2 Azs 47/2003 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 12/2017- 67 - text 8 8Ad 12/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně: nprap. Bc. M. K. Bytem X, zastoupená advokátkou Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL. M. se sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, proti žalovanému Policejní prezident Policie ČR se sídlem Strojnická 27, Praha 7 – Holešovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2017, č. j. PPR-4273-4/ČJ-2017-990131 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím Ředitele krajského ředitelství policie hlavního města Prahy PČR ze dne 23. 6. 2016 číslo 203/2016, ve spojení s rozhodnutím policejního prezidenta Policie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 6. 10. 2016, č. j. PPR-21390-6/ČJ-2016-990131, byla žalobkyně podle § 189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“ nebo jen „zákon“) a § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. (dále jen „přestupkový zákon“) uznána vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona a za to jí byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti vrchního inspektora. 2. Na základě rozhodnutí o uložení kázeňského trestu byla žalobkyně podle § 42 odst. 1 písm. e) služebního zákona propuštěna ze služebního poměru rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 4. 1. 2017, č. 7/2017. Žalobkyně podala proti rozhodnutí odvolání, o němž žalovaný zamítavě rozhodl napadeným rozhodnutím. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. V podané žalobě žalobkyně namítla, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dále je přesvědčena, že rozhodnutí je založeno na nesprávném výkladu právních norem a nesprávném právním posouzení podkladů předmětného řízení ze strany správního orgánu a žalovaného. Správní orgán při vydání prvostupňového rozhodnutí nesprávně vyhodnotil dokumenty tvořící podklady v řízení v prvním stupni a nedostatečně odůvodnil jejich užití. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tyto vady nezhojil, přičemž se rovněž nedostatečným způsobem vypořádal s argumenty žalobkyně uvedenými v odvolání. Žalobkyně byla v důsledku vydání výše uvedených rozhodnutí a v důsledku porušení svých práv jednáním správního orgánu, resp. jednáním žalovaného přímo zkrácena na svých právech. 4. Jak v podané žalobě žalobkyně uvedla, dne 11. 10. 2015 došlo k incidentu, jehož vyhrocením došlo k dle názoru žalobkyně nezákonnému uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti rozhodnutím správního orgánu ze dne 23. června 2016, č. 203/2016. 5. Na základě tohoto nezákonného rozhodnutí o uložení kázeňského trestu pak byla žalobkyně propuštěna rozhodnutím správního orgánu ve věcech služebních ze dne 4. ledna 2017, č. 7/2017. V rámci tohoto rozhodnutí vycházel správní orgán z teze, že rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti je rozhodnutím, jemuž nelze přiznat atribut vykonatelnosti, a proto se na něj neuplatní ustanovení zákona o odložení vykonatelnosti. Dále správní orgán shrnul, že dle ustanovení § 42 odst. 1 písm. e) zákona nabytím právní moci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti byly naplněny podmínky pro to, aby žalobkyně byla propuštěna ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. 6. Žalobkyně s výkladem zákonného ustanovení, jak je zaujal správní orgán prvého stupně a následně žalovaný nesouhlasila. Jak uvedla, podle ustanovení § 42 odst. 1. písm. e) služebního zákona musí být příslušník propuštěn, jestliže mu byl uložen trest odnětí služební hodnosti. Zákon však v této souvislosti nestanovuje žádnou lhůtu pro vydání či doručení takového rozhodnutí, a to na rozdíl od důvodů propuštění uvedených v ustanovení § 42 odst. 1 písm. b) až d) a písm. f) a důvodu uvedeného v odstavci 3 písm. c) zákona, pro které zákon v ustanovení § 42 odst. 4 stanovuje, že rozhodnutí o propuštění musí být příslušníkovi doručeno do 2 měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod propuštění zjistil, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. Je tedy zřejmé, že záměrem zákonodárce při tvorbě ustanovení § 42 odst. 1 písm. e) služebního zákona bylo umožnit služebnímu funkcionáři v případě potřeby se zahájením řízení o propuštění ze služebního poměru v některých případech vyčkat, což se vztahuje i na předmětný případ, tedy na propuštění ze služebního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení § 42 odst. 1 písm. e) zákona. 7. Pokud žalovaný tvrdí, že smyslem tohoto ustanovení je zvýšit právní jistotu příslušníka, má zcela jistě pravdu. Výklad tohoto smyslu způsobem, jakým jej žalovaný provádí, však hraničí se zvůlí správního orgánu. Lze nepochybně přisvědčit spíše názoru, že příslušníkova právní jistota naopak uplatněním výkladu tohoto ustanovení, tak, jak činí žalovaný, bude narušena. Tento výklad totiž v zásadě vede k propuštění příslušníka, aniž by pro něj byl dán podklad v podobě vykonatelného rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. 8. Žalobkyně tak shrnula, že napadené rozhodnutí je stiženo nezákonností, neboť zcela odporuje principu odložení vykonatelnosti, kdy v zásadě mění stav věci do podoby, která již neumožňuje navrácení do původního stavu v případě vydání rozhodnutí o zrušení rozhodnutí, jímž byl žalobkyni uložen kázeňský trest. Tím je de facto ze strany žalovaného a správního orgánu přikročeno k propuštění žalobkyně bez vykonatelného právního titulu a tedy k velmi silnému zásahu do jejích základních lidských práv – zejména do práva na svobodnou volbu povolání. 9. Dále žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí s tím, že žalovaný toliko cituje judikaturu, aniž by se zabýval relevantními okolnostmi věci a řádně vypořádal námitky vznesené žalobkyní v odvolání. 10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2012, č. j. 4 Ads 176/2011-129, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2011, č. j. 5 Ca 196/2008-95. Žalovaný uvedl, že okamžikem právní moci rozhodnutí je služební hodnost odňata, čímž příslušník pozbývá jednu ze základních podmínek trvání služebního poměru. Služební poměr tak nemůže nadále trvat a příslušník z něj musí být propuštěn. Kázeňské rozhodnutí ze dne 6. 10. 2016 nabylo právní moci dne 10. 10. 2016, řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru bylo zahájeno dne 11. 11. 2016, tedy po právní moci rozhodnutí o odnětí služební hodnosti. Správní orgán prvého stupně tedy postupoval správně, a rozhodl v souladu se zákonem, když řízení o propuštění žalobkyně ze služebního poměru zahájil a následně vydal rozhodnutí, neboť byl povinen propuštění ze služebního poměru realizovat. III. Posouzení žaloby 11. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 12. Pokud jde o zákonnost a přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí vyšel městský soud ze zjištění, že rozhodnutím Ředitele krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, PČR ze dne 23. 6. 2016 číslo 203/2016 byla žalobkyně podle § 189 odst. 1 služebního zákona § 2 odst. 1 zákona č. 200/19 90 Sb., o přestupcích uznána vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona tím, že dne 11. 10. 2015 ve společných prostorách bytového domu č. p. X v obci R. okres D. a v jeho okolí se dopustila hrubých neslušností, které spočívaly v nevyprovokovaném, impertinentním a verbálním napadání nájemníků uvedeného domu a vyhrožováním z pozice policistky PČR, když bez zjevného důvodu či provokace verbálně napadla pana M. R., kterých hleděl z okna svého bytu slovy: „ zalez ty starej čuráku“, paní J. M. slovy: „zalez ty píčo, co čumíš“, kdy tyto projevy opětovně doprovázela hlasitým křikem, dalšími přesně nezjištěnými hrubě vulgárními výrazy vůči paní V. J. za přítomnosti nezletilých dětí a vyhrožováním, kdy veřejně hlasitým projevem všechny přítomné upozorňovala na svou příslušnost k Policii České republiky, před příjezdem hlídky PČR obvodního oddělení K. L. se převlékla do části služebního stejnokroje vzor 92 (černé triko s nápisem policie), čímž ve spojení s ústním projevem flagrantně upozornila na svoji příslušnost k Polici České republiky a úmyslně ve formě úmyslu přímého podle § 4 odst. 2 písm. a) přestupkového zákona hrubě narušila občanské soužití jiným hrubým jednáním podle § 51 odst. 1 pís