7 As 93/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Af 28/2021- 35 - text 8 5 Af 28/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce: proti žalované: Smart Payment Solutions a.s., IČO: 04683811 sídlem náměstí I. P. Pavlova 1785/3, 120 00 Praha 2 Česká národní banka se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 14. 10. 2021, č. j. 2021/105877/ČNB/110, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se žalobou domáhá přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí bankovní rady České národní banky (dále též „žalovaná“), jímž zamítla jeho rozklad a potvrdila rozhodnutí České národní banky (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 13. 7. 2021, č. j. 2021/7441/570, jímž bylo žalobci odňato povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu podle § 244 odst. 2 písm. g) zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o platebním styku“), neboť neposkytoval ode dne 1. 11. 2019 do dne vydání tohoto rozhodnutí platební služby na území České republiky. 2. Prvostupňové správní rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že žalobce ve výkazech PLT(ČNB) 40-40 „Hlášení o přípustných aktivech a objemu platebních transakcí a vydaných elektronických peněz“ od 1. 11. 2019 do 1. čtvrtletí 2021 vykazoval nulové hodnoty objemu poskytnutých platebních služeb; nulové hodnoty objemu poskytnutých platebních služeb byly nad to zjištěny i za následující období od 1. 11. 2019 do 31. 3. 2021. Prvostupňový správní orgán vysvětlil, že při rozhodování nevzal v potaz žalobcem deklarované poskytnutí platebních služeb v červnu 2021, neboť se jednalo o platební služby poskytnuté v zahraničí. Rovněž poukázal na to, že žalobce nemá majetkovou strukturu v České republice, kde měl povolení platební služby poskytovat a ani jeho faktické vazby na místní prostředí nejsou zcela zřejmé. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem tak měl správní orgán prvního stupně důvodnou pochybnost o tom, zda je záměrem žalobce dané služby v České republice dále poskytovat. Proto prvostupňový správní orgán uzavřel, že žalobce neposkytoval platební služby déle než 20 měsíců (počítáno od 1. 11. 2019 do vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dne 13. 7. 2021), tudíž nadále není důvodné, aby byl zapsán do veřejného seznamu platebních institucí, byl dohlížen správním orgánem a plnil s tím související povinnosti. 3. Žalobcem podaný rozklad žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdila, když se zcela ztotožnila jak s jeho skutkovými zjištěními (platební nečinnost žalobce, neexistence jeho majetkové struktury a vazeb v České republice), tak i právním posouzením věci dle § 244 odst. 2 písm. g) zákona o platebním styku. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 4. Žalobce v žalobě předně vysvětloval, že byl nucen přestat poskytovat platební služby z důvodu vypovězení smlouvy o vedení účtu ve zvláštním režimu dle ust. § 41f zákona č. 21/1992 Sb., zákona o bankách ve znění rozhodném (dále též „zákon o bankách“), ze strany ING Bank N. V. v říjnu 2019. Přestože intenzivně vyvíjel činnost k založení nového účtu ve zvláštním režimu, jeho založení bránila všeobecná neochota bank, zejména na trhu v České republice, takový účet otevřít. Další průtahy pak vznikly v souvislosti s pandemií COVID-19, která obecně ochromila komunikaci a služby. O těchto skutečnostech žalobce správní orgán prvního stupně aktivně informoval a vše dokládal. Neposkytování služeb tak nezáviselo na vůli žalobce, ale bylo zapříčiněno všeobecnou situací na trhu, kdy žalobce nebyl schopen účet ve zvláštním režimu otevřít. Účet ve zvláštním režimu se nakonec žalobci podařilo otevřít na základě smlouvy ze dne 18. 5. 2021 s Industra Bank, A. S., ID No. 40003194988, se sídlem Elizabetes iela 57, Riga, LV-1050. 5. Žalobce dále namítal, že se žalovaná nedostatečně zabývala otázkou možného vlivu pandemie COVID-19 na neposkytování platebních služeb žalobcem, když nehodnotila, že jednotlivé státy společenství přijímaly jiná mimořádná veřejnoprávní opatření, přičemž člen správní rady žalobce je občanem třetího státu, na který se podstatným způsobem vztahovala dodatečná omezení, která ztěžovala dosažení cíle. V obnovení činnosti žalobci tedy zabránila vyšší moc, která je judikaturou Soudního dvora Evropské unie chápána jako neobvyklá a nepředvídatelná okolnost, která je nezávislá na tom, kdo se jí dovolává, a současně, jejímž důsledkům nemohlo být i přes veškerou vynaloženou péči zabráněno. 6. Žalobce vytkl správním orgánům, že pokud měly za to, že poskytoval platební služby v rozporu s uděleným povolením, mělo být zahájeno samostatné řízení, aby mohl prokázat, že služby poskytoval v souladu s povolením. Taktéž byl přesvědčen, že správní orgány měly správní řízení zastavit, neboť vyvíjel činnost směřující k obnovení služeb a poskytování platebních služeb před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obnovil, čímž odpadl důvod pro zahájení řízení o odnětí povolení poskytovat platební služby. Tuto (obnovenou) platební službu žalobce učinil ve druhém čtvrtletí roku 2021; přičemž nesouhlasil s tím, že ji správní orgány odmítly posoudit jako řádnou platební službu dle zákona o platebním styku. 7. Nesouhlasil s hodnocením neexistence své majetkové struktury v České republice k jeho tíži, když navíc zde má kancelář, ze které jsou služby poskytovány. Taktéž nesouhlasil s názorem žalované, že zahraniční účet má prokazovat, že jeho činnost není zaměřena na Českou republiku; zdůraznil, že možnost mít zahraniční platební účet je plně v souladu s ustanovením § 22 zákona o platebním styku a ustanovením § 41f zákona o bankách. 8. Žalobce namítal nesprávné právní posouzení věci, jelikož k odejmutí povolení podle § 244 odst. 2 písm. g) zákona o platebním styku nestačí prokázat, že žalobce neuskutečnil platební transakce během šestiměsíčního období. Podle žalobce je nutné brát v úvahu další okolnosti případu, jelikož účelem tohoto ustanovení je ochrana finančního trhu od spících společností, ne likvidace společností, které prokazatelně vyvíjejí podnikatelskou činnost v příslušném oboru. Dovozoval, že § 244 odst. 2 písm. g) zákona o platebním styku je nutno aplikovat v souladu se zásadou ochrany veřejného zájmu podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“) a zásadou zákonnosti podle § 2 odst. 1 a 2 správního řádu. Tyto zásady vyžadují, aby správní orgán bral při rozhodování v úvahu, zda výsledek rozhodnutí poslouží veřejnému zájmu, resp. aby rozhodnutí bylo v souladu s účelem aplikovaného ustanovení. 9. Žalobce se žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení k novému projednání. 10. Žalovaná ve vyjádření ze dne 4. 1. 2021 k podané žalobě uvedla, že žalobci byl příslušný účet ze strany ING Bank vypovězen ještě před začátkem pandemie COVID-19; navíc v jejím důsledku bylo cestování ze zahraničí pouze omezeno, nikoliv vyloučeno. Vypovězení účtu ze strany ING Bank tudíž nebylo zásahem vyšší moci a pandemie COVID-19 probíhala již natolik dlouho, aby i přes související omezení poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu provozovali svou činnost v souladu se zákonem. Namítá-li žalobce diskriminační přístup úvěrových institucí k požadavkům o otevření zvláštního účtu, žalovaná setrvává na svém tvrzení, že tento přístup není diskriminační, ale vůči všem je stejně tvrdý. Žalobcovo tvrzení, že začal poskytovat platební služby, označila za zkreslené. Žalobce totiž platební služby nezačal poskytovat, pouze provedl jednu platební transakci nevelkého objemu. Tuto však nelze zohlednit jako poskytování platebních služeb, jelikož žalobce ji provedl více než rok poté, co uplynula půlroční lhůta nečinnosti stanovená zákonem o platebních službách. Shrnul, že se jednalo o ojedinělou platební transakci, nikoliv o soustavnou činnost, jak předpokládá zákon a nejednalo se ani o platební transakci v České republice, což je podmínkou výkonu povolené činnosti. Žalovaná proto dovodila, že neexistuje předpoklad, že by žalobce začal licencovanou činnost provozovat, což byl důvod, proč přikročila k odnětí povolení. Žalobce sice tvrdil, že má v České republice infrastrukturu, což dokládal nájemní smlouvu kanceláře, ale nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 28. 2. 2021, která již v době zahájení řízení uplynula. Žalovaná tak dospěla k závěru, že nic z výše uvedeného neodstraňuje důvodné pochybnosti žalované o tom, že by žalobce byl schopen či ochoten začít poskytovat platební služby v běžném režimu této činnosti, tedy podnikatelsky, zejména soustavně. 11. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení žaloby 12. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek a vycházel přitom ze skutkového