2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

18 A 91/2022- 121 - text 16 18 A 91/2022 pokračování [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka v právní věci žalobkyně: Jindřichohradecké místní dráhy, a.s., IČO: 62509870 sídlem Nádražní 203, 377 01 Jindřichův Hradec zastoupená Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem sídlem Durychova 101/66, 142 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 za účasti: 1. Kraj Vysočina, IČO: 70890749 sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava zastoupen Mgr. Petrem Sikorou, advokátem sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2 2. Ing. David Jánošík, insolvenční správce žalobkyně, IČO: 62509870 sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové zastoupen Mgr. Ivo Suchomelem, advokátem sídlem Durychova 101/66, 142 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2022, č. j. MV-119590-51/ODK-2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Městský soud v Praze se v této věci zabýval sporem z veřejnoprávní smlouvy mezi žalobkyní a Krajem Vysočina (Kraj). Žalobkyně je dopravní společnost, která pro Kraj poskytovala veřejnou drážní dopravu. Návrhem ze dne 23. 7. 2021 se u žalovaného domáhala, aby jí ve sporném řízení přiznal částku 1 395 486 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené části splatných záloh vycházejících ze smluvního vztahu o zajištění dopravní obslužnosti. 2. Soud rekapituluje, že žalobkyně uzavřela s Krajem jako objednatelem již dne 19. 10. 2009 smlouvu o závazku veřejné služby v drážní dopravě (Smlouva). Ta byla následně upravena několika dodatky, jež upravovaly přesný rozsah dopravního výkonu a výši úhrady prokazatelné ztráty na konkrétní rok. Počínaje rokem 2018 se strany na znění dodatků nedohodly, přesný rozsah a zejména výše náhrady prokazatelné ztráty proto nebyly upraveny. Žalobkyně se následně ve sporném řízení u žalovaného domáhala nahrazení projevů vůle, pokud jde o uzavření provozních dodatků, či náhrady škody za neuhrazení prokazatelné ztráty za rok 2018. V těchto věcech již zdejší soud rozhodoval (v podrobnostech viz dále). 3. Vedle toho strany uzavřely „provizorní“ dodatek č. 17, jenž upravoval jejich vztahy pro případ neuzavření standardních provozních dodatků. Dodatek upravoval hrazení pravidelných záloh Krajem žalobkyni a také způsob vypořádání stran. Za období roku 2020 a I. a II. čtvrtletí 2021 dospěla žalobkyně k závěru, že jí Kraj hradil v rozporu se Smlouvou a tímto dodatkem nižší zálohy, než na jaké měla nárok. Domáhala se proto úhrady dlužného rozdílu. II. Napadené rozhodnutí 4. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný tento návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že požadavek na zaplacení částky z titulu dlužných záloh není důvodný. V rámci rozsáhlého odůvodnění se věnoval různým aspektům případu spojeným se složitým vývojem smluvních vztahů mezi žalobkyní a Krajem. Uvedl, že dosavadní smlouva, jakož i na ni navazující dodatky, jsou souladné s veřejnoprávními předpisy, kterými se vztah účastníků řídí, zejména zákonem č. 266/1994 Sb., o dráhách, v rozhodném znění (zákon o drahách), vyhláškou č. 241/2005 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné drážní osobní dopravě a o vymezení souběžné veřejné osobní dopravy (vyhláška č. 241/2005) a nařízením Rady (EHS) č. 1191/1969, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (nařízení č. 1191/69). Ani zastropování úhrady prokazatelné ztráty ve smlouvě není v rozporu s právními předpisy. Právní předpisy nebrání tomu, aby smlouva obsahovala limity úhrady skutečné prokazatelné ztráty (skutečně vynaložených nákladů) dopravce ze strany Kraje. Žalovaný zdůraznil, že žalobkyně Smlouvu dobrovolně uzavřela na základě svého svobodného podnikatelského uvážení. Neshledal proto důvod pro zahájení přezkumného řízení podle § 165 správního řádu. 5. Účastníci nadto pro roky 2020 a 2021 neuzavřeli jimi předpokládané provozní dodatky ke smlouvě, kterými by stanovili přesné podmínky plnění závazku veřejné služby (tj. rozsah dopravního výkonu a výši úhrady prokazatelné ztráty). Smluvní závazek veřejné služby mezi účastníky řízení v letech 2020 a 2021 tak formálně nevznikl a žalobkyně zabezpečovala dopravní obslužnost na území Kraje mimo smluvní závazek veřejné služby. Proto nemá nárok na úhradu prokazatelné ztráty ve smyslu § 39a odst. 1 zákona o dráhách. Žalobkyni v souvislosti s dopravními výkony v letech 2020 a 2021 vznikl podle smlouvy jedině nárok na úhradu záloh a jejich vyúčtování. Doplnil, že nárok na vypořádání nelze zaměňovat s nárokem dopravce na úhradu prokazatelné ztráty. 6. Námitky žalobkyně, že nebylo možné provést vyúčtování záloh na období, na které nebyl stranami uzavřen dodatek, jsou proto dle žalovaného zcela nepřiléhavé. Strany se provizorním dodatkem dohodly nejenom na hrazení záloh a způsobu určení jejich výše, ale i na mechanismu vyúčtování takto zaplacených záloh. Nedůvodná je proto i argumentace, že vyúčtování Kraje by muselo zohledňovat nárok žalobkyně na úhradu celé prokazatelné ztráty (ve smyslu dopravcem vykázaných skutečně vynaložených nákladů), neboť smluvní strany si ujednaly pevné částky, kterými „zastropovaly“ výši úhrady ztráty. Kraj za rok 2020 za I. a II. čtvrtletí roku 2021 provedl vyúčtování, které vycházelo z tehdy posledního provozního dodatku č. 16 pro rok 2018. 7. Žalovaný přitom zdůraznil, že období, které je předmětem sporu, již bylo „odježděno“ (dopravní služby byly poskytnuty) a je tedy znám skutečný rozsah těchto poskytnutých služeb a skutečná výše zaplacených záloh. Zálohy již rovněž byly vyúčtovány, proto není možné se domáhat údajně nezaplacené části záloh. Nárok na úhradu nedoplatku záloh (i pokud by v minulosti dluh na zálohách vznikl) by totiž musel zaniknout nejpozději s vyúčtováním. Vzhledem k tomu, že z vyúčtování vyplynul přeplatek na Krajem uhrazených zálohách, nemůže mít žalobkyně nárok na úhradu nedoplatku. Námitky, které směřovaly proti věcné a formální správnosti vyúčtování, přitom neobstály. Žalovaný dodal, že i pokud by byl dopravní výkon vynásoben inflačně navýšenou smluvní sazbou dle posledního provozního dodatku č. 19 pro rok 2019 (stanoveného žalovaným v jiném řízení; viz dále), výsledná podoba vyúčtování by stále vykazovala přeplatek na zálohách. Žalobkyni konečně v souvislosti s takto poskytnutými dopravními službami nemohl vzniknout ani nárok na vydání „bezdůvodného obohacení“, neboť zabezpečování dopravní obslužnosti i bez provozního dodatku je smlouvou výslovně předvídáno. III. Žaloba 8. Žalobkyně v podané žalobě požadovala zrušení napadeného rozhodnutí. Předně podotkla, že mezi ní a Krajem existuje spor o výklad a legálnost některých ustanovení Smlouvy, zejména pro rozpor s § 39a zákona o drahách. S ohledem na to, že provoz vlakové dopravy pro ni začal být ztrátový, odmítla se podřídit provozním dodatkům navrhovaným Krajem a podala k žalovanému několik návrhů na nahrazení projevu vůle Kraje. Na tam uvedenou argumentaci též odkázala. Dodala, že závěrům žalovaného vždy bylo společné, že stejně jako Kraj preferoval znění smlouvy před jakýmkoliv jiným aktem. Proto bylo pro žalobkyni překvapující, když v nynější věci podle uzavřené smlouvy Kraj nepostupoval a nehradil jí řádné zálohy. 9. Zdůraznila, že tyto zálohy měly být placeny právě pro případ, pokud nedojde k uzavření dodatků. Kraj namísto toho reagoval tak, že zálohy poté rovnou vyúčtoval, vycházeje z částky na úrovni roku 2018. Žalobkyně takový postup označila za vydírání, neboť ji nehrazením stanovené výše záloh a nevýhodným vyúčtováním fakticky nutil uzavřít pro ni nevýhodný dodatek. Žalovaný podle ní dospěl k pozoruhodným závěrům: že doprava v roce 2020 a I. a II. čtvrtletí 2021 byla provozována mimo závazek veřejné služby z důvodu, že nebyly uzavřeny provozní dodatky (aby Kraj nemusel hradit skutečnou provozní ztrátu); že porušení povinnosti hradit zálohy nevadí, jelikož ty již byly vyúčtovány; a že vyúčtování lze provést podle smlouvy dle předchozích let, přestože se dle ní nejezdí. 10. Konkrétněji namítla, že žalovaný chtěl od počátku věc pojmout jako vyúčtování už provedených služeb. Poté, co žalobkyně v průběhu řízení takový postup odmítla, stejně k tomuto dospěl výkladem smlouvy. Opíral-li se přitom žalovaný o znění jejího čl. VI. odst. 6 ve znění dodatku č. 17, z něhož dovozoval, že strany chtěly vyúčtovávat i bez placení záloh a zejména získat úhradou částku jako v předchozích letech, tento argument dostatečně nezdůvodnil, předmětné ustanovení vykládal zcela jednostranně. Dodatek č. 17 totiž podle žalobkyně jednoznačně stanovil povinnost hradit zálohy, bez nichž si vlakovou dopravu nelze představit. 11. Žalovaný dle žalobkyně nezdůvodnil, jak se mělo účtovat, a ani to, proč se má použ