1 As 141/2011 — Nejvyšší správní soud

8 A 28/2022- 42 - text 8 8 A 28/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému Mgr. L. H., se sídlem X Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 20. 1. 2022, č. j. MZDR 504/2022-3/PRO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce v žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), ze dne 15. 11. 2021 požadoval po žalovaném vícero informací souvisejících s potíráním pandemie covidu-19. Žalovaný většinu požadovaných informací žalobci poskytl; sporným zůstalo pouze vyřízení bodu f) žádosti, ve kterém žalobce požadoval poskytnout následující informace: „Posouzení Světové zdravotnické organizace ze dne 11. 3. 2020, na základě něhož Světová zdravotnická organizace označila COVID-19 za pandemii“. 2. Žalovaný nejprve ve své odpovědi ze dne 29. 11. 2021 uvedený bod žádosti o informace vypořádal tak, že žalobci poskytl odkazy na tiskovou zprávu zveřejněnou na webových stránkách Světové zdravotnické organizace (dále jen „WHO“) a na zprávu zveřejněnou na twitterovém účtu WHO. Žalobce nicméně s tímto způsobem vyřízení nesouhlasil, a proto dne 6. 12. 2021 podal proti uvedenému postupu stížnost. V ní uvedl, že poskytnuté odkazy považuje za nedostatečné a domáhal se poskytnutí informace požadované pod bodem f) žádosti. Žalovaný v reakci na uvedenou stížnost vydal dne 17. 12. 2021, pod č. j. MZDR 41905/2021-9/MIN/KAN, rozhodnutí, jímž žádost žalobce o informace podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 3 informačního zákona částečně odmítl, a to právě ve vztahu k informacím požadovaným pod bodem f) žádosti (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Žalovaný konkrétně argumentoval tím, že žádnými dalšími informacemi, než na které postupem podle § 6 odst. 1 informačního zákona odkázal, nedisponuje. Žalovaný nemá k dispozici žádnou analýzu či odborné posouzení, které mohlo hypoteticky předcházet prohlášení generálního ředitele WHO ze dne 11. 3. 2020; žalovanému ani není známo, jestli vůbec takové dokumenty existují. Žádný právní předpis přitom žalovanému neukládá povinnost disponovat informace, jejichž původcem je WHO. 3. Žalobce s argumentací uvedeného rozhodnutí nesouhlasil, a proto ho napadl rozkladem, který nicméně ministr zdravotnictví rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022, č. j. MZDR 504/2022-3/PRO, zamítl (dále jen „napadené rozhodnutí“). Ministr zdravotnictví se plně ztotožnil s argumentací prvostupňového rozhodnutí a k námitkám uplatněným v rozkladu doplnil, že žalovaný nemá povinnost obstarávat pro žalobce informace od jiných stran a současně odmítl, že by požadované informace byly nezbytné pro jeho činnost. Podle ministra zdravotnictví není pro účely uplatňování pravomocí žalovaného rozhodné posouzení pandemické situace v celosvětovém měřítku, ale situace v ČR. 4. Žalobce se s takovým rozhodnutím neztotožnil a dne 23. 3. 2022 ho u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) napadl žalobou podle § 65 s. ř. s. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobce ve své žalobě proti napadenému rozhodnutí zaprvé zpochybňuje tvrzení žalovaného o tom, že požadované informace nemá k dispozici. K tomu konkrétně uvádí, že žalovaný o požadované posouzení, na jehož základě označila WHO covid-19 za pandemii, opřel jím vydávaná mimořádná opatření i jím odůvodnil přijetí pandemického zákona. Konkrétně důvodová zpráva k pandemickému zákonu i k jeho novele přímo odkazuje na žalobce požadované informace. Dále žalobce uvádí, že při projednávání mandátu předsedy vlády k hlasování v Evropské radě o tzv. covid pasu se zcela jistě vycházelo z obsahu neposkytnuté informace. Je nepředstavitelné, že by se vycházelo pouze z tiskové zprávy ředitele WHO. Podle žalobce má žalovaný požadované informace zajisté k dispozici prostřednictvím českého delegáta při Shromáždění WHO. 6. Zadruhé žalobce namítá, že žalovaný měl povinnost uvedené informace mít k dispozici. Konkrétně uvádí, že požadované posouzení mělo být zásadním podkladem pro formování stanoviska žalovaného v rámci struktur Evropské unie, a to zejména při jednání o tzv. covid pasu. Dále žalobce uvádí, že žalovaný, který rozhodoval o významných zásazích do základních lidských práv, nemohl takové zásahy činit, aniž by měl k dispozici všechny relevantní podklady k posouzení situace; takovým pokladem musela být i expertní informace od WHO. 7. Zatřetí žalobce namítá, že pokud žalovaný neměl požadované informace k dispozici, potom si je měl od WHO prostřednictvím českého delegáta u Shromáždění WHO vyžádat. 8. Žalovaný ve svém vyjádření datovaném k 13. 5. 2022 zejména odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K první žalobní námitce potom doplnil, že žalobce konkrétně neuvádí, jaká mimořádná opatření vydaná žalovaným měla být opřena o požadované informace; žalovanému přitom není známo, že by některá mimořádná opatření, resp. jejich odůvodnění, měla základ v požadovaném posouzení WHO. Pokud jde o důvodovou zprávu k pandemickému zákonu či jeho novele, tak ta na požadované informace – v rozporu s tvrzením žalobce – neodkazuje. Důvodová zpráva odkazuje toliko na starší dokumenty WHO, které nicméně pocházejí z období před r. 2019. 9. V replice ze dne 2. 6. 2022 žalobce odkázal na odůvodnění mimořádných opatření žalovaného ze dne 15. 4. 2022, č. j. MZDR 16184/2020-1/MIN/KAN a č. j. MZDR 16193/2020-1/MIN/KAN, ve kterých žalovaný odkazuje na to, že WHO dne 11. 3. 2020 prohlásila covid-19 za pandemii. Tato mimořádná opatření žalobce rovněž soudu předložil. 10. Žalobce rovněž navrhl, aby se městský soud dotázal českého zástupce u WHO, zda je požadovaný dokument volně přístupný jednotlivým členským státům této mezinárodní organizace. 11. Při jednání soudu dne 8. 3. 2023 setrvali účastníci na svých skutkových i právních stanoviscích. Žalobce navrhl, aby soud zrušil jak napadené rozhodnutí ministra zdravotnictví o rozkladu, tak i jemu předcházející rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, a dále aby Ministerstvu zdravotnictví uložil povinnost vydat do 15 dnů žalobci informace v rozsahu „Posouzení Světové zdravotnické organizace ze dne 11. 03. 2020, na základě něhož Světová zdravotnická organizace označila COVID 19 za pandemii. III. Posouzení žaloby 12. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených žalobních námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. 13. Žaloba není důvodná. 14. Městský soud předně konstatuje, že žalovaný své rozhodnutí (o částečném odmítnutí žádosti o informace podle § 15 odst. 1 informačního zákona) založil na argumentaci, že požadované informace nemá k dispozici a současně nemá právní povinnost je v dispozici mít. 15. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona, [p]okud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží. 16. Městský soud v obecné rovině konstatuje, že uvedený důvod je způsobilý odůvodnit postup podle § 15 odst. 1 informačního zákona. Tento závěr byl již v judikatuře správních soudů opakovaně potvrzen, Nejvyšší správní soud tak konstatoval např. v rozsudku ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007-56, ve kterém uvedl následující: „Poskytnutí informace lze totiž odmítnout nejen z důvodů právních, jež jsou taxativně vyjmenovány v § 7 - § 11 [informačního zákona], nýbrž i z důvodů faktických, které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvodem neposkytnutí informace přitom bude právě situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá.“ 17. Nutno přitom zdůraznit, že faktická rovina, tedy to, jestli povinný subjekt disponuje požadovanou informací, nemůže být důvodem pro odmítnutí žádosti o informace bez dalšího; podstatné je současně to, zda povinný subjekt má právní povinnost informací disponovat. Pokud na jedné straně informaci fakticky v dispozici nemá, nicméně z právních předpisů pro něj vyplývá povinnost ji mít, potom je povinností povinného subjektu požadovanou informaci opatřit, resp. vytvořit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2015, č. j. 5 As 112/2013-30); to pochopitelně v případě, že je to možné. Současně platí, že povinný subjekt je povinen poskytnout i takovou informaci, kterou sice není povinen disponovat, ale fakticky ji v dispozici má (není-li dána některá z právních výluk pro její poskytnutí). Nejvyšší správní soud v tomto ohledu shrnul povinnost povinného subjektu např. v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018-30, následovně (bod 26 rozsudku): „Důvody pro odmítnutí inf