10 Afs 238/2020 — Nejvyšší správní soud

9 Af 14/2019- 52 - text 10 9Af 14/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně: SOGNA s.r.o., IČO: 05248833 sídlem V přístavu 1586/2, 170 00 Praha 7 zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M. sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019, č. j. 1984-2/2019-900000-317 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 5. 4. 2019 domáhala zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel 27. 2. 2019, č. j. 1984-2/2019-900000-317 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí - platebnímu výměru Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též správní orgán I. stupně“ nebo „správce daně“) ze dne 29. 11. 2018, č. j. 521490/2018-510000-32.1 (dále též „platební výměr“) a tento platební výměr potvrdil. 2. Správce daně platebním výměrem vyměřil žalobkyni nárok na vrácení spotřební daně z piva podle § 14 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) za zdaňovací období srpen 2018 ve výši 0 Kč. II. Žaloba 3. Žalobkyně namítla, že splnila veškeré podmínky pro navrácení spotřební daně podle § 14 odst. 2 zákona o spotřebních daních. 4. Ohledně podmínky uvedené v § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních uvedla, že neoznámení správci daně, že v souvislosti s dopravami vybraných výrobků bude uplatňovat nárok na vrácení spotřební daně, není důvodem pro zamítnutí nároku na vrácení spotřební daně. Závěr žalovaného, že nebyly odstraněny pochybnosti ohledně dne zahájení jednotlivých doprav, k nimž se vztahovaly zjednodušené průvodní doklady č. 4/04/2017, 5/04/2017, 1/05/2017 a 2/05/2017, není správný. 5. Žalobkyně poukázala na čl. 11 a čl. 33 odst. 6 směrnice Rady 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daních, v rozhodném znění (dále jen „směrnice 2008/118“) a uvedla, že řádné daňové přiznání ke spotřební dani z piva za období srpen 2018, které bylo vyplněno včetně sloupce 7 (nárok na vrácení daně), je třeba chápat jako žádost o vrácení spotřební daně a jako oznámení o uplatnění nároku na vrácení daně ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních, tj. podáním daňového přiznání byla předmětná podmínka splněna. 6. Smyslem úpravy vrácení spotřební daně při vývozu zboží do jiného členského státu EU je podle žalobkyně zabránit fiktivním prodejům zboží za účelem následného podvodného nárokování spotřební daně, avšak v daném případě bylo prokázáno, že spotřební daň byla odvedena v ČR a že stejné zboží bylo opětovně zdaněno spotřební daní v Polsku. Proto je podle žalobkyně třeba aplikovat názor o nemístně přepjatém formalismu trvání na podmínce zakotvené v § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních, vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 Afs 108/2008 – 59. Obdobně tuto otázku řeší i rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 30. 5. 2013 ve věci C-663/11 Scandic Distilleries (dále jen „rozsudek C-663/11“). 7. Ke splnění podmínky podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebních daních žalobkyně uvedla, že zjednodušené průvodní doklady byly správci daně předloženy. Podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebních daních byla žalobkyně povinna předložit správci daně navrácené vyhotovení zjednodušeného průvodního dokladu potvrzeného příjemcem, přičemž přesně takové zjednodušené průvodní doklady byly správci daně předloženy. 8. Žalobkyně označila za nepravdivé tvrzení žalovaného, že nesplnila povinnost stanovenou v § 14 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebních daních. Z doložených podkladů bylo prokázáno, že proběhlo dvojí zdanění téhož zboží touž daní ve dvou členských státech Evropské unie. Z předložených potvrzení o zaplacení daně v členském státě podle žalobkyně vyplývá, že spotřební daň byla prokazatelně uhrazena v České republice i v Polsku, a byla tak porušena unijní zásada zákazu dvojího zdanění. Žalobkyně setrvala na tom, že je třeba aplikovat názor vyplývající z rozsudku NSS ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 Afs 108/2008 – 59, a to bez ohledu na to, že se týkal odlišností vůči předchozí právní úpravě, neboť spotřební daň byla prokazatelně uhrazena ve dvou členských státech. 9. Žalobkyně má za to, že žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a následně i nesprávným právním závěrům a rozhodl v rozporu s judikaturou, neboť dvojí zdanění téhož zboží touž daní ve dvou členských státech EU bylo jasně prokázáno. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně převážně opakuje odvolací námitky, které již byly vypořádány v napadeném rozhodnutí. Žalovaný odmítl, že by podané daňové přiznání bylo oznámením ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních, a to již z toho důvodu, že toto oznámení má být provedeno před samotným odesláním vybraných výrobků do jiného členského státu. 11. Podmínka uvedená v § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních nebyla podle žalovaného jen formální, totéž platí i o ostatních podmínkách pro nárok na vrácení daně uvedených v § 14 odst. 2 písm. b) až f) téhož zákona. Žalovaný odmítl, že by bylo třeba na věc vztáhnout právní názor vyplývající z rozsudku NSS ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 Afs 108/2008 – 59, neboť ten se týkal staršího nejasného znění právní úpravy a řešil odlišnou situaci, kdy zákon o spotřebních daních vyžadoval, aby byl nárok na vrácení daně uplatněn ještě dříve, než vznikl. Současné znění § 14 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních však žádné pochybnosti nevyvolává, jde o jedinou podmínku, kterou je třeba splnit ještě před odesláním výrobků, uvedených do volného daňového oběhu, do jiného členského státu. Nesplnění nelze dodatečně zhojit a v případě neprokázání splnění podmínky dle písm. a) předmětného ustanovení je nárok na vrácení daně vyloučen, neboť vůbec nevznikl. Potvrzené přijetí vybraných výrobků již jen z logiky věci nemohlo časově předcházet oznámení budoucího záměru uplatnit nárok na vrácení daně, které podle zákona musí být učiněno před odesláním vybraných výrobků. Právní úprava, tj. znění § 14 zákona o spotřebních daních účinném od 1. 7. 2005 byla jednoznačná a její zpřesnění (narovnání podmínky v podobě předchozího oznámení) odstranilo judikaturou vytýkané nedostatky, ale také definitivně vyvrátilo oprávněnost žalobkyně nároku na vrácení daně pro absenci předchozího oznámení. Z předložených zjednodušených dokladů ze dne 29. 5. 2017 a z potvrzení o přijetí vybraných výrobků polským příjemcem na těchto dokladech dle žalovaného jasně vyplývá, že dopravy se uskutečnily před 18. 4. 2017 a 10. 5. 2017 a zjednodušené průvodní doklady byly vystaveny až po uskutečnění doprav. 12. Žalovaný měl za to, že správně posoudil skutkový stav, správně na něj aplikoval právní předpisy a vypořádal se se všemi odvolacími námitkami a argumentací žalobkyně. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Jednání před soudem 13. Z účasti u jednání před soudem dne 22. 6. 2022 se žalobkyně a její právní zástupce omluvili, soud proto k jejich žádosti věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti v souladu s § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 14. Žalovaný při jednání před soudem setrval na své stanovisku, odkázal na písemné vyjádření ve věci a obsah napadeného rozhodnutí. Dále upozornil, že žalobkyně neúspěšně uplatňovala nárok na vrácení spotřební daně v dalších 4 zdaňovacích obdobích; ve všech případech byly žaloby městským soudem zamítnuty s tím, že ve dvou případech již rozsudky obstály při přezkumu před Nejvyšším správním soudem. 15. Soud žalobkyní navrhované důkazy neprováděl, neboť tyto jsou součástí správního spisu, z něhož soud při přezkumu napadeného rozhodnutí obligatorně vychází. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 16. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to dle § 65 a násl. s. ř. s., v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel dle § 75 odst. 2 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. 17. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 18. Ze správního spisu vyplynuly následující, pro posouzení věci podstatné skutečnosti: 19. Dne 18. 4. 2017 správce daně obdržel podání žalobkyně označené jako „Oznámení zahájení dopravy“. Prostřednictvím tohoto podání žalobkyně oznámila zahájení dopravy vybraných výrobků (25 600 ks lahví piva) dne 18. 4. 2017 příjemci v Polské republice a uvedla, že v souvislosti s touto dopravou bude uplatňovat nárok na vrácení daně podle § 14 zákona o spotřebních daních. Přílohou podání byl daňový doklad č. 4/