10 As 450/2021 — Nejvyšší správní soud

5 A 73/2020- 42 - text 12 5 A 73/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: Česká advokátní komora se sídlem Národní 118/16, Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů se sídlem pplk. Sochora 727/27, Praha 7 – Holešovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2020, č. j. UOOU-01709/20-2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Dne 7. 4. 2020 požádal žadatel dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 31. 7. 2020, žalobkyni o informace týkající se projektů Právník roku a Právnická firma roku. Žalobkyně oznámením ze dne 9. 4. 2020 žádost o informace dle § 14 odst. 5 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím odložila, jelikož se požadované informace nevztahovaly k její působnosti jako subjektu, kterému zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických či právnických osob v oblasti veřejné správy (§ 2 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím). Proti odložení žádosti podal žadatel k žalovanému stížnost. Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení žalovaný dle § 16a odst. 6 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím přikázal žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dní ode dne doručení daného rozhodnutí vyřídila žádost žadatele. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobkyně podanou žalobou. 2. Žalovaný se v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval otázkou, zda je žalobkyně veřejnou institucí. Odkázal na materiál Analýza účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím – z hlediska rozsahu uplatňované veřejné kontroly činnosti orgánů státu, kraje, obce a jimi zřízených či jinak ovládaných právnických osob a dalších povinných subjektů ze dne 10. 12. 2007 vypracovaný Ministerstvem vnitra a na komentář k zákonu o svobodném přístupu k informacím (Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. Praha. C.H. Beck, 2016, str. 38-39), dle kterých je žalobkyně veřejnou institucí dle § 2 odst. 1 předmětného zákona. Pro veřejnoprávní charakter žalobkyně svědčí to, že nebyla zřízena na základě zakladatelského jednání nestátních subjektů (tzv. zdola), jako je tomu u soukromoprávních subjektů, ale na základě rozhodnutí státu zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Existencí Komory je sledován veřejný zájem v oblasti výkonu advokacie. V oblasti vzdělávání koncipientů a dalšího vzdělávání advokátů a např. v organizace advokátních zkoušek existuje širší veřejný přesah. Žalobkyně může vykonávat činnost nad rámec zákonné úpravy (pořádání akcí, vydávání publikací). Žalobkyně dále dbá na to, aby její členové vykonávali advokátskou činnost odborně a v souladu s obecně závaznými předpisy a má na starosti agendu určování advokátů k poskytování bezplatné právní pomoci. Žalobkyně vydává osvědčení, která mají povahu veřejné listiny. Dohled státu nad žalobkyní je dle žalovaného omezen na obsah § 50 a násl. zákona o advokacii. 3. Žalovaný posoudil, že pro soukromoprávní charakter žalobkyně naopak svědčí, že stát žalobkyni nevlastní ani neovládá a žalobkyně není napojena na veřejný rozpočet. 4. Žalobkyně je samosprávnou profesní organizací s povinným členstvím. Ústavní soud se v nálezu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 181/01 (N 58/30 SbNU 97) zabýval charakterem Komory veterinárních lékařů České republiky (rovněž profesní organizací s povinným členstvím), kde uvedl, že „ve zkoumaném případě jde o problematiku týkající se tzv. zájmové samosprávy, konkrétně profesních komor s povinným členstvím, sdružujících samostatně výdělečné fyzické osoby v určitých povoláních, kde je dán silný veřejný zájem na jejich řádném výkonu. Tyto komory jsou právnickými osobami veřejného práva, zřizované zákonem, vybavené oprávněním vydávat různé vnitřní předpisy pro komoru a její členy, kteří se jim musí s ohledem na povinné členství podřídit.“ Žalovaný odkázal i na stanovisko poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 19. 3. 2007 (závěr č. 54/2007), který dospěl k závěru, že Česká stomatologická komora je veřejnoprávní korporací, vykonávající mimo jiné i veřejnou správu. Česká lékařská komora je rovněž veřejnoprávní korporace (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 6 Aps 2/2007-134, č. 1832/2009 Sb. NSS). Žalovaný odkázal i na odbornou literaturu (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha. C.H. Beck, 2012, str.103.), dle které je žalobkyně veřejnoprávní korporací, a na důvodovou zprávu k zákonu č. 85/1996 Sb., o advokacii. 5. Dle žalovaného tak žalobkyně je povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a měla tak žádost žalobce posoudit a případně rozhodnout v souladu s § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím a nikoliv žádost žadatele odložit. Žalovaný z postoupeného spisového materiály a stanoviska žalobkyně nemohl posoudit skutečný stav věci, proto nemohl dle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím rovnou nařídit poskytnutí informací, proto podle § 16a odst. 6 písm. b) stejného zákona přikázal žalobkyni žádost znovu posoudit. 6. Žalovaný dodal, že z internetových stránek žalobkyně zjistil, že na obdobnou žádost o informace týkající se ocenění Právník roku již žalobkyně odpověděla dne 30. 5. 2018. Bylo by v rozporu se základními zásadami správního řízení, posoudila-li by žalobkyně obdobnou žádost žadatele nyní odlišně. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 7. Žalobkyně v podané žalobě namítá, že je sice povinnou osobou dle zákona o svobodném přístupu k informacím, avšak nikoliv dle jeho § 2 odst. 1, ale dle § 2 odst. 2. Žádost žalobce se netýkala veřejné správy na úseku advokacie, proto rozhodla o odložení žádosti. 8. Žalobkyně shledává rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, jelikož ve třetím odstavci na str. 4 uvedl, že vycházel „kromě výše uvedené judikatury Ústavního soudu, komentářové literatury a materiálu Ministerstva vnitra vycházel i z dalších podpůrných materiálů“, aniž by tyto další podpůrné materiály specifikoval. 9. Mezi znaky ingerence výkonné moci do oblastí výkonu pravomocí žalobkyně žalovaný vyjmenoval i oprávnění ministra (může žádat soudní přezkum stavovského předpisu, je oprávněn vystupovat v kárném řízení jako kárný žalobce, je oprávněn podat návrh na vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů nebo návrh na pozastavení výkonu advokacie advokátem) či Ministerstva spravedlnosti (vydá právním předpisem kárný řád a advokátní zkušební řád), která však jdou interpretovat tak, že věcná legitimace k soudnímu přezkumu je dána nejenom ministrovi, ale dle § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), i komukoliv, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen; kárným žalobcem je vesměs předseda Kárné komise žalobkyně a obdobně i řízení o možnosti vyškrtnutí advokáta a pozastavení jeho výkonu zahajuje vesměs žalobkyně na základě vlastních zjištění nebo na základě podnětu třetích osob. Kárný řád a advokátní zkušební řád může ministerstvo vydat až po předchozím vyjádření žalobkyně. V důsledku tak nejde o dohled moci výkonné, ale o naplnění působnosti ministerstva. 10. Zákon o advokacii přímo uvádí, že žalobkyně je samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů a vykonává veřejnou správu na úseku advokacie. 11. Žalobkyně namítá, že státní dohled nad žalobkyní je velmi úzký (§ 52b odst. 2 zákona o advokacii). Nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 181/01 (N 58/30 SbNU 97), ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 6 Aps 2/2007-134, č. 1832/2009 Sb. NSS, nejsou na posuzovanou věc případné. Žalovaný se nepokusil vymezit, na které subjekty spadá § 2 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. 12. Definicí pojmu veřejná instituce se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129), ve věci Letiště Praha, a v nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/58 SbNU 679), ve věci ČEZ, které jsou navzájem v rozporu. Tohoto rozporu si byl vědom Ústavní soud, proto druhý senát ve věci sp. zn. II. ÚS 618/18 předložil věc plénu Ústavního soudu. Ústavní soud neklade rovnítko mezi veřejnoprávní korporací a veřejnou institucí. Z nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18 (N 49/93 SbNU 167), plyne, že pro posouzení subjektu jako veřejné instituce je podstatné a) vlastnění subjektu státem, vznik subjektu z vůle státu, b) ovládání subjektu státem, c) vytváření jednotlivých orgánů subjektu státem, d) státní dohled nad činností instituce, e) veřejný účel subjektu, f) samotná činnost subjektu je taxativně vymezena v zákoně. Rozhodující je převaha znaků. Žalobkyně a) není vlastněna státem, b) ani není státem ovládána, c) stát nevytváří všech sed