9 As 264/2020 — Nejvyšší správní soud

8 A 75/2022- 32 - text 8 8 A 75/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému za účasti: I. R., narozen X bytem X, Běloruská republika zastoupený M. K., obecným zmocněncem, bytem X Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2022, č. j. MV-108597-4/SO-2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) č. j. OAM-224-4/MK-2022 ze dne 27. 4. 2022 a potvrzeno usnesení, kterým bylo správní řízení o žádosti žalobce o modrou kartu dle § 66 odst. 1 písm. h) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s bodem I.4 usnesení Vlády ČR č. 254 ze dne 30. 3. 2022 vyhlášeného pod č. 76/2022 Sb., zastaveno. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce předně namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, a to z důvodu, že mu nebylo vysvětleno, v čem konkrétně spočívá jeho chyba nebo rizikovost pro Českou republiku. Nebyla slyšena námitka žalobce, že správní orgán odkazoval na důkazní materiál, který pouze on měl v tomto řízení k dispozici. Správní orgán v rozhodnutí tvrdí, že rozhodnutí o zastavení není meritorním rozhodnutím, ale de facto takovým rozhodnutím je, jelikož fakticky byla jeho žádosti o modrou kartu zamítnuta, což správní orgán zcela ignoroval. 3. Další námitka žalobce směřovala do užití rozhodnutí SDEU „Campus Oil“ a části rozhodnutí, věnujícímu se geopolitickým otázkám, které by správním orgánům nemělo příslušet, neboť jejich závěry přesahují jejich pravomoc. To, jak správní orgán vymezil území „Evropy“, není rovněž pochopitelné, jelikož z geografického hlediska Rusko nebo Bělorusko také patří do evropské části Eurasijského kontinentu. Nelze správnímu orgánu přisvědčit, že skutečnost, že své restrikce vláda ČR zakotvila na úrovni zákona, automaticky znamenají přiměřenost a potřebnost, jak tyto zásady chápe správní právo. Pokud jde o historickou a geografickou zkušenost, žalobce nepopírá, že docházelo k útokům na Českou republiku, a to včetně jeho domovské země, která byla součásti většího státu. Nicméně nesouhlasí s takovým odůvodněním, jelikož např. sousední Slovensko, které v minulém století sdílelo stejný osud jako Česká republika, žádné restrikce nezavedlo. Není vůbec jasné, jakým způsobem přijatá opatření mají přispět ke zlepšení válečné či migrační situace kvůli válce na Ukrajině, zejména, proč bylo zvoleno takové opatření, které jednoduše umožnuje ho obejít získáním vízového oprávnění v jiném státě schengenského prostoru, a na jeho základě vstoupit na území České republiky, když drtivá většina evropských států nepřistoupila na takto razantní kroky. 4. Ve třetí námitce žalobce namítá procesní vadu rozhodnutí, jelikož důvody pro zastavení cizineckého řízení jsou vymezeny pouze v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákona o pobytu cizinců“), zejména v § 169r, ve kterém není žádný předpoklad pro zastavení řízení žalobce. Pokud je zastavení činěno s odkazem na ustanovení § 66 odst. 1 písm. h) správního řádu, nutno uvést, že v žalobcově případě je tak činěno s odkazem nikoliv na zákon, ale na usnesení vlády ČR č. 254/2022. Extenzivní aplikací usnesení orgánu vlády tak dochází k překročení moci výkonné nad platné zákony, což odporuje legislativě. Vláda je oprávněna přijímat pouze usnesení v rámci zákona a v jeho mezích nařízení, ale samotné přijímání zákonů je vyhrazeno právě parlamentu. Skutečnost, že usnesení vlády bylo publikováno ve sbírce zákonů, nezakládá postavení takového usnesení jako zákona. 5. Žalobce dále poukázal na rozsudek ze dne 21. 5. 2021, č.j. 6 Ao 22/2021-44, ve kterém NSS s odkazem na zákon o ochraně veřejného zdraví jasně deklaroval, že „nelze chápat tak, že osobou podezřelou z nákazy může být bez dalšího každý“. Stejně analogicky je jasné, že ne každý občan Ruské federace představuje skutečné riziko pro zvládnutí migrační vlny v České republice, avšak usnesení ve věci žalobce vůbec nebylo individualizováno. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena čl. 14 Listiny základních práv a svobod, viz usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 13/20. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, že má-li takto přijaté krizové opatření „právně normativní obsah“, je třeba s ním nakládat stejně, jako by byla taková právní norma součástí právního předpisu, například zákona. 6. Čtvrtou námitkou žalobce namítal nedodržení primárního práva Evropské unie. Z čl. 347 Smlouvy o fungování Evropské unie neplyne, že jednotlivý stát dostal bianko šek na jakákoliv opatření, a to včetně opatření, která jsou v rozporu s právem EU. 7. Žalobce se proto dovolává přímého účinku Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě, dále jen jako „směrnice“, viz čl. 10a Ústavy České republiky. V jejím článku 29 je uvedené, že členské státy by měly uvést v účinnost ustanovení této směrnice bez jakékoliv diskriminace. Z čl. 4 a čl. 8 jednoznačně vyplývá, že po splnění potřebných podmínek pro získání zaměstnanecké karty členský stát mu musí tuto kartu vydat, a to bezpodmínečně, a že v každém případě členský stát musí postupovat přiměřeně. 8. Ani jedno kritérium v případě žalobce nebylo splněno, neboť mu nebylo sděleno, čeho konkrétně se dopustil (individualizace); zaměstnanecká karta mu po splnění veškerých předpokladů bezdůvodně nebyla vydána, a nakonec v jeho případě nebylo postupováno přiměřeně, neboť on sám nemůže nést odpovědnost za jednání ruské vlády, a není vůbec jasné, jak má krizové opatření Vlády ČR přispět ke zlepšení celkové situace války na Ukrajině, a jaký je v celém postupu sledován účel, když žalobci nic nebrání dostat vízové oprávnění v jiném členském státě. Nad rámec uvedeného je žalobci známo, že s ohledem na znění odůvodnění zastavení řízení u dalších osob, jednoznačně se nejedná o individuální rozhodnutí, ale o přístup generální vůči skupině osob, a to na základě jejich státní příslušnosti, což je dle názoru žalobce opět v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. 9. Na rozdíl od nepřijímání žádostí, kdy žádné řízení zahájeno není, situace, kdy již řízení zahájeno bylo, se žadatel stává držitelem určitých procesních práv (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a další) včetně mj. práva na rozhodnutí o své žádosti. 10. V páté námitce namítá žalobce rozpor se závaznou soudní praxí evropských soudů. Žalobci není jasné, z jakého důvodu byl v rozhodnutí zamítnut jeho apel na zcela podobné případy, kde se odchýlilo od pravidel pro přijímání cizinců - třeťozemců podle některé ze směrnic EU. Žalobce je názoru, že závěry v rozsudku ve věci C-356/11 O. a S., který se týkal směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny, jsou použitelné i na jeho případ. Rovněž nebylo vysvětleno odmítnutí apelu na rozsudek ve věci C-491/13 Ben Alaya (bod 36). 11. Pokud jde o uplatňování důvodu veřejné bezpečnosti jako důvodu ospravedlňujícího odepření práva (zamítnutí žádosti), Soudní dvůr EU v rozsudku ve věci C-544/15 Fahimian stvrzuje důležitost provedení celkového posouzení všech skutečností, kterými se vyznačuje situace dotčené osoby (viz body 41 až 43 a 50 rozsudku). Zde však bylo pouze konstatováno, že se v žalobcem uváděných případech nejednalo o problematiku modrých karet, nýbrž sloučení rodiny a studia. S tímto žalobce nesouhlasí, neboť regulace institutu modrých karet poskytuje mnohem větší záruky a práva, než regulace studijních pobytových oprávnění. Nicméně, tvrzení, že se nejedná o totožnou věc s žalobcem, sama o sobě neznamená nepoužitelnost závazné judikatury. 12. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Dále uvedla, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a odmítá námitky uvedené v žalobě jako nedůvodné a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. 13. Žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost a zákonnost rozhodnutí žalované, č. j. MV-108597-4/SO-2022 ze dne 27. 6. 2022, zpochybňovala. Dále poukázala na skutečnost, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České republiky. Takové právo mají pouze občané České republiky podle čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr rovněž explicitně judikoval Ústavní soud České republiky v usnesení č. j. III. ÚS 260/04 ze dne 9. 6. 2004: