8 As 133/2014 — Nejvyšší správní soud

14 A 33/2023- 62 - text 10 14 A 33/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Karly Cháberové a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Mareček Industrie s.r.o., IČO: 01887602 sídlem Svatojánská 465, 588 26 Telč – Staré Město zastoupena advokátem JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D. sídlem Masarykovo náměstí 110/64, 586 01 Jihlava proti žalovanému: Ministerstvo kultury sídlem Maltézské náměstí 471/1, 118 11 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 1. 2023, č. j. MK 727/2023 OLP, takto: I. Rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 1. 2023, č. j. MK 727/2023 OLP, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 127 k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jana Havlíčka, Ph.D., advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správními orgány 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ministra kultury ze dne 23. 1. 2023, č. j. MK 727/2023 OLP (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž ministr zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2022, č. j. MK 16457/2022 OPP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Žalobkyně požádala dne 27. 11. 2020 o zrušení prohlášení pozemku parc. č. 7319/1 a pozemku st. p. č. 1853, zapsaných na listu vlastnictví č. 3779 v katastrálním území Telč, město Telč, část Telč – Štěpnice, okres Jihlava, kraj Vysočina (dále jen „pozemky“), za kulturní památku, neboť se domnívá, že pozemky nesplňují znaky kulturní památky dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní památkové péči“). Pozemky byly prohlášeny za kulturní památku jako součást souboru nemovitých věcí „barokní předměstský dům Slavatovská č. p. 93 se zahradou a oplocením“. Podle žalobkyně toliko pro kulturní hodnotu domu č. p. 93, nikoli pro kulturní hodnotu samotných pozemků. Pozemky však již byly od budovy č. p. 93 zcela odděleny nejen právně (změnou vlastnictví), ale též funkčně, mimo jiné novostavbou rodinného domu a chátrajícími stavbami skleníků. K budově č. p. 93 tak již nenáleží. 3. Žalovaný si pro účely prvostupňového rozhodnutí vyžádal vyjádření Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Telči (dále jen „národní památkový ústav“), dále příslušného správního orgánu památkové péče – Městského úřadu Telč, odboru rozvoje a územního plánování, a dále též Krajského úřadu Kraje Vysočina, úseku státní památkové péče. 4. Národní památkový ústav ve svém stanovisku ze dne 9. 7. 2021 nedoporučil zrušení prohlášení pozemků za kulturní památku. Pozemky jsou dle jeho názoru integrální a nedělitelnou součástí památkově chráněného uceleného areálu bývalého zámeckého zahradnictví, a to bez ohledu na již provedenou parcelaci a změny ve vlastnictví jednotlivých částí areálu. Památková péče nahlíží na areál bývalého zahradnictví jako na celek, který navazuje na zámecký park, od něhož je oddělen historickou komunikací (nyní silnicí první třídy 1/21). Existence zámeckého zahradnictví v Telči má dlouhou tradici sahající až do 16. století a trvající již téměř pět staletí. Ani rozdělení pozemku, ani změna vlastníka nemohou vést k relativizaci památkových hodnot jednotlivých částí. Jedná se o vysoce stabilní a stabilizované území, které má v důsledku určující charakter pro urbanismus dané lokality. Stabilita území se projevuje jak ve tvaru, tak v rozsahu zahradnictví, ačkoli v první třetině 19. století došlo k rozšíření zahrady o štěpnici či ovocnou školku. I přesto rozsah lokality zůstává nezměněn po dobu dvou staletí. Překvapivá stabilita a kontinuita vnějších linií zahradnictví, které lze sledovat již od roku 1728, je v kontextu Telče – mimo vlastní historické jádro města – výjimečnou záležitostí. Vedle kontinuity tvaru a rozsahu je pro telčské zámecké zahradnictví charakteristická kontinuita využití a funkce, neboť zahradnictví slouží svému původnímu účelu prokazatelně již 235 let. Dotčené pozemky si i nadále zachovávají svou památkovou hodnotu, a to nejen díky reliktům původní cestní sítě a geometrického rozvržení zahrady patrným na leteckých snímcích. Je tu totiž velká pravděpodobnost dalších nálezových situací, které kvůli současnému neudržovanému stavu pozemků zůstávají skryté. Bez statusu kulturní památky nebude možné uplatnit v plné míře metody techniky památkové péče a tím prohloubit dosavadní poznání tohoto areálu. Nadto má Národní památkový ústav za to, že současný právní řád nezná pojem část věci, nelze tedy zrušit památkovou ochranu jen pozemku bez ohrazení a oplocení, nebo naopak jen ohrazení a oplocení bez pozemku. 5. Městský úřad Telč ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2021 doporučil zrušení prohlášení pozemků za kulturní památku a současně nedoporučil zrušení prohlášení stávajícího oplocení za kulturní památku. Připustil, že od roku 2019 docházelo z důvodu prodeje k rozdělení pozemku parc. č. 7319/1, a to postupně na pozemky parc. č. 7319/1, 7319/5 v k. ú. Telč. Rozdělením pozemků a následnou výstavbou rodinného domu na pozemku parc. č. 7319/4 v k. ú. Telč byla narušena přímá návaznost pozemku parc. č. 7319/1 v k. ú. Telč na nemovitou kulturní památku č. p. 93. 6. Krajský úřad Kraje Vysočina ve vyjádření ze dne 12. 3. 2021 rovněž vyslovil souhlas se zrušením památkové ochrany dotčených pozemků, nikoliv však se zrušením ochrany ohradních zdí. Krajský úřad připustil, že historicky všechny oplocené pozemky tvořily jeden funkční celek, v současnosti již tomu tak ovšem není. Plocha původní zahrady je rozdělená na několik samostatných celků s odlišným vlastnictvím i využitím. Nositelem památkových hodnot je především klasicistní dům č. p. 93 a k domu bezprostředně přiléhající a funkčně související pozemky využívané pro potřeby zahradnictví a též dochovaná část historického oplocení, a to zejména ohradní zeď včetně všech bran směrem do ulice Lipky a ulice Slavatovská. Pozemky žalobkyně jsou od památkově hodnotné části oddělené pozemkem jiného vlastníka, na kterém vznikla v nedávné době novostavba pro obytné účely, která ve své podstatě nezapadá do koncepce chápání prostoru jako volné plochy zahrady. Historická vnitřní celistvost a funkčnost areálu tak byla dle mínění Krajského úřadu narušena. 7. Žalovaný prvostupňovým rozhodnutím rozhodl, že se prohlášení pozemků za kulturní památku neruší. Podle žalovaného současný právní řád nepřipouští zrušení památkové ochrany pouze části věci, nýbrž toliko věci celé (podobně jako nelze prohlásit za kulturní památku pouze část věci, ale vždy jen věc celou nebo jejich soubor). Jelikož historické oplocení včetně bran je součástí pozemku p. č. 7319/1, nelze sejmout památkovou ochranu pouze z pozemku a ponechat památkově chráněné oplocení a brány. Právní řád by umožnil pouze variantu zrušit prohlášení pozemků včetně oplocení s bránami. Vzhledem ke skutečnosti, že i dotčené správní orgány pokládají historické oplocení za hodnotné a hodné památkové ochrany, považuje žalovaný za jediné možné a logické řešení ponechání památkové ochrany v původním rozsahu. Zrušením ochrany pozemků by pozbylo památkové ochrany i hodnotné oplocení. Současně by příslušný orgán státní památkové péče ztratil zákonnou pravomoc, respektive možnost závazně regulovat případnou obnovu, výstavby nebo terénní úpravy, které by měly respektovat historické prostředí památkově chráněného celku. Žalovaný se navíc neztotožnil s názorem, že byla narušena historická celistvost a funkčnost areálu z důvodu rozdělení zahrady na několik parcelně samostatných celků s odlišným vlastnictvím i využitím. Rozdělení pozemků, změna vlastnictví ani změna využití nemůže být důvodem pro zrušení památkové ochrany. Celá řada kulturních památek v České republice pozbyla svého původního využití a transformovala se pro nové potřeby (často se jednalo jen o jednu část rozsáhlejšího areálu). Všechny současné pozemky v rámci areálu mají hodnoty primárně historické a urbanistické. K námitce, že novostavba pro obytné účely narušila celistvost areálu, žalovaný konstatoval, že stavbu povolil správní orgán příslušný rozhodovat na úseku státní památkové péče. Pověřený úřad zřejmě vyhodnotil, že novostavba nenaruší památkově hodnotný areál. V opačném případě by dotčený úřad postupoval protizákonně. 8. Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala rozklad, který byl zamítnut nyní napadeným rozhodnutím. 9. Ministr kultury zdůraznil, že podle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči nelze prohlásit za kulturní památku pouze část věci, ale vždy jen věc celou nebo jejich soubor. Toto pravidlo pak platí také pro rozsah zrušení prohlášení věci za kulturní památku. Nelze tedy zrušit památkovou ochranu části věci (v daném případě oplocení, které je součástí pozemků), nýbrž pouze věci celé, popřípadě souboru věcí. 10. Ministr dal žalobkyni za pravdu, že jednotlivé části souborné kulturní památky v současné době již netvoří funkční celek. Areál