10 As 156/2018 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 9/2020- 60 - text 12 17 Ad 9/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobce: proti žalovanému: Lékárna u Svatého Ducha s.r.o., IČO: 60719290 se sídlem Znojmo, náměstí Svobody 1553/2 zastoupený advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým se sídlem Brno, Bašty 413/2 Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Praha 2, Palackého nám. 375/4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2020, č. j. MZDR 56163/2017-2/OLZP, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“) zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. sukls56843/2017, č. j. sukl260075/2017. Uvedeným rozhodnutím byla žalobci za správní delikty uvedené: 1. v § 103 odst. 10 písm. c) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o léčivech“), kterého se žalobce jako provozovatel kontrolované lékárny a kontrolovaného odloučeného oddělení pro výdej léčiv (dále společně jen „kontrolovaná lékárna“) dopustil tím, že kontrolovaná lékárna poskytovala připravované léčivé přípravky Lékárně U Svaté Anny, na adrese Znojmo, Brněnská 2937/21, a jejímu odloučenému oddělení pro výdej léčiv (dále jen „OOVL“) Zámecká Lékárna na adrese Vranov nad Dyjí, Náměstí č. 47, (dále společně jen „Lékárna u Svaté Anny“), jejichž provozovatelem je žalobce, aniž měl tuto lékárnu a její odloučené oddělení pro výdej léčiv výslovně uvedeny ve svém oprávnění k poskytování zdravotních služeb vydaném dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“), když na základě převodek specifikovaných v tomto rozhodnutí datovaných v období od 20. 3. 2015 do 5. 1. 2016 poskytl z kontrolované lékárny Lékárně U Svaté Anny v rozhodnutí specifikované léčivé přípravky, čímž porušil § 79 odst. 9 zákon o léčivech (celkem se jednalo o 9 případů); 2. v § 103 odst. 4 písm. d) zákona o léčivech, kterého se žalobce jako provozovatel kontrolované lékárny a poskytovatel zdravotních služeb dopustil tím, že v kontrolované lékárně vydávaly léčivé přípravky vydávané bez lékařského předpisu s omezením farmaceutické asistentky, aniž k tomu byly oprávněné. Následně prvostupňové rozhodnutí konkretizuje den, kdy došlo k vydání konkrétního léčivého přípravku, a v případě Lékárny U Svaté Anny osobu farmaceutické asistentky, která jej vydala. Žalobce vydal v období od 4. 1. 2014 do 12. 1. 2016 celkem 301 balení léčivých přípravků vydávaných bez lékařského předpisu s omezením prostřednictvím farmaceutických asistentek, které nejsou oprávněné léčivé přípravky vydávané bez lékařského předpisu s omezením vydat, čímž porušil § 82 odst. 2 písm. b) zákona o léčivech; 3. v § 103 odst. 10 písm. f) zákona o léčivech, kterého se žalobce jako provozovatel kontrolované lékárny a poskytovatel zdravotních služeb dopustil tím, že v kontrolované lékárně nepostupoval při výdeji léčivých přípravků vydávaných bez lékařského předpisu s omezením v souladu s vyhláškou č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi, bližších podmínkách zacházení s léčivy v lékárnách, zdravotnických zařízeních a u dalších provozovatelů a zařízení vydávajících léčivé přípravky, (dále jen „vyhláška o lékárenské praxi“), čímž porušil § 83 odst. 6 písm. b) zákona o léčivech (jednalo se o 2 případy specifikované v rozhodnutí, ke kterým došlo dne 21. 10. 2015 a dne 18. 12. 2015)y uložena v souladu s § 107 odst. 1 písm. d) zákona o léčivech úhrnná pokuta ve výši 150 000 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení. II. Obsah žaloby 2. V prvním žalobním bodu žalobce namítal, že u části správních deliktů (konkrétně ve 203 případech) zanikla odpovědnost za jejich spáchání v důsledku uplynutí lhůty 5 let (viz § 109 odst. 3 zákona o léčivech ve znění do 30. 6. 2017). Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 6. 2020 (poznámka soudu: správně dne 4. 6. 2020). Prekluze se tak dle žalobce měla týkat všech přestupků, které byly spáchány před 5. 6. 2015. V této souvislosti žalobce tvrdil, že se nejednalo o pokračující správní delikty, ale o samostatné správní delikty. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014, č. j. 9 Afs 55/2013-43, a dále na rozsudek ze dne 28. 11. 2018, č. j. 9 Ad 12/2017-41, s tím, že si nebyl vědom, že by svým jednáním porušoval zákonné povinnosti, a pokud k takovému porušování docházelo, jednalo se o excesy zaměstnanců, kteří nepostupovali v souladu s interními předpisy. V rámci správního řízení nebylo prokazováno vědomí žalobce o tom, že porušoval zákonnou povinnost, respektive to, zda tak činil z nedbalosti, nemohl tak být zkoumán a prokazován případný záměr žalobce. Jinými slovy správní orgány se nezabývaly posouzením úmyslného či nedbalostního porušování právních předpisů a nemohly se tak zabývat ani případným jednotným záměrem žalobce. Dále žalobce s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tz 97/2012, namítal, že pokud není možno uvažovat u nedbalostních deliktů o pokračování, nelze tak činit ani u deliktů, u kterých není zavinění vyžadováno vůbec. Konečně žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 10 As 96/2018-59. Žalobce zdůraznil, že nikdy neměl záměr jednat protiprávně, respektive že takový záměr nebyl v řízení prokázán. 3. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítal, že s ohledem na zánik odpovědnosti ve 203 případech nemohou úvahy o přiměřenosti sankce vzhledem k závažnosti a intenzitě správních deliktů zahrnutých do prvostupňového rozhodnutí obstát. 4. Zároveň žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, podle kterého není výše pokuty 150 000 Kč pro žalobce vzhledem k jeho majetkovým poměrům likvidační a ani není neúměrným zásahem do jeho majetkových poměrů, když představuje zlomek z jeho ročních hospodářských výsledků. Žalobce podotkl, že udělená pokuta představuje 10 – 15 % z jeho zisku. 5. Ve třetím žalobním bodu žalobce brojil proti způsobu, kterým se žalovaný vyjádřil ke skutečnosti, že žalobce nevznesl námitky proti kontrolnímu protokolu, z čehož měl žalovaný dovodit, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Tímto závěrem se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou, ve které žalobce tvrdil, že podle záznamů v systému FaRMIS, používaného v kontrolované lékárně, nelze zjistit, který konkrétní zaměstnanec vydával nebo prodával léčivé přípravky, neboť systém zaznamenává pouze údaje o osobě, která je přihlášená, a není zřejmé, jakým způsobem byly dodatečně zaznamenané poznámky v příloze č. 1 a č. 2 zjištěny. Žalovaný z absence námitek proti protokolu o kontrole dovozoval, že bylo prokázáno, že osoba vydávající nebo prodávající léčivý přípravek nebyla osobou oprávněnou podle § 82 odst. 2 nebo 6 zákona o léčivech. Žalobce poukázal na právo obhajoby, které však není povinností. Nevznesení námitky proti kontrolnímu protokolu ve správním řízení nelze považovat za souhlas se zjištěným skutkovým stavem. 6. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce rozporoval závěr žalovaného, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na dohledatelnosti léčivých přípravků v případě správního deliktu podle § 103 odst. 10 písm. c) zákona o léčivech, jelikož v kontrolované lékárně byly řádně vedeny převodky a další dokumentace, podle kterých byly léčivé přípravky snadno dohledatelné. 7. V pátém žalobním bodu žalobce rozporoval závěr žalovaného, že ohrozil zájem společnosti na tom, aby před výdejem léčivého přípravku byl správně veden pohovor s pacientem tak, aby látka pseudoefedrin byla dostupná pouze osobám, které ji využijí k léčebným účelům, a to pouze v nezbytném množství. Podle žalobce byly pohovory s pacienty vedeny správně. Poukázal také na skutečnost, že k novelizaci zákona o léčivech, kterou bylo farmaceutickým asistentům zakázáno zacházet s předmětnými přípravky, došlo v průběhu tvrzeného deliktního jednání. Žalobce namítal, že tato novelizace neznamenala, že by farmaceutický asistent nebyl dostatečně způsobilý k výdeji předmětných léčivých přípravků. Nadto předmětné léčivé přípravky nebyly vydávány v nadměrném množství, přičemž byl vždy vyžadován občanský průkaz pacienta. Tímto jednáním nemohlo dojít k naplnění podmínky společenské škodlivosti, která představuje základní materiální znak správního deliktu. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě a související vyjádření 8. Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. 9. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že předpisy správního práva do 30. 6. 2017 výslovně neupravovaly institut pokračujícího deliktu, přičemž podle právního názoru Nejvyššího správního soudu bylo možné analogicky aplikovat norm