4 Ads 44/2010 — Nejvyšší správní soud

15 Af 37/2019- 64 - text 18 15 Af 37/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Port Service s.r.o., IČO: 28514734 se sídlem Praha 1, Opatovická 160/18 zastoupený Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 988/31 proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Praha 4, Budějovická 1387/7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2019 č.j. 30203-2/2019-900000-312 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2019 č.j. 30203-2/2019-900000-312 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 21. 5. 2019 č.j. 162929-5/2019-510000-12 (dále jen „rozhodnutí celního úřadu“). Rozhodnutím celního úřadu byl žalobce uznán vinným ze spáchání: a) správního deliktu podle § 48 odst. 3 písm. b) zákona č. 242/2016 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „celní zákon“) a b) s odkazem na § 7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) pokračujícího přestupku podle § 47 odst. 2 písm. a) bod 1 celního zákona spočívajícího v tom, že nesplnil povinnosti uvedené v ustanovení čl. 233 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen „celní kodex“). Za spáchání uvedených přestupků byl žalobci podle § 47 odst. 4 celního zákona uložen úhrnný trest pokuty ve výši 3 000 Kč. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul dosavadní průběh řízení a zrekapituloval odvolací námitky žalobce. V rámci vypořádání odvolacích námitek nejprve zdůraznil, že liberační důvody představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. S odkazem na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2016 č.j. 30 Af 42/2014-71, ze dne 14. 3. 2016 č.j. 30 A 8/2014-57 a ze dne 12. 3. 2018 č.j. 62 A 39/2016-41 a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2018 č.j. 9 As 195/2018-27 konstatoval, že důkazní břemeno ohledně prokázání naplnění důvodů pro využití liberace nese žalobce, a to bez ohledu na hmotněprávní základ dané věci. Žalobce nicméně pouze tvrdil, že společnost SCHENKER spol. s r.o. (dále jen „společnost SCHENKER“) očekávala příjezd kontejnerů na celní úřad určení, kde mělo být provedeno ukončení režimu, zboží však bylo omylem předáno příjemci. Ihned poté, co společnost SCHENKER tuto skutečnost zjistila, zajistila předložení zboží celnímu úřadu určení. Žalovaný uvedl, že z tohoto tvrzení nelze dovodit naplnění podmínek pro liberaci, nadto žalobce zůstal jen v rovině tvrzení, které nepodpořil potřebnými důkazními prostředky. Odpovědnosti za přestupek se rovněž nelze zprostit pouhým odkazem na dlouhodobou smlouvu o spolupráci s dopravcem. 3. Žalovaný též poukázal na odlišné tvrzení, které žalobce uvedl ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 19. 10. 2018. Zde totiž žalobce argumentoval, že řidiči jeli nejprve na celní úřad a teprve potom na vykládku, a to s odkazem na datum potvrzení protokolů o přepravě kontejnerů, kdy na jednom je uvedeno datum 16. 8. 2018 a na druhém 17. 8. 2018. Celní úřad pro Moravskoslezský kraj k tomu poskytl vysvětlení, dle kterého projednávající pracovník nepřetočil datumové razítko a ponechal chybné datum 16. 8. 2018. Této skutečnosti si následně všiml, ostatní doklady již potvrdil správným datem, ovšem opomněl tuto skutečnost opravit do předmětného nesprávně potvrzeného dokumentu. Tato zřejmá nesprávnost je však zcela patrná, neboť doklad byl vystaven dne 17. 8. 2018, kdy došlo k vyzvednutí kontejneru na překladišti v Paskově, a proto je evidentní, že protokol nemohl být potvrzen dne 16. 8. 2018, a tedy o den dříve, než byl vystaven a opustil kontejnerový terminál. 4. Žalobce přitom dne 26. 11. 2018 poskytl další vyjádření, v němž uvedl, že „na základě dokladů a informací, které měl účastník k dispozici, se proto situace jevila jako zcela zmatečná“. Tím potvrdil, že o dané situaci nebyl dostatečně informován. Podle žalovaného je proto podivné, že žalobce se dožaduje zproštění odpovědnosti za přestupek s tím, že vynaložil veškeré úsilí a učinil veškerá opatření, aby přestupku zabránil, pokud neměl ani dostatek informací o tom, jak se situace ve skutečnosti udála. 5. Žalovaný nepřisvědčil námitce žalobce, že reálným pachatelem přestupku je dopravce. K tomu uvedl, že žalobce měl coby držitel tranzitního režimu (hlavní povinný) stanovené určité povinnosti, za jejichž případně nesplnění je objektivně odpovědný. Této odpovědnosti se nelze zprostit s pouhým odkazem na skutečnost, že jiná osoba má v souvislosti se svým postavením povinnost dodržovat totožné povinnosti. Objektivní deliktní odpovědnost žalobce není dotčena případnou deliktní odpovědností dopravce, tato však nebyla předmětem přezkumu. Žalovaný poznamenal, že i v případě dopravce - právnické osoby by se opět jednalo jen o objektivní odpovědnost a jakékoli subjektivní znaky skutkové podstaty přestupku by se nezkoumaly. 6. Z dotčených ustanovení celního kodexu navíc nevyplývá, že by povinnost ve stanovené lhůtě předložit celnímu úřadu určení zboží v nezměněném stavu a dodržet přitom opatření přijatá celními orgány k zajištění totožnosti tohoto zboží měl jak držitel režimu, tak dopravce/příjemce zboží alternativně. Žalovaný poukázal na to, že čl. 233 odst. 3 celního kodexu, který tuto povinnost dopravce/příjemce zboží stanoví, užívá formulaci „rovněž povinen“. Z toho je zřejmé, že pozice případného dopravce nebo příjemce zboží se nachází vedle pozice držitele režimu, a oba dva jsou tudíž odpovědní za dodržení dané povinnosti. Celní kodex v žádném ze svých ustanovení neuvádí, že držitel režimu je odpovědný za plnění s ním souvisejících povinností pouze do té doby, než zboží převezme dopravce. Dopravce zboží je osobou, která se stává dalším povinným ohledně předložení zboží celnímu úřadu, nikoli však osobou odpovědnou namísto držitele režimu. 7. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce v postavení držitele tranzitního režimu nepředložil dne 17. 8. 2018 zboží propuštěné do celního režimu tranzit dne 15. 8. 2018 prostřednictvím tranzitního doprovodného dokladu ev. č. MRN 18CZ6100009DD50IF0 a ev. č. MRM 18CZ6100009C3ESSB5 celnímu úřadu určení, tj. Celnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, s celní závěrou č. E1/CZ61/001. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce je odpovědný za spáchání přestupku nesplnění povinností pro nakládání se zbožím propuštěným do zvláštního celního režimu, které mu ukládá čl. 233 odst. 1 písm. a) celního kodexu, přičemž správní orgán I. stupně zohlednil okolnosti spáchání přestupku při určení druhu a výměry správního trestu. 8. Pro úplnost žalovaný konstatoval, že ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce je rovněž odpovědným za spáchání protiprávního jednání poskytnutí nesprávného údaje správci cla. Jako celní zástupce v celním řízení žalobce podal celní prohlášení ev. č. MRN 17CZ6100001HND5I3 ze dne 24. 5. 2017 s nesprávnými údaji, a to v zastoupení nepřímém, kdy celní zástupce jedná vlastním jménem a na účet jiné osoby. 9. Žalovaný dále uvedl, že při určení výměry pokuty správní orgán I. stupně postupoval v souladu s § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a uložil úhrnný správní trest pokuty ve výši 3 000 Kč podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější, přičemž za závažnější považoval přestupek nedodržení podmínek stanovených pro celní režim tranzit. 10. Pokud žalobce namítl, že společnost SCHENKER zboží neobdržela a naopak očekávala jeho příjezd k celnímu úřadu určení, jde podle žalovaného o nepřesnost v popisu okolností marginálního charakteru. V této souvislosti zdůraznil, že správní orgán I. stupně hodnotil dané okolnosti jako polehčující, přičemž na výrok o vině ani výrok o trestu nemá daná skutečnost žádný vliv. 11. Žalovaný nepřisvědčil námitce, že správní orgán I. stupně k tíži žalobce přičetl recidivu, aniž by se zabýval celkovým množstvím případů, kterých se žalobce při svém podnikání účastní. Uvedl, že opakované spáchání přestupků je naprosto relevantním kritériem k posouzení, zda je v případě žalobce dostačující sankcí správní trest napomenutí či zda je nutné již přistoupit k přísnějšímu potrestání. Právě vzhledem k recidivě žalobce se správní orgán I. stupně rozhodl uložit správní trest pokuty, v samotném určení její výměry se však toto kritérium nikterak nepromítá. Poznamenal také, že žalobce sice v odvolání argumentoval množstvím případů, jimiž se při své praxi zabývá, avšak žádné konkrétní argumenty k tomu nepřinesl. Konstatoval, že správní orgán I. stupně není povinen zjišťovat veškerá celní prohlášení činěná nejen u tohoto, ale i dalších úřadů, a z těchto údajů vytváře