9 Aps 6/2010 — Nejvyšší správní soud

18 A 92/2022- 30 - text 1418 A 92/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka v právní věci žalobkyně: N. T. H., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské nám. 101/5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ze dne 7. 11. 2022, čj. 1266623/2022-OPL takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „Napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „zastupitelský úřad v Hanoji“) ze dne 13. 7. 2022, čj. 1714-2/2022-HANOKO (dále jen „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobkyně o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zastavil řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České republiky dle § 42a zákona o pobytu cizinců. II. Správní řízení a Napadené rozhodnutí 3. Žalobkyně podala dne 23. 6. 2022 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České republiky dle § 42a zákona o pobytu cizinců. Současně požádala o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Konkrétně uvedla, že vychovává s manželem dvě nezletilé děti a celá rodina žije ve společné domácnosti v České republice. Její starší syn má opožděný vývoj a vyžaduje zvláštní péči, kterou mu poskytuje žalobkyně. Oddělení žalobkyně od syna by negativně ohrozilo jeho další vývoj a v případě jejich společného vycestování do Vietnamu by mu žalobkyně nemohla zajistit stejně kvalitní pedagogickou a psychologickou podporu. Manžel nemůže péči o syna zajistit samostatně, neboť je pracovně vytížen a rodina je závislá na příjmech manžela v České republice. Žalobkyně dále odkázala na porušení Úmluvy o právech dítěte. K žádosti doložila zprávu Speciálního pedagogického centra pro děti a mládež s vadami řeči se zaměřením na augmentativní a alternativní komunikaci s.r.o. ze dne 7. 6. 2022, čj. SPC-269-2022 (dále jen „zpráva školského zařízení“), podle které by vycestování žadatelky do Vietnamu neprospělo jejímu synovi, neboť přítomnost matky se jeví jako významná pro kvalitní péči o syna. 4. Prvostupňovým rozhodnutím zastupitelského úřadu v Hanoji byla žádost žalobkyně zamítnuta. Zastupitelský úřad nepovažoval tvrzené a doložené skutečnosti v žádosti za důvody, pro které by bylo na místě upustit od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců. 5. Žalobkyně se proti Prvostupňovému rozhodnutí odvolala. Žalovaný její odvolání v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadené usnesení potvrdil. 6. K námitce žalobkyně týkající se skutečnosti, že Prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť nelze přezkoumat, jak jsou pobytová historie žaloby a nelegální pobyt na území ČR významné pro rozhodnutí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, žalovaný s poukazem na obecná východiska posuzování tohoto typu žádostí uvedl, že pobytová minulost žalobkyně byla podpůrným, nikoliv rozhodným důvodem pro závěr o přiměřenosti rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Rozvedl, že žalobkyně svou žádost odůvodnila nepřiměřeností požadavku s ohledem na zásah do soukromého a rodinného života jí a její rodiny a zvláště pak jejího nezletilého staršího syna, o kterém v žádosti uvedla, že je postižený. V tomto směru správní orgán prvního stupně poměřil proti sobě stojící zájmy, a to jednak nejlepší zájem nezletilých dětí, a to, zda musí převážit nad zájmem na dodržování veřejného pořádku. V rámci poměřování proti sobě stojících zájmů zahrnul i imigrační historii žalobkyně, jako jedno z dalších podpůrných hledisek, které je nutno brát v potaz. Hlavním důvodem byly však jiné, žalovaným označené okolnosti. Žalovaný poukázal na to, že rozhodnutím žalobkyni nevznikla nová povinnost opustit území České republiky, ale toliko jí nebyla udělena výjimka z požadavku osobního podání žádosti. K námitce, že Prvostupňové rozhodnutí je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, žalovaný uvedl, že právo z čl. 3. odst. 1 této Úmluvy nelze chápat absolutně. Zastupitelský úřad v Hanoji dospěl podle žalovaného k závěru, že zamítnutím žádosti žalobkyně nezasahuje do sféry dítěte. 7. Žalovaný k námitce žalobkyně, týkající se nesprávného zhodnocení zprávy školského zařízení ze strany zastupitelského úřadu v Hanoji, uvedl, že žalobkyně jako hlavní důvod své žádosti uvedla rodinné důvody a to, že pečuje o postiženého syna, což doložila toliko uvedenou zprávou. Žalovaný k tomuto poznamenal, že odborné závěry zastupitelský úřad nikterak nezpochybnil ani je nerelativizoval, s výjimkou dílčího nepřípustného hodnocení pobytové situace školským poradenským zařízením. 8. Předně žalovaný poukázal na to, že pokud žalobkyně argumentuje rodinnými důvody, měla v řízení o žádosti doložit tvrzenou výjimečnost své situace. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, čj. 1 Azs 296/2018 - 35. Žalobkyně uvedla, že její syn je postižený a vyžaduje její péči. K tomuto k žádosti odkázala jen na zprávu školského zařízení. Žalovaný odmítnul, že by zastupitelský úřad v Hanoji v odůvodnění svého rozhodnutí snižoval hodnotu tohoto důkazu. V rozhodnutí se správní orgán prvního stupně nejprve zaobíral otázkou, zda lze předloženou zprávu školského zařízení považovat za doklad o tom, že syn žalobkyně je „postižený“. V tomto ohledu dovodil, že syn žalobkyně trpí závažnější vývojovou dysfázií, a to i bez doložení lékařských zpráv. Žalovaný doplnil, že definice pojmu „postižení“ není v českém právním řádu jednotná, a dospěl k závěru, že není podstatné, jestli je míra znevýhodnění syna žalobkyně pro jeho diagnózu důvodem pro to, aby byl označen za „postiženého“. Za podstatné považoval, zda znevýhodnění syna žalobkyně má za následek, že žalobkyně není schopna opustit území České republiky, a to za účelem osobně podat žádost na zastupitelském úřadu v Hanoji, a to právě pro důvody, že syn žalobkyně vyžaduje zvláštní péči. 9. Z obsahu předložené zprávy dle žalovaného naopak vyplývá, že důvody zvláštní péče v daném případě nejsou splněny. Z předložené zprávy plyne, že syn žalobkyně nejprve navštěvoval specializovanou školu, načež byl v září 2020 přeřazen do běžné základní školy, aby na to byl následně opět přeřazen do specializované školy. Ze zprávy se podává, že syna do školského poradenského zařízení doprovází jeho otec. Rodiče pracují v pohostinství, doma se mluví vietnamsky a anglicky; v závěru zprávy se uvádí, aby z důvodu vhodnosti pro kvalitní péči syna bylo jeho matce umožněno vystavení dokumentů na území ČR. Žalovaný doplnil, že ve zprávách školského poradenského zařízení žalobkyně jako matka prakticky nijak nefiguruje kromě zmínky o tom, že pracuje v pohostinství. Žalovaný měl rovněž k dispozici i předchozí zprávu školského poradenského zařízení z roku 2020. V této zprávě není oproti aktuální zprávě nikterak hodnocena pobytová situace žalobkyně. Žalovaný pak poukázal na to, že v kontextu obou těchto zpráv má za to, že úvahy školského poradenského zařízení překročily zákonný rámec jeho působnosti ve smyslu § 16 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním a vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“), a v tomto shledal vyjádření školského poradenského zařízení účelovým. Rovněž jím bylo dle žalovaného doloženo toliko, že syn žalobkyně vyžaduje zvláštní péči, a to v rozsahu návštěv u logopeda a návštěv organizací specializující se na děti s odlišným mateřským jazykem, jakož i rodilého mluvčího českého jazyka. O žalobkyni, která by v tomto směru poskytovala zvláštní péči synovi, se zpráva nijak nezmiňuje. 10. Důvodnou žalovaný neshledal ani argumentaci založenou na poukazu na čl. 23 Úmluvy o právech dítěte. III. Žaloba 11. Žalobkyně v podané žalobě především zreprodukovala odvolací námitky s doplněním, že na námitkách uplatněných ve správním řízení trvá. 12. Pod prvním žalobním bodem žalobkyně namítala, že není přezkoumatelné, jak je její pobytová historie a nelegální pobyt na území významná pro podanou žádost. Namítala, že správní orgán nemůže rozhodování podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nad rámec smyslu zákonné úpravy využít k sankcionování žalobkyně za nelegální pobyt. Poukazovala na to, že ve své žádosti argument