2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

14 Af 25/2021- 67 - text 11 14 Af 25/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Jana Schneeweise a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Seven Days Agency, s.r.o., IČO: 243 14 781 se sídlem Náplavní 1, Praha 2 zastoupena advokátem JUDr. Ľubomírem Fockem se sídlem Náprstkova 2, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2021, č.j. 7710/21/5300-22443-710132, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný k odvolání žalobkyně změnil dodatečný platební výměr ze dne 5. 6. 2019, č.j. 5097970/19/2002-52524-109968 (dále jen „dodatečný platební výměr“) na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období září 2016 (dále jen „předmětné zdaňovací období“), vydaný Finančním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“), tak, že původně doměřenou DPH ve výši 420 230 Kč snížil na 210 000 Kč a původně stanovené penále ve výši 84 046 Kč snížil na 42 000 Kč. 2. Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobkyně podala 25. 10. 2016 přiznání k DPH za předmětné zdaňovací období a vykázala daňovou povinnost 25 011 Kč. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „předchozí správce daně“) následně zahájil u žalobkyně dne 21. 3. 2017 za předmětné zdaňovací období daňovou kontrolu. Na jejím základě dospěl k závěru, že žalobkyně u přijatého zdanitelného plnění od dodavatele Sastre czech republic s.r.o. (dále jen „Sastre“) neprokázala jeho faktické uskutečnění deklarovaným dodavatelem a v tvrzeném rozsahu a současně neprokázala ani faktické přijetí plnění od dalšího dodavatele M. K.a (dále jen „M. K.“) na základě daňového dokladu č. FP161100399/160100008 (základ daně 1 000 000 Kč, DPH 210 000 Kč)(dále jen „Faktura č. 1“), jehož předmětem bylo přeúčtování nákladů. 3. Stran plnění od společnosti Sastre soud toliko shrnuje, že žalovaný napadeným rozhodnutím oprávněnost nároku na odpočet DPH ve vztahu plnění od tohoto dodavatele žalobkyni na rozdíl od správce daně uznal. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně mohla v průběhu daňového řízení ve vztahu k tomuto plnění svá tvrzení prokázat navrhovanou svědeckou výpovědí své zaměstnankyně Ing. S. B. (dále jen „Ing. B.“), kterou se vzhledem k blížícímu se konci lhůty stanovené v § 148 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) nepodařilo uskutečnit a současně se nejednalo o svědeckou výpověď, kterou by bylo možno odmítnout. 4. Ve vztahu k plnění od M. K. nebylo správci daně z Faktury č. 1 zřejmé, jaké plnění se mělo uskutečnit. Žalobkyně nepředložila žádné podklady pro fakturaci ani jinou dokumentaci, z níž by vyplývalo, jaké plnění mělo být žalobkyni poskytnuto. Správce daně se proto M. K. při ústním jednání dne 30. 5. 2017 dotázal, o přeúčtování jakých nákladů se jednalo a požadoval doložení veškerých podkladů. M. K. k tomu uvedl, že „je to přeúčtování nějakých nákladů, ale momentálně si nevzpomenu, sdělím, dohledám a doložím do 19. 6. 2017“. Ve vyjádření z 20. 6. 2017 pak žalobkyně uvedla, že šlo „o náklady (výdaje) související s projektem V jedné stopě. (…) V období měsíce říjen jsme měli doložit vynaložené náklady na tento projekt. Z tohoto důvodu byla vystavena dodavatelem M. K. faktura č. 160100008. Vzhledem k tomu, že bylo třeba rozepsat jednotlivé položky nákladů, došlo k chybě na straně dodavatele M. K., tím, že v následujícím měsíci vystavil daňové doklady na jednotlivé nákladové položky. Tím by se dalo říci, že byla uplatněna daň na vstupu dvakrát, a to na základě faktury č. 160100008 a dále pak z přijatých faktur viz příloha č. 1 (přijaté faktury). Jelikož jsme si tuto chybu uvědomili, došlo v měsíci listopadu k vystavení daňového dokladu 160100075 (dále jen „Faktura č. 2“ – pozn. soudu) na odběratele M. K. ve stejném znění a výši jako bylo uvedeno na daňovém dokladu 160100008 od M. K.“ 5. Správce daně poté zaslal žalobkyni výzvu k prokázání skutečností z 22. 1. 2019, č.j. 162687/19/2112-60562-209222 (dále jen „výzva k prokázání skutečností“), v níž konstatoval, že mu vzhledem předmětu plnění uvedenému na Faktuře č. 1 vznikly pochybnosti stran uplatněného nároku na odpočet DPH. Žalobkyně v reakci uvedla, že si je vědoma, že dodavatelem měl být vystaven opravný daňový doklad. Vystavením Faktury č. 2, která však nebyla správci daně předložena, došlo k nápravě uvedené chyby. Správce daně měl postupovat dle § 104 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“) a vyměřit žalobkyni úrok z prodlení. Dne 2. 1. 2019 zaslala žalobkyně správci daně dohodu o vzájemném započtení závazků a pohledávek mezi ní a M. K. z 29. 11. 2016 ve výši 413 178 Kč. Jednalo se o započtení pohledávek na základě dokladů nesouvisejících s šetřeným nárokem na odpočet DPH. Dne 29. 4. 2019 pak byla se žalobkyní projednána zpráva o daňové kontrole č.j. 1933911/19/2112-60562-209222 (dále jen „Zpráva o DK“). 6. Následně vydal správce daně dodatečný platební výměr, v němž specifikoval, které M. K. vystavené doklady jsou součástí výpisu z daňové evidence za listopad 2016 (8 dokladů na celkovou částku 1 629 926 Kč, z toho DPH 282 879,60 Kč). Dle žalobkyně přitom měly uvedené faktury odrážet nákladové položky Faktury č. 1. Nebylo tedy zřejmé, jakým způsobem byla částka na Faktuře č. 1 vyčíslena. Žalobkyně nepředložila důkazní prostředky, které by doložily rozsah a předmět plnění, ani neprokázala, že pro ni M. K. v předmětném zdaňovacím období nějaké zdanitelné plnění uskutečnil. 7. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání. Namítala, že podmínky vzniku nároku na odpočet DPH splnila. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný ve vztahu k plnění od M. K. konstatoval, že žalobkyně předložením Faktury č. 1 unesla primární důkazní břemeno a splnila tak formální podmínku nároku na odpočet DPH. Pro posouzení jeho oprávněnosti je však třeba zkoumat, zda došlo k uskutečnění zdanitelného plnění. Z Faktury č. 1 není zřejmé, jaké plnění se mělo uskutečnit a žalobkyně nepředložila podklady pro fakturaci ani jinou dokumentaci, z níž by tato skutečnost vyplynula. 8. Žalovaný se ztotožnil s hodnocením důkazů ze strany správce daně a konstatoval, že pochybnosti nebyly odstraněny a nebylo prokázáno, že nárok na odpočet DPH byl uplatněn v souladu se zákonem. Ustanovení § 104 ZDPH nebylo aplikovatelné, protože žalobkyně neprokázala, že zdanitelné plnění fakticky přijala v deklarovaném předmětu a rozsahu. Nešlo tedy o případ, kdy by odpočet nárokovala v jiném zdaňovacím období. Faktura je formálním důkazním prostředkem, který k uznání nároku na odpočet DPH nepostačuje. Správci daně vznikly důvodné pochybnosti, které žalobkyně ani přes výzvu neodstranila a neunesla tak své důkazní břemeno. 9. V reakci na seznámení s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí žalobkyně předložila čestné prohlášení své účetní Ing. E. Š. (dále jen „Ing. Š.“), podle něhož se v účetnictví žalobkyně vyskytují duplicitní doklady, resp. rozpis přeúčtovaných nákladů, které jsou součástí Faktury č. 1. Žalobkyně byla Ing. Š. instruována, aby provedla nápravu, avšak místo aby požadovala vystavení opravného daňového dokladu, vystavila Fakturu č. 2 ve stejné výši a se stejným předmětem plnění ve prospěch M. K. Vzhledem k přiznání daně považovala Ing. Š. účel celé transakce za ukončený, byť ne v souladu se ZDPH. Žalovaný nerozuměl tomu, proč bylo čestné prohlášení předloženo, aniž by byla předložena Faktura č. 2 či jiné důkazní prostředky, kterými by žalobkyně doložila přiznání a odvedení daně. Shledal proto čestné prohlášení Ing. Š. účelovým. Bez vazby na další důkazní prostředky nemohlo pochybnosti správce daně rozptýlit. 10. Následně žalovaný vypořádal odvolací námitky. K tvrzení o splnění podmínek vzniku nároku na odpočet DPH uvedl, že ve vztahu k plnění od M. K. žalobkyně neprokázala, že se fakticky uskutečnilo v deklarovaném rozsahu a předmětu. Předložené důkazní prostředky byly obecné, bez identifikace parametrů plnění, nebo takové, u nichž existovaly pochybnosti o jejich účelovosti. Žalovaný dále uvedl, že postup správce daně byl v souladu se zákonem a konstatoval, že nebyla porušena ani zásada volného hodnocení důkazů. Nárok na odpočet DPH byl žalobkyni odepřen proto, že neodstranila pochybnosti o uskutečnění deklarovaného plnění a o jeho rozsahu. Postupem správce daně nebyla zkrácena ani procesní práva žalobkyně. 11. Správce daně své důkazní břemeno unesl, když ve výzvě k prokázání skutečností uvedl dostatečně konkrétní a odůvodněné pochybnosti. Tím přešlo důkazní břemeno zpět na žalobkyni. II. Obsah žaloby 12. Žalobkyně v žalobě rozporovala pouze posouzení nároku na odpočet DPH ve vztahu k plnění od Martina K., protože ve vzta