2 Afs 81/2004 — Nejvyšší správní soud

14 A 130/2023- 50 - text 9 14 A 130/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Kratochvíla a soudců Martina Bobáka a Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobce: M. M., IČO X sídlem X zastoupen Mgr. Lucií Týcovou Rambouskovou, advokátkou sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2023, č. j. MZP/2023/500/1252, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci 1. Žalobce je podnikající fyzickou osobou. Provozuje zařízení ke sběru vozidel s ukončenou životností ve smyslu § 106 odst. 1 zákona 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (zákon o výrobcích s ukončenou životností). Rozhodnutím ze dne 26. 4. 2023, č. j. MHMP 761026/2023 (prvoinstanční rozhodnutí), ho Magistrát hlavního města Prahy (prvoinstanční orgán) shledal vinným ze spáchání přestupku dle § 125 odst. 2 písm. w) zákona o výrobcích s ukončenou životností a uložil mu pokutu 15 tis. Kč. Přestupku se dopustil tím, že jako provozovatel zařízení ke sběru nebo zpracování vozidel s ukončenou životností nesplnil povinnost dle § 108 odst. 1 písm. c) zákona o výrobcích s ukončenou životností. Žalobce převzal neúplné vozidlo, aniž vystavil potvrzení o převzetí tohoto vozidla. Jednalo se o vozidlo Hyundai Lantra Coupe, registrační značka X, rok výroby 1998 (vozidlo nebo autovrak) majitele J. V. (majitel vozidla). Řidič pracující pro žalobce odvezl vozidlo z parkoviště v ul. Petržílkova na Praze 5 dne 8. 7. 2021 do žalobcova zařízení určeného pro sběr vozidel s ukončenou životností – Autovrakoviště Sluštice (autovrakoviště), a to po domluvě s majitelem vozidla. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí). II. Žaloba, vyjádření žalovaného, replika žalobce 2. Dle žalobce žalovaný nesprávně vyložil pojem předání neúplného vozidla z § 104 odst. 4 zákona o výrobcích s ukončenou životností, když toto předání vnímal jako faktické předání vozidla. Oproti tomu žalobce dovodil, že pro uskutečnění předání dle tohoto ustanovení je předávající osoba povinna předložit průkaz totožnosti a technický průkaz předávaného vozidla. Pokud majitel vozidla nedoložil tyto doklady, nemohlo dojít k předání ve smyslu § 104 odst. 4 zákona o výrobcích s ukončenou životností. Nedošlo tudíž ani k převzetí ve smyslu § 108 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Tuto skutečnost nijak neovlivnilo ani to, že žalobce vozidlo naložil a převezl do areálu autovrakoviště. Majitel vozidla neposkytl potřebnou součinnost, jelikož při nakládání vozidla nedodal potřebné doklady, což žalobce zamýšlí doložit svědeckou výpovědí svého pracovníka – řidiče, který odvezl vozidlo. Potřebnou součinnost neposkytl majitel vozidla ani později. 3. Žalobce nesouhlasil, že by při přebrání vozidla dne 8. 7. 2021 jeho řidič sepsal předávací protokol, jak se domníval žalovaný. Nadto, i kdyby takový protokol sepsal, z žádného z důkazů ve správním spise by nebylo možné zjistit jeho obsah, natož pak mít za prokázané, že majitel vozidla doložil potřebné doklady. Mezi řidičem odtahového vozu a majitelem vozidla tak došlo k ústní dohodě o přepravě vozidla do areálu autovrakoviště. Taková ústní dohoda se nepříčila žádnému ustanovení veřejnoprávních předpisů, především pak žádnému z ustanovení zákona o výrobcích s ukončenou životností. Žalobce nesouhlasil s názorem správních orgánů, které tento „dvoufázový“ postup označily za nelogický. Dle žalobce by byl naopak velmi technicky obtížně proveditelný postup, pokud by měl žalobce autovrak převzít někde jinde než v areálu autovrakoviště. S převzetím je totiž spojena také kontrola a vážení autovraku (jak vyplývá z provozního řádu navrhovatele). Žalobce minimálně dvakrát telefonicky vyzval majitele vozidla k předložení potřebných dokladů, což žalobce dokládá čestným prohlášením svého zaměstnance, který s ním sdílel kancelář. Majitel vozidla však na tyto výzvy nereagoval a doklady nepředložil. Žalobci tak znemožnil, aby mu vydal potvrzení o převzetí neúplného vozidla. 4. Při svém podnikání se žalobce řídí provozním řádem (provozní řád), který schválil Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 9. 12. 2009, č. j. 177806/2008/KUSK OŽP/Ko. Z provozního řádu nevyplývá jiná možnost než přijetí autovraku v areálu autovrakoviště, jelikož administrativní i technické činnosti nelze vykonat jinde než v areálu autovrakoviště. Až po jejich provedení žalobce vydá vlastníkovi neúplného vozidla potvrzení o převzetí tohoto vozidla. Žalobce zdůraznil, že majitele vozidla několikrát marně vyzýval, aby se s potřebnými dokumenty dostavil do areálu autovrakoviště. Vedle telefonních hovorů k tomu vyzval majitele vozidla i e-mailem ze dne 20. 7. 2021. Za účelový pak žalobce označil postup majitele vozidla, který mohl do areálu autovrakoviště přijet s potřebnými doklady a obdržet potvrzení o převzetí neúplného vozidla. Místo toho však žalobci vyhrožoval a choval se k němu šikanózním způsobem. 5. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Za absurdní označil tvrzení žalobce, že i když došlo k faktickému převzetí neúplného vozidla, tak v případě nepředložení potřebných dokladů majitelem vozidla nedošlo k předání vozidla ve smyslu § 104 odst. 4 zákona o výrobcích s ukončenou životností a k jeho převzetí dle tohoto zákona. Dle žalovaného došlo k tomuto předání naložením vozidla na automobil s označením autovrakoviště žalobce a jeho odvezením. Pokud majitel vozidla při tomto předání skutečně nepředložil všechny potřebné doklady, tak žalobce vůbec neměl vozidlo přebrat, neboť nemohl dostát všem svým zákonným povinnostem. Není podstatné, jestli žalobce vystavil předávací protokol, či nikoliv. Žalobce neprokázal a ze správního spisu nevyplynulo, že by žalobce a majitel vozidla pouze uzavřeli dohodu o přepravě vozidla do areálu autovrakoviště, to ve výpovědi rozporoval i majitel vozidla. Tento argument žalobce tak žalovaný označil za účelový. 6. Žalobce převzal vozidlo ve smyslu § 104 odst. 4 zákona o výrobcích s ukončenou životností, i když se následně (údajně) snažil získat potřebné doklady. Nadto vyplynulo ze správního spisu i z napadeného rozhodnutí, že skutečným důvodem nevydání potvrzení o převzetí neúplného vozidla bylo nevypořádání finančních závazků mezi žalobcem a majitelem vozidla. Dle žalovaného měl žalobce vydat potvrzení o převzetí neúplného vozidla buďto okamžitě, nebo nejpozději po dopravení vozidla do areálu autovrakoviště. 7. Na povinnosti žalobce vydat potvrzení o převzetí neúplného vozidla nic neměnil ani jeho odkaz na provozní řád. Pokud žalobce potřeboval technické a administrativní zázemí areálu autovrakoviště pro vydání potvrzení o převzetí vozidla, měl potvrzení vydat po dopravení vozidla do areálu autovrakoviště, majiteli vozidla jej mohl předat i distančně. Navíc z dostupné dokumentace nebylo možné dovodit, že žalobce po majiteli vozidla žádal potřebné doklady. E-mailovou konverzaci započal majitel vozidla až po uplynutí dvou týdnů od převzetí vozidla. Žalobce již tehdy prodléval s vydáním potvrzení. Žalovaný považoval za nelogické, že by se majitel vozidla domáhal vydání potvrzení o převzetí neúplného vozidla, i pokud by odmítl poskytnout potřebné dokumenty. Soukromoprávní spory žalobce a majitele vozidla žalovaný nehodnotil. Tyto nemohly být důvodem pro nesplnění veřejnoprávní povinnosti. 8. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou. V ní zopakoval, že pokud vlastník vozidla nepředal potřebné doklady, a to ani přes opakované telefonní a e-mailové výzvy, nemohlo dojít k předání vozidla ve smyslu § 104 odst. 4 zákona o výrobcích s ukončenou životností. Žalobce dále zdůraznil, že zákon o výrobcích s ukončenou životností nestanoví přesný postup při přebírání neúplného vozidla a nezakazuje „dvoufázové“ přebírání (tedy nejdříve samotné fyzické převzetí a až následně přebrání vozidla ve smyslu § 104 odst. 4 zákona o výrobcích s ukončenou životností). Tento postup nestanoví ani jiný zákon či podzákonné předpisy a žalovanému ho nepříslušelo hodnotit. Ohledně prokázání uzavření smlouvy o přepravě vozidla již žalobce navrhl vyslechnout svého zaměstnance – řidiče odtahového vozu. Za účelové považoval žalobce jednání majitele vozu, neboť z e-mailové komunikace, která je součástí spisu, vyplynulo, že nestál o dokončení předání vozu, ale chtěl pouze žalobci způsobit problémy. 9. Dle žalobce k předání vozidla dle § 104 odst. 4 zákona o výrobcích s ukončenou životností nedošlo také z toho důvodu, že toto ustanovení požaduje shodu v identifikačním čísle vozidla při porovnání údajů uvedených v technickém průkazu vozidla se skutečnými údaji odevzdaného vozidla s ukončenou životností. K tomuto porovnání v posuzovaném případě nedošlo. Nemohlo tak dojít ani k předání vozidla. I pokud by byla pravda, jak tvrdí žalovaný, že vlastník předlož