání změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 6. 2012, č. j. 357282/12/001966106476 (dále jen „platební výměr“). 2. Ze správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Dne 20. 12. 2000 uzavřel žalobce se svým bratrem darovací smlouvu (dále jen „darovací smlouva“), kterou měl bratr žalobce darovat žalobci 1/20 ze svého podílu na nemovitostech uvedených v článku I a II smlouvy, tj. dvou domů a stavebních parcel v Praze, v k. ú. X. Převod vlastnického práva k nemovitostem byl do katastru nemovitostí zapsán dne 19. 1. 2005 s právními účinky vkladu ke dni 27. 12. 2000, a to dle rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu sp. zn. V12-35800/2000-101. 4. Darovací smlouva s doložkou o povolení vkladu byla J. J. doručena dne 4. 2. 2005. Po uplynutí třicetidenní lhůty k podání daňového přiznání, která měla dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon o trojdani“), uplynout do 30 dnů, tedy do dne 7. 3. 2000, upozornil správce daně žalobce na povinnost podat přiznání výzvou ze dne 10. 9. 2008, doručenou žalobci do vlastních rukou dne 16. 9. 2008. Žalobce doručil přiznání k dani správci daně dne 1. 10. 2008. 5. V daňovém přiznání je uveden jako dárce předmětných nemovitých věcí otec žalobce. Protože šlo o jinou osobu, než jaká stojí uvedena jako dárce v darovací smlouvě, pojal správce daně pochybnosti o správnosti údajů v daňovém přiznání. Proto dne 11. 11. 2009 vyzval žalobce k odstranění pochybností do 15 dnů. Lhůta byla k žádosti žalobce třikrát prodloužena. Čtvrtou žádost žalobce o prodloužení správce daně zamítl rozhodnutím ze dne 17. 6. 2010. 6. Až dne 8. 7. 2010 byla správci daně doručena odpověď žalobce na výzvu k odstranění pochybností. Žalobce v ní vysvětluje, že bylo záměrem jeho otce darovat svým synům rovné podíly na nemovitostech získaných v restituci. Podle žalobce však došlo k neshodě v rodině a zpětvzetí darovací smlouvy synovi J. z katastrálního úřadu. Otec žalobce měl sice nakonec setrvat na své vůli žalobce obdarovat, neboť nechtěl mezi bratry zakládat nerovnost, avšak nestihl již zjednat nápravu. Proto po smrti otce bratr žalovaného převedl na žalobce 50 % svého podílu na nemovitostech. Žalobce má tedy za to, že pokud se při uplatňování daňových zákonů bere vždy v úvahu skutečný obsah právního úkonu, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho, pak je nutné za skutečného dárce považovat jeho otce. 7. Dne 29. 4. 2010 se konalo ústní jednání, v rámci kterého žalobce (prostřednictvím daňové poradkyně) nahlédl do správního spisu a dotázal se, jakým způsobem správce daně zjistil datum určující počátek lhůt k podání daňových přiznání. 8. O průběhu a výsledku vytýkacího řízení vydal správce daně zprávu dne 29. 12. 2010. Podle zprávy žalobce neprokázal své tvrzení, že dárcem byl jeho otec, ani nevyvrátil zjištění správce daně, že dárcem je jeho bratr. Správce daně proto uzavřel, že darovací daň musí být vypočtena s ohledem na to, že dárce a darovaný jsou příbuznými v řadě pobočné. Správce daně zprávu rozšířil o „I. dodatek“ dne 13. 1. 2011, kterým do zprávy zahrnul také žalobcovu reakci na výzvu k odstranění pochybností ze dne 8. 7. 2010. Ke změně výsledku vytýkacího řízení však nedošlo. 9. Správce daně se během roku 2011 několikrát neúspěšně pokusil předvolat žalobce k ústnímu projednání výsledku vytýkacího řízení. 10. Na ústním jednání k projednání výsledku vytýkacího řízení dne 28. 2. 2011 vyslovil žalobce nesouhlas se závěry správce daně. Podotkl, že daňový řád nezná písemnost „dodatek zprávy k vytýkacímu řízení“. Navrhl vyslechnout jako svědky svého bratra a matku, kteří měli dosvědčit skutečný obsah právních úkonů, kterými došlo k převodu nemovitostí. Danou situaci posoudil správce daně jako důvod k zahájení daňové kontroly dle § 90 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). (Poznámka soudu: v řadě písemností, které se vztahují k projednávané věci, a to včetně některých soudních rozhodnutí, je ústní jednání nesprávně datováno ke dni 28. 11. 2011. Takto je jednání datováno také v hlavičce protokolu o ústním jednání, avšak z dalšího textu protokolu, z předvolání k jednání a z řazení protokolu ve správním spisu má soud za to, že se jednání ve skutečnosti konalo dne 28. 2. 2011.) 11. Daňovou kontrolu zahájil správce daně výzvou ze dne 9. 5. 2012 podle § 87 odst. 2 daňového řádu v tehdy účinném znění, která byla žalobci doručena fikcí dle § 47 odst. 2 daňového řádu dne 24. 5. 2012. 12. Správce daně vydal dne 27. 6. 2012 platební výměr. Žalobci jím vyměřil darovací daň ve výši 119 704 Kč, navíc zvýšenou za pozdní podání přiznání o 11 970 Kč (tedy o 10 %). Platební výměr byl žalobci rovněž doručen fikcí dle § 47 odst. 2 daňového řádu dne 9. 7. 2012. 13. Dne 7. 8. 2012 podal žalobce proti platebnímu výměru odvolání (které později několikrát doplnil). Platebnímu výměru vytkl jednak rozpor mezi výrokem a odůvodněním, pro který není jasné, dle jakého právního předpisu správce daně rozhodoval. Dále žalobce namítl vyměření daně po lhůtě pro vyměření daně. Dne 2. 11. 2012 také požádal o vyslovení neúčinnosti doručení výzvy k zahájení daňové kontroly ze dne 9. 5. 2012; tuto žádost správce daně zamítl. 14. Dne 21. 11. 2013 žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru. 15. Zamítavé rozhodnutí žalovaného zrušil zdejší soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 8 Af 4/2014 – 43 (dále jen „rozsudek 8 Af 4/2014 – 43“), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalovaného následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 2 Afs 349/2018 – 60 (dále jen „rozsudek č. j. 2 Afs 349/2018 – 60“). Důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného dle kasačního soudu bylo, že orgány finanční správy nepostupovaly při zvýšení daňové povinnosti za pozdní podání přiznání k dani podle právní úpravy v daňovém řádu, která byla pro žalobce výhodnější (oproti správcem daně použité starší úpravě připouštěl daňový řád zvýšení pouze o 5 %). Zbylé žalobní námitky shledaly oba soudy nedůvodnými. 16. Dne 31. 1. 2020 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým změnil výrok platebního výměru tak, že z něj vypustil pasáže o zvýšení daně za pozdní podání daňového přiznání, a to bez náhrady. Nově tak platební výměr, ve znění napadeného rozhodnutí, žalobci předepisuje zaplatit pouze daň ve výši 119 704 Kč. II. Obsah žaloby 17. Žalobce považuje výrok napadeného rozhodnutí za nesrozumitelný a neurčitý, neboť neobsahuje veškeré náležitostí dle § 102 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Problém tkví především v označení právních předpisů, podle kterých bylo o daňové povinnosti žalobce rozhodováno. V hlavičce napadeného rozhodnutí zavádí žalovaný zkratku „zákon č. 357/1992 Sb.“ pro „zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném ke dni vzniku daňové povinnosti“. Datum vzniku daňové povinnosti není z výroku rozhodnutí zřejmý, podle žalobce jím je den 27. 12. 2000. Zkratka tedy zřejmě značí zákon o dani darovací ve znění ke dni 27. 12. 2000, respektive ve znění zákona č. 340/2000 Sb. Text výroku napadeného rozhodnutí, kterým se nahrazuje text výroku platebního výměru, však již odkazuje na „zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů“, pro který zavádí zkratku „Zákon“. Není už však specifikováno, které všechny „pozdější předpisy“ jsou tím míněny. Tedy zda jde o platné či účinné předpisy a k jakému datu. Dle žalobce se může jednat o předpisy účinné ke dni vydání napadeného rozhodnutí (31. 1. 2020), v té době již však byl zákon o dani darovací zrušen. V úvahu přichází také předpisy účinné k datu vydání platebního výměru (27. 6. 2012). Vzhledem k nejednoznačnosti výroku ohledně použitého znění právních předpisů žalobce nemůže jednoznačně formulovat své námitky. 18. Podle žalobce se žalovaný v napadeném rozhodnutí dopustil pravé retroaktivity, když na věc aplikoval daňový řád ve znění k datu 27. 6. 2012 (eventuálně k datu 31. 1. 2020, viz námitka neurčitosti výroku), ačkoliv právní účin