9 Afs 49/2019 — Nejvyšší správní soud

9 Ad 1/2021- 83 - text 9 9Ad 1/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Ing. M. L., bytem XX zastoupena Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem sídlem Revoluční 724/7, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministr vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne XX, č. j. XX, takto: I. Rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne XX, č. j. XX, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 456 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Tomáše Krutáka, advokáta. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „žalovaný“), jímž žalovaný potvrdil rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru (dále též „ředitel OSZ“) ze dne XX, č. j. XX, kterým byl žalobkyni výrokem I. přiznán podle § 116 a 117 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění ke dni 31. 12. 2006 (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“), ve spojení s §76 odst. 4 a 5 vyhlášky č. 287/2002 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „vyhláška 287/2002 Sb.“), a § 225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), za použití § 142 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), a ve spojení s § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), příspěvek za službu ode dne 1. 1. 2008 ve výši 8 976 Kč měsíčně (výsluhový příspěvek), výrokem II. byl podle § 159 zákona o služebním poměru zvýšen tento výsluhový příspěvek za každý rok v letech 2009 až 2020 v souladu s jednotlivými vyhláškami Ministerstva práce a sociálních věcí a nařízeními vlády, a výrokem III. bylo rozhodnuto, že žalobkyni se podle § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání ve spojení s § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění náleží doplatek výsluhového příspěvku za dobu od 19. 6. 2012, a podle § 207 odst. 2 zákona o služebním poměru, výsluhový příspěvek doplatí za dobu od 1. 7. 2014 do 31. 8. 2020, a že doplatek činí 46 650 Kč. 2. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyni byl rozhodnutím ředitele OSZ ve věcech služebního poměru ze dne XX, č. j. XX, podle § 116 a 117 zákona č. 186/1992 Sb. ode dne 1. 1. 2008 přiznán příspěvek za službu ve výši 8 396 Kč měsíčně (dále jen „rozhodnutí o přiznání příspěvku“). Podáním ze dne 15. 6. 2017 doručeným řediteli OSZ dne 19. 6. 2017 požádala žalobkyně o přepočet výsluhového příspěvku za analogického užití § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání (dále jen „žádost“). Rozhodnutím ředitele OSZ ve věcech služebního poměru ze dne XX, č. j. XX, bylo podle § 179 a § 181 odst. 7 zákona o služebním poměru zastaveno řízení o žádosti (dále jen „původní prvostupňové rozhodnutí“). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne XX, č. j. XX, jímž odvolání zamítl (dále jen „původní druhostupňové rozhodnutí“). Žalobkyně následně podala žalobu ke zdejšímu soudu, jenž rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 11 Ad 2/2018-32 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen „NSS“). NSS rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 4 As 489/2019-27 (dále jen „Rozsudek NSS“), zrušil rozsudek zdejšího soudu č. j. 11 Ad 2/2018-32, stejně jako původní druhostupňové i původní prvostupňové rozhodnutí, a věc vrátil řediteli OSZ k dalšímu řízení. 3. V Rozsudku NSS byl obsažen závazný právní názor, dle nějž platí, že: „je-li možný přepočet zcela shodné dávky zákonem upraven u výsluhového příspěvku vojáků z povolání, musí být taková úprava analogicky aplikována i u výsluhových příspěvků příslušníků bezpečnostních sborů. (…) v případě výsluhových příspěvků poskytovaných podle zákona o služebním poměru je třeba na základě analogické aplikace § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání připustit možnost jejich přepočtu zakotvenou v § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.“ 4. O žádosti tedy ředitel OSZ nově rozhodl prvostupňovým rozhodnutím tak, jak je uvedeno výše. Ředitel OSZ v něm s odvoláním na úpravu promlčení dle § 207 odst. 2 zákona o služebním poměru rozhodl, že se výsluhový příspěvek žalobkyni doplatí pouze za dobu od 1. 7. 2014 do 31. 8. 2020, neboť ostatní nároky žalobkyně jsou promlčené. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž namítala obdobně jako v žalobě. Dle hlavního odvolacího argumentu měl ředitel OSZ postupovat v souladu se závazným právním názorem vysloveným v Rozsudku NSS i ve vztahu k promlčení a zvýšení v souladu s § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění přiznat a doplatit ode dne, od něhož výsluhový příspěvek žalobkyni náležel, neboť byl vyplácen v nižší částce v důsledku nesprávného postupu správního orgánu. 5. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, když odvolání vyhodnotil pouze jako odvolání proti výroku III. prvostupňového rozhodnutí. V něm uvedl, že z Rozsudku NSS je zřejmé, že k analogii iuris (aplikací § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání a § 56 zákona o důchodovém pojištění) lze přistoupit pouze v tom případě, kdy by dle aplikace výhradně zákona o služebním poměru byl zcela znemožněn přezkum rozhodnutí o přiznání příspěvku, a žalobkyně by tak pobírala výsluhový příspěvek v nižší výši, než v jaké jí byl přiznán. Doplnil, že skutečnost, že NSS připustil tuto analogickou aplikaci, však neznamená, že bude analogie uplatněna i tam, kde má zákon o služebním poměru vlastní úpravu. Touto vlastní úpravou je právě úprava promlčení obsažená v § 206 a 207 zákona. II. Obsah žaloby 6. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, jelikož správní orgány nepostupovaly ve vztahu k promlčení v souladu se závazným právním názorem NSS. Upozornila, že v souladu s Rozsudkem NSS měly správní orgány provést přepočet výsluhového příspěvku dle § 56 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a zvýšení přiznat a doplatit ode dne, od něhož náleží, neboť byl vyplácen v nesprávné částce v důsledku nesprávného postupu správního orgánu. 7. Uvedla, že právní úprava promlčení obsažená v § 207 zákona o služebním poměru se vztahuje obecně na promlčení různých nároků, nikoli však ve vztahu k přepočtu správním orgánem nesprávně vyčísleného výsluhového příspěvku. Zdůraznila, že stejně tak je tomu i v zákoně o vojácích z povolání, v němž je v § 160 upraveno promlčení, přesto se v případě nesprávného postupu správního orgánu užije promlčecí lhůta dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. K tomu odkázala na rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2018, č. j. 7 As 130/2018-28. 8. Uzavřela, že se nárok na doplacení výsluhového příspěvku v případě nesprávného postupu správních orgánů při stanovení jeho výše neprekluduje. 9. Žalobkyně žádala, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i výrok III. prvostupňového rozhodnutí, zrušil. III. Vyjádření k žalobě 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 9. 4. 2021 (dále též „první vyjádření k žalobě“) poukázal na to, že NSS sice přikázal v Rozsudku NSS řediteli OSZ při doplatku výsluhového příspěvku na základě analogie iuris zákona o vojácích z povolání postupovat podle právní úpravy důchodového pojištění, avšak jen ve vztahu k posouzení možnosti přezkumu již vydaného rozhodnutí. K tomu citoval pasáž Rozsudku NSS. 11. Odkázal na § 206 a 207 zákona o služebním poměru a uvedl, že tříletá promlčecí lhůta podle § 207 odst. 2 zákona o služebním poměru byla zastavena doručením žádosti dne 19. 6. 2017. Právo na uplatnění nároku na doplatek jednotlivých přepočtených měsíčních splátek výsluhového příspěvku přede dnem 19. 6. 2014, včetně doplatku za červen 2014, splatného dne 11. 6. 2014, se tak považuje za promlčené. Uvedl, že z Rozsudku NSS vyplývá, že použití § 142 odst. 4 zákona o vojácích z povolání je přípustné za použití analogie iuris, tj. v případech, kdy zákon o služebním poměru danou problematiku nijak neupravuje. 12. Upozornil, že zákon o vojácích z povolání (v § 161) i zákon o služebním poměru (v § 207) zakotvují obdobná pravidla pro promlčení nároků ze služebního poměru. Tato ustanovení však nelze chápat izolovaně od zbytku těchto zákonů. Vzhledem k tomu, že jsou obě zmíněná ustanovení uvozena hypotézou „nestanovuje-li tento zákon jinak“ (resp. „není-li stanoveno jinak“), je potřeba zkoumat právě skutečnost, zda jsou naplněny podmínky pro uplatnění této hypotézy. Právě v tomto aspektu je zásadní rozdíl mezi oběma právními úpravami, který nem