5 As 65/2021 — Nejvyšší správní soud

10 A 104/2023- 30 - text 10 A 104/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: Technická univerzita v Liberci, IČO 46747885 sídlem Studentská 1402/2, 461 17 Liberec proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 18. 5. 2023, č. j. MZP/2023/330/389 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Ministerstvo životního prostředí, odbor fondů EU jako Řídicí orgán Operačního programu Životní prostředí 2014–2020 (dále jen „správní orgán prvního stupně“), opatřením ze dne 2. 2. 2023, č. j. MZP/2023/330/44 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodlo o nevyplacení části dotace ve výši 706 584,46 Kč na projekt reg. č. CZ.05.5.18/0.0/0.0/20_146/0013914 „Snížení energetické náročnosti budovy sportovní haly KTV Technické univerzity Liberec“ (dále jen „projekt“), a to dle § 14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v platném a účinném znění (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“). 2. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 18. 5. 2023, č. j. MZP/2023/330/389 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byly zamítnuty námitky žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve zrekapituloval předchozí průběh správního řízení, především uvedl, že žalobkyně podala do Operačního programu životní prostředí 2014-2020 prostřednictvím Státního fondu životního prostředí ČR žádost o podporu projektu. V rámci projektu bylo žalobkyní realizováno zadávací řízení na podlimitní veřejnou zakázku na stavební práce, jehož výsledkem bylo uzavření smlouvy s vybraným zhotovitelem. Při posouzení správnosti průběhu výběrového řízení bylo shledáno pochybení, kterého se žalobkyně dopustila tím, že v zadávací dokumentaci stanovila nepřiměřené a diskriminační požadavky na technickou kvalifikaci dodavatelů podle § 79 odst. 2 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“), tedy ve znění účinném ke dni zahájení zadávacího řízení. Žalobkyně konkrétně v čl. 7D zadávací dokumentace v rámci technické kvalifikace požadovala po účastnících zadávacího řízení prokázání realizace minimálně tří referenčních zakázek na výstavbu nebo rekonstrukci budov, přičemž se muselo jednat o stavbu občanského vybavení ve smyslu § 6 odst. 1 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, v platném a účinném znění (dále jen „vyhláška o obecných technických požadavcích“), a to bez možnosti alternativ. Tímto postupem žalobkyně porušila základní zásady zadávacího řízení dle § 6 zákona o zadávání veřejných zakázek, zejména zásadu přiměřenosti a zásadu zákazu diskriminace. Za porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek bylo prvostupňovým rozhodnutím rozhodnuto o nevyplacení části dotace. 4. Žalovaný se dále vyjádřil k odvolacím námitkám žalobkyně. Žalobkyně nejdříve tvrdila, že v souladu s platnou právní úpravou bylo požadováno doložení seznamu minimálně tří významných zakázek obdobného charakteru, za což je považována rekonstrukce, adaptace nebo generální oprava objektu občanského vybavení. Pokud by tento požadavek nebyl upřesněn, hrozilo by, že by byl napaden jako příliš široký, nejasný a neurčitý. Žalovaný k tomu uvedl, že výčet v § 6 odst. 1 vyhlášky o obecných technických požadavcích je taxativní. Právě proto měla zadávací dokumentace diskriminační charakter, protože žalobkyně neumožnila prokázat splnění technické kvalifikace rovněž stavbami obdobnými stavbám občanského vybavení. Tento požadavek nelze považovat za oprávněný, neboť stejně způsobilí pro realizaci předmětu plnění mohli být i jiní potenciální dodavatelé, kteří mají zkušenosti s obdobnými stavbami. 5. Žalobkyně dále tvrdila, že nebyly předloženy argumenty dokazující, že není rozdíl mezi předmětným projektem a např. bytovým domem. Z rozhodovací praxe přitom vyplývá nezbytnost důsledného posouzení všech specifik stavby. Žalovaný k tomu uvedl, že žalobkyně neuvedla jediný argument, proč jsou stavby podle § 6 odst. 1 vyhlášky o obecných technických požadavcích vhodnější než jiné stavby. Pokud žalobkyně měla ve vztahu k potenciálnímu dodavateli specifické požadavky, měla je reflektovat v kvalifikačních požadavcích, což neučinila. 6. Žalobkyně následně tvrdila, že je zásadní, jaké stavby budou jako referenční připuštěny, nikoliv jak je tato skutečnost vyjádřena. Šíře referenčních staveb vyplývala z kontextu celé zadávací dokumentace, o čemž svědčí i skutečnost, že ze strany dodavatelů nebyl vznesen žádný dotaz týkající se technické kvalifikace. Nikde v zadávací dokumentaci přitom nebylo uvedeno, že se musí jednat o stavbu občanského vybavení bez možnosti alternativ. Žalovaný k tomu uvedl, že výčet možného okruhu staveb a zařízení, kterými lze prokázat stanovenou kvalifikaci, byl fakticky obdobný pojmu staveb občanského vybavení. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že uvede-li zadavatel do zadávací dokumentace požadavek na referenční zakázky úzce specifikovaný pouze na stavby občanského vybavení, dopouští se porušení zásady zákazu diskriminace a zásady přiměřenosti, neboť i jiné stavby mohou být považovány za stavby srovnatelné či obdobné. Nelze akceptovat ani úvahu, že pokud měli účastníci zadávacího řízení pochybnosti o správnosti své reference, měli vznést dotaz nebo požádat o upřesnění zadání. Z toho, že k tomu nedošlo, nelze dovodit soulad zadávací dokumentace s právním řádem, ani že řízení proběhlo řádně a bez pochybení. Zároveň nelze vyloučit, že se některý z potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku do řízení vůbec nezapojil na základě požadavku na technickou kvalifikaci. Zároveň nelze akceptovat úvahu, že požadavek na zkušenosti s výstavbou či rekonstrukcí stavby splňující znaky občanského vybavení je oprávněný, neboť současný charakter stavby odpovídá stavbě občanského vybavení tím, že se v budově nachází obecní úřad, obchod, klubovna pro spolkový život a komunitní centrum s poskytovanou sociální službou. 7. Žalobkyně závěrem tvrdila, že požadavek na technickou kvalifikaci byl srozumitelný, přiměřený, dostatečně široký a odpovídající charakteru, rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky. Prvostupňové rozhodnutí je proto zmatečné a vnitřně rozporné. Žalovaný uvedl, že úlohou zadavatele veřejné zakázky je, aby zvážil, které kvalifikační požadavky jsou pro provedení veřejné zakázky nezbytné, a odlišil kvalifikační požadavky, které s předmětem veřejné zakázky věcně či bezprostředně nesouvisí. Kritéria, která mohou mít omezující dopad na počet uchazečů, musí zadavatel volit pečlivě tak, aby vždy byla přiměřená a odůvodněná s ohledem na druh, rozsah a složitost veřejné zakázky. Žalobkyně řešila zkušenost potenciálních uchazečů tak, že je lze získat pouze u staveb občanského vybavení. Tento postup je nutné považovat za zjevně nepřiměřený, neboť fakticky vedl ke skryté diskriminaci. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že její požadavky na technickou kvalifikaci netvořily bezdůvodnou překážku v hospodářské soutěži dodavatelů o veřejnou zakázku. III. Žaloba 8. Žalobkyně v podané žalobě po stručné rekapitulaci průběhu správního řízení nejdříve uvedla, že podle žalovaného k diskriminačnímu jednání vede taxativnost právní úpravy. Žalovaný si přitom odporuje, když nepovažuje za relevantní, z jaké právní úpravy se vychází. V žalobkyní předkládaných definicích objektu občanského vybavení, tedy podle § 2 odst. 1 písm. m) bodu 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném a účinném znění (dále jen “stavební zákon”), vyhlášky č. 26/2007 Sb. a vyhlášky č. 190/1996 Sb. ve znění účinném do 2. 5. 2000, se totiž nejedná o taxativní výčet, nýbrž o výčet demonstrativní, který zahrnuje širší okruh staveb. Názor žalovaného, že takový okruh staveb bude stále obdobný taxativnímu výčtu ve vyhlášce, a proto bylo nutné připustit i jiné stavby, dle žalobkyně postrádá logiku. 9. Žalobkyně je toho názoru, že žalovaný své tvrzení použil účelově, aby na posuzovanou věc mohl aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 6 As 185/2017-31. Citovaný rozsudek se však pouze omezuje na srozumitelnost pojmu „stavby obdobné budovám občanské vybavenosti“ a neřeší oprávněnost a přiměřenost požadavku na prokázání technické kvalifikace objekty občanské vybavenosti. Z citovaného rozsudku vyplývá, že daný pojem byl v daném případě srozumitelný, nelze z něj však vyvodit závěr, že v případě prokazování technické kvalifikace je nutné vždy výslovně připustit i obdobné stavby, jinak dojde k porušení zásady záka