2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

8 A 16/2020- 40 - text 16 8 A 16/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Ministerstvo vnitra České republiky, sídlem Nad Štolou 963/3, 170 34 Praha 7 Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. prosince 2019, č. j. UOOU-09383/18-17, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Ministerstvo vnitra se podanou žalobou domáhalo zrušení rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) ze dne 5. 12. 2019, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 7. 8. 2019, č. j. UOOU-09383/18-8, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku 1. podle § 62 odst. 1 písm. b) zákona č. 110/2019 Sb., tedy porušila některou ze základních zásad pro zpracování osobních údajů podle čl. 5 až 7 nebo 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, a to tím, že ke dni 4. července 2018 uchovávala v souvislosti se zasláním „Žádosti o založení státního zaměstnance – cizince bez možnosti ztotožnění podle registru obyvatel – do rejstříku státních zaměstnanců a přidělení evidenčního čísla“ ve 144 případech osobní údaje uvedené v kopiích osobních dokladů, minimálně v rozsahu fotografie a případně podpis držitele dokladu, a to a) v rozporu s účelem, k němuž byly shromážděny, tedy za účelem ověření totožnosti subjektu údajů, čímž porušila povinnost stanovenou v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení (EU) 2016/679, b) bez relevantního právního titulu, čímž porušila povinnost stanovenou v čl. 6 odst. 1 nařízení 2016/679, 2. a dále podle § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., tedy porušila některou z povinností podle čl. 8, 11, 25 až 39, 42 až 49 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 nebo hlavy II, a to tím, že v době nejméně od 1. července 2015 do 7. srpna 2018 v ISoSS nevedla záznamy o přístupech oprávněných zaměstnanců služebních úřadů do tohoto systému, tedy záznamy, které umožní určit, kdo k údajům konkrétního subjektu údajů přistoupil, a za jakým účelem, čímž porušila povinnost stanovenou v čl. 32 odst. 1 nařízení (EU) 2016/679. 2. Úřad současně podle § 62 odst. 5 zákona č. 110/2019 Sb. upustil od uložení správního trestu a dále žalobci podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Žalobce v podané žalobě především vznesl námitku proti tomu, jakým způsobem bylo zahájeno řízení o přestupku. Stalo se tak formou „příkazu“, jímž je deklarována vina, aniž by jím byla ukládána jakákoliv povinnost. 4. Žalobce odmítl výklad Úřadu, že jde o zvláštní případ, a proto je i zvláštním způsobem rozhodováno. Bez ohledu na kvality senátního pozměňovacího návrhu je třeba respektovat právní rámec, v němž má být rozhodováno. 5. Pokud hodlá úřad rozhodovat příkazem, je limitován § 150 odst. 1 správního řádu, který připouští toliko uložení povinnosti, a dále ustanovením § 90 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, kde je obsažen taxativní výčet možností pro rozhodnutí příkazem. V předchozí i aktuální úpravě platí, že v příkazním řízení na místě lze rozhodnout jen několika málo způsoby, nikoliv však způsobem, který zvolil Úřad, v příkazním řízení s možností podání odporu je už více variant, i zde jsou ale způsoby rozhodování limitované, a plný rozsah všech možností lze využít až v nezkráceném standardním řízení. 6. V rámci oznámení o zahájení řízení (pokud by byl „příkaz“ za ně považován) měl správní orgán povinnost poučit účastníka o jeho právech, což se nestalo nejen ve fázi vydání příkazu, ale ani později v řízení, jak je standardem v případě podání odporu proti příkazu. 7. Na tom nic nemění ani skutečnost, že na straně Ministerstva vnitra lze oprávněně očekávat vyšší míru znalosti procesních pravidel, protože podobný postup stran „zahájení“ či pokračování v řízení nelze aprobovat jako standard spravedlivého procesu, který svědčí i právnickým osobám či orgánům státu. 8. Pokud by pak měl být „příkaz“ upouštějící od trestu považován za řádný způsob zahájení řízení, měl by obsahovat alespoň dostatečně určité vymezení věci, resp. skutku, který je označen za přestupek. Nedostatky vykazuje jak samotný „příkaz“, jímž mělo být řízení zahájeno, tak i rozhodnutí prvního stupně, aprobované posléze i rozhodnutím druhého stupně. 9. Dále žalobce namítal, že výrok typu „obviněný porušil některou ze zásad a nesplnil některé povinnosti dle hlavy II zákona, a proto se odsuzuje…“ by se ani v rámci správního trestání vůbec neměl objevit. Právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu svědčí každému účastníkovi řízení bez rozdílu, a ani v případě řízení vedeného s jiným orgánem veřejné moci nelze aprobovat postup, kdy si má obviněný sám vybrat či odhadnout, čeho se vlastně dopustil. 10. Zde žalobce odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 9 To 72/02, [R 31/2006 tr.], a dále Vrchního soudu v Olomouci, 1 To 66/2000, [R 39/2001 tr.], k náležitostem usnesení o zahájení trestního stíhání, anebo rozh. O 391/2004, s tím, že v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být konkrétním způsobem vyjádřeno, v jakých skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, včetně subjektivní stránky. Nesplňuje-li usnesení o zahájení trestního stíhání tyto náležitosti, odporuje trestní stíhání obviněného ústavní zásadě stíhání jen ze zákonných důvodů a právu obviněného na obhajobu, což je závažná procesní vada. 11. Rozhodnutí vydané v prvním stupni je oproti příkazu již konkrétnější, ovšem je to až rozhodnutí, ze kterého se obviněný dozvídá podrobnější, jakkoliv stále „sběrnou“, kvalifikaci, což rovněž nelze považovat za postup souladný s principy spravedlivého procesu. 12. Zde žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 7.4.2006, č.j. 6 As 23/2005 – 66, podle něhož je nezbytné, aby ten, komu je ukládán trest, neměl žádnou pochybnost o tom, jakými jednáními naplnil skutkovou podstatu deliktu, o jaký delikt se jedná a na základě jakých pravidel je mu ukládána sankce; pokud pak ohledně výše sankce existuje možnost správní úvahy, je povinností správního orgánu vyrovnat se v odůvodnění s podmínkami, které pro úvahu zákon stanoví. 13. Ohledně námitek, že některé specifikace výroku příkazu či předmětu řízení byly provedeny v odůvodnění, žalobce odkázal na povinnost uvést všechny náležitosti výroku rozhodnutí ve výroku rozhodnutí. Ten jediný působí právní účinky, deklaruje se jím vina a ukládají povinnosti. Ani z odůvodnění nadto nelze přesně seznat, která „zásada“ či který „článek“ nebo která část „hlavy II“ nebyla respektována. K uvedenému žalobce odkázal na bohatou recentní judikaturu, která jednoznačně odmítla praxi uvádění rozhodných skutečností až v odůvodnění (viz Vrchní soud v Praze, 3 To 105/93, [R 43/1994 tr.], k náležitostem výroku rozsudku, Nejvyšší soud, 11 Tz 129/2001, [R 41/2002 tr.], ke skutku a jeho popisu, k témuž i NS 18/2002-T 436, a Ústavní soud, II. ÚS 83/04, [195/2005 USn.] k právu obžalovaného na spravedlivý proces, nebo III. ÚS 554/03, k náležitostem výroku usnesení o zahájení trestního stíhání.) 14. Podle žalobce byly zcela nevhodné a nepřípadné i komentáře Úřadu, uvedené mj. v závěru odůvodnění rozhodnutí obou stupňů v odůvodnění, jenž poukazy žalobce na základní principy trestního práva a spravedlivého procesu označil za „bizarní“. 15. Dále žalobce uvedl, že z článku 83 odst. 4 GDPR, ani z § 62 zákona o zpracování osobních údajů neplyne, že by měl Úřad např. povinnost označovat porušení GDPR tak obecným způsobem, jak činí. Čl. 84 odst. 4 GDPR nepochybně umožňuje jednoznačně identifikovat ustanovení, které mělo být porušeno. To, že právem stanovené záruky spravedlivého procesu a účinné soudní ochrany při ukládání pokut, resp. při jakémkoli uplatňování pravomocí dozorového orgánu, zůstávají nedotčeny, se pak výslovně zdůrazňuje v čl. 83 odst. 8, resp. v čl. 58 odst. 4 GDPR. 16. Konečně žalobce namítl, že ať již bylo řízení řádně zahájené, byť „příkazem“ neukládajícím žádnou povinnost, anebo nikoliv, považuje za porušení zásady legitimního očekávání, pokud Úřad nejdříve uzavře kontrolu s tím, že netřeba dalších opatření, poté zahájí řízení o uložení nápravných opatření, které následně autoremedurou zase zastaví, následně informuje veřejnou tiskovou zprávou všechny orgány a osoby, včetně MV, že neuložil opatření k nápravě a od uložení pokuty upustil (za situace, kdy conditio sine qua non uložení trestu je výrok o vině), aby zhruba půl roku poté zahájil správní řízení trestní a obviněného přes výše uvedené kroky (zejména tiskovou zprávu z 25. 1. 2019, viz výše) následně uznal i vinným. Takový postup je svévolný a nepředvídatelný, přinejmenším pak zmatený a chybný, a konec konců nezákonný. 17. V části IV. žaloby pak žalo