10 As 123/2014 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 4/2020- 62 - text 9 8 Ad 4/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému K. F., narozený X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Josefem Kopřivou, se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 4 Policie České republiky – Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2020, č. 74/2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobci bylo dne 27. 1. 2020 doručeno rozhodnutí žalovaného Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 21. 1. 2020, číslo 74/2020 (dále také „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Hl. m. Prahy pro vnější službu ze dne 27. srpna 2019, číslo 3784/2019 (dále také ,,prvoinstanční rozhodnutí“). 2. Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce zproštěn výkonu služby podle § 40 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Dále mu byl, podle § 124 odst. 6 téhož zákona přiznán služební příjem ve výši 50 % průměrnému služebnímu příjmu. 3. Vydání prvoinstančního rozhodnutí bezprostředně předcházelo zahájení trestního stíhání proti žalobci, a to pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) téhož zákona. Kopii usnesení o zahájení trestního stíhání postoupila Generální inspekce bezpečnostních sborů žalovanému dne 16. května 2019. 4. Právě na základě zjištění o probíhajícím trestním stíháním zahájil žalovaný řízení ve věcech služebního poměru podle § 178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru, jehož výsledkem mělo být zjištění, zda existují či neexistují důvody ke zproštění výkonu služby podle § 40 odst. 1 téhož zákona. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobou ze dne 21. ledna 2020 se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jakožto i jemu předcházejícího prvoinstančního rozhodnutí, ze dvou podle svého názoru zásadních hmotněprávních i procesních námitek, a sice neúčinnost doručení prvostupňového doručení a dále nesprávné právní posouzení věci, přičemž obě dvě namítal a odůvodnil již v odvolacím řízení. 6. Pokud jde o námitku nesprávného doručení, žalobce uvádí, že ve chvíli, kdy mu mělo být předáno prvoinstanční rozhodnutí, on si ho převzít odmítl, pročež by mu mělo být předáno písemné poučení o právních důsledcích, které vyplývají z tohoto odmítnutí převzít rozhodnutí. 7. Žalobce je toho názoru, že zákon o služebním poměru neupravuje otázky týkající se doručování, v důsledku čehož by se měl subsidiárně použít § 24 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004, správní řád (dále jen „správní řád“), který uvádí: ,,Jestliže adresát písemnosti, který je fyzickou osobou, nebo fyzická osoba, které má být předána písemnost adresovaná právnické osobě, pokus o doručení písemnosti znemožní tím, že ji odmítne převzít nebo že neposkytne součinnost nezbytnou k řádnému doručení, předá se jí poučení o právních důsledcích, které z jejího jednání uvedeného v odstavci 4 vyplývají; (…)“ 8. Protože mu písemné poučení předáno nebylo, domnívá se žalobce, že v jeho případě nikdy nemohlo nastat doručení fikcí, prvoinstanční rozhodnutí mu tedy nebylo nikdy doručeno a žalobce tak dosud nebyl zproštěn výkonu služby. 9. Nesprávné právní posouzení spatřuje žalobce v tom, že důvody, kterými mělo být podloženo zproštění výkonu služby, tedy zejména pochybnosti o bezchybném plnění služebních úkolů, jsou založeny na spekulativních, nepřesvědčivých a obecných tvrzeních a že nelze mít automaticky za to, že pokud je někdo (i pokud jde o příslušníka speciální pořádkové jednotky) trestně stíhán, ohrožuje to samo o sobě jeho bezchybný výkon služby. 10. Žalobce dále namítá, že služební funkcionář nedostatečně posuzoval rizika setrvání účastníka řízení ve službě a v souladu s judikaturou správních soudů nevyvažoval a nepoměřoval mezi presumpcí neviny, zásahem do osobní sféry účastníka řízení a důležitým zájmem služby. 11. Napadené rozhodnutí je tak neproporcionální a v konečném důsledku i nepřezkoumatelné. 12. Žalobce dále ve své žalobě zpochybnil důvěryhodnost oznamovatelky, na základě jejíhož podnětu proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. 13. V žalobě je dále reagováno na vypořádání shora popsaných žalobních námitek ze strany žalovaného v odvolacím řízení, přičemž žalobce odmítá argumentaci, že mu prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno v souladu s ustanoveními § 176 zákona o služebním poměru, neboť toto ustanovení neupravuje poučovací povinnost, přičemž, pakliže by bylo tvrzení žalovaného správné, došlo by podle jeho názoru k absurdní situaci, kdy by měla skupina příslušníků slabší procesní postavení než ostatní běžní obyvatelé. Musí tedy podle jeho názoru být použito ustanovení § 24 odst. 3 a 4 správního řádu a poučení o právních důsledcích odmítnutí převzetí by mu mělo být doručeno písemně. 14. To je podle žalobce důležité i z toho pohledu, že podle jeho názoru absentuje ve spise jakékoli potvrzení či důkaz toho, že se mu dostalo ústního poučení, jak tvrdí žalovaný, a i kdyby tomu tak skutečně bylo, měl podle svého názoru stejně právo na obdržení poučení písemného, z čehož opět vyplývá, že nebyl řádným způsobem poučen o následcích odmítnutí převzít. 15. Ani další tvrzení podle žalobce nemají oporu ve spisu, rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. 16. Na podporu nutnosti předání písemného poučení dále cituje žalobce závěry NS v usnesení sp. zn. 21 Cdo 3732/2015 ze dne 14. července 2016, přičemž argumentuje analogií doručení písemného rozsudku s předáním poučení. 17. Žalovaný se dále podle žalobce vypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti jen zcela obecným, nekonkrétním, nepřesvědčivým, a tedy nedostatečným způsobem, kdy v napadeném rozhodnutí absentují konkrétnější specifikace, jaký by zahájení trestního stíhání mělo konkrétní negativní vliv na výkon služby žalobce i ostatních policistů. 18. V této souvislosti žalobce upozorňuje na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10A 17/2014, ze dne 17. 9. 2014, v němž se praví že: „nepostačuje argumentace existence obvinění pro trestný čin, ale musí být vysvětleno, v čem spočívá objektivní skutečnost, která bude výkon služby ovlivňovat. Žalovaný vysvětlil s odkazem na prvostupňové rozhodnutí, že existuje důvodná obava, že by ponechání žalobce ve výkonu služby mělo nepříznivý vliv na chování ostatních policistů. V žádném směru však není specifikováno, jak by se tento nepříznivý vliv projevoval a v jakých skutečnostech je konkrétně spatřován. Není uvedeno ani jakým způsobem a z jakých skutečností by došlo k ohrožení důvěry občanů v bezpečnostní sbor.“ 19. Žalovaný ve svém vyjádření naproti tomu uvádí, že rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru č. 74/2020 ze dne 21. 1. 2020 považuje za správné a zákonné a navrhuje zamítnutí žaloby. 20. Dále uvádí, že prvoinstanční rozhodnutí bylo žalobci podle § 176 odst. 1 zákona o služebním poměru doručováno do vlastních rukou na služebně dne 2. 9. 2019. Žalobce odmítl vydané rozhodnutí převzít, což je potvrzeno záznamem předávajícího příslušníka npor. Mgr. K. a přítomného svědka prap. M. Dne 5. 9. 2019 žalobce osobně kontaktoval příslušnou pracovnici personálního odboru s tím, že si věc rozmyslel a rozhodnutí převezme následující den, což se skutečně dne 6. 9. 2019 stalo. 21. Žalovaný je dále přesvědčen, že žalobce byl v čase pokusu o předání slovně poučen, jakkoliv to není zásadní ve smyslu platného doručení, protože žalobce následně změnil názor a rozhodnutí převzal, positivně dovršil proces doručení a následně využil svého práva na odvolání. Překážka v doručení byla na straně účastníka řízení, kdy správní orgán dodržel své povinnosti a účastníka poučil. 22. Žalovaný není toho názoru, že poučení ve smyslu § 24 správního řádu musí být listinné povahy. Totiž v situaci, kdy správní řád bazíruje na písemné podobě poučení, ukládá povinnost o této skutečnosti vyhotovit protokol. K tomu lze dále uvést, že odvolání v blanketní formě bylo doručeno dne 16. 9. 2019, tedy v termínu odpovídajícím převzetí napadeného rozhodnutí dne 2. 9. 2019 tak, aby nedošlo k propadu lhůty pro doručení odvolání, tedy i žalobce si byl vědom tohoto data doručení. 23. Ve svém vyjádření žalovaný odmítá názor žalobce, že zákon o služebním poměru neposkytuje právní úpravu institutu doručení. Zákon upravuje institut doručení komplexně v ustanovení § 176, kterým jsou stanovena specifická pravidla pro doručování rozhodnutí i jiných písemností toliko ve vztahu k účastníkům řízení a jejich zástupcům. Doru