1 As 28/2014 — Nejvyšší správní soud

14 A 157/2023- 126 - text 13 14 A 157/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Kratochvíla a soudců Martina Bobáka a Jana Jurečková ve věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace sídlem Dlážděná 7, Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem Kapitána Jaroše 7, Brno za účasti: 1. České dráhy a.s. sídlem Nábřeží L. Svobody 12, Praha 1 2. KŽC Doprava, s.r.o. sídlem Meinlinova 336/1a, Praha 9 3. PKP CARGO INTERNATIONAL a.s. sídlem Betonářská 14, Muglinov, Ostrava zastoupena advokátem Mgr. Tomášem Kravčíkem sídlem Občanská 16, Slezská Ostrava, Ostrava o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 2. 11. 2018, č. j. UPDI-2989/18-OPDI-SPR/KE, sp. zn. UPDI-RPD0004/17, takto: I. Výrok I. rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 2. 11. 2018, č. j. UPDI-2989/18-OPDI-SPR/KE, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, kterým nevyhověl rozkladu žalobkyně vůči rozhodnutí tohoto úřadu ze dne 15. 6. 2018, č. j. UPDI-1675/18-OPDI-SPR/AZ (prvostupňové rozhodnutí), kterým bylo k žádostem společnosti České dráhy a.s. a společnosti KŽC Doprava s.r.o. shledáno Prohlášení o dráze celostátní a regionální platné pro přípravu jízdního řádu 2019 a pro jízdní řád 2019, účinné od 1. prosince 2017 („PoD“), ve zde vymezených částech v rozporu s ustanoveními zákona č. 266/1994 Sb. o drahách. 2. Prohlášení o dráze je upraveno v § 33 zákona o drahách. Jde o dokument, ve kterém žalobkyně stanoví pravidla pro přidělování a odnímání kapacity dráhy, pro přístup na dráhu, její užití a pro výpočet ceny za toto užití. 3. Ze správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 4. Dne 22. 12. 2017 a dne 8. 1. 2018 obdržel Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře návrhy žadatelů o přidělení dopravní kapacity (společností České dráhy a.s. a KŽC Doprava s.r.o.), aby posoudil, zda části PoD jsou v souladu se zákonem o drahách. 5. Prvostupňovým rozhodnutím Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře shledal nesoulad některých napadených částí PoD se zákonem o drahách. Rozhodnutí má celkem 28 výroků. Vůči tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, v rámci kterého napadala nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí a některé výroky, mj. výrok 3., 15., 16. a 19. Společnost České dráhy a.s. rovněž napadla rozkladem některé výroky prvostupňového rozhodnutí. 6. Předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře v rámci napadeného rozhodnutí k rozkladovým námitkám shledal, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno až po uplynutí stanovené 40 denní lhůty k vydání rozhodnutí. Předseda k tomu uvedl, že tuto lhůtu z objektivních důvodů dodržet nelze. Nadto nedodržení lhůty nemá za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Jedná o lhůtu pořádkovou, s jejímž nedodržením nespojuje zákon žádnou sankci. 7. K rozkladovým námitkám vůči výroku 3. prvostupňového rozhodnutí, týkajícího se kapitoly 2.4.1 v části prvního a druhého odstavce PoD, který byl shledán v rozporu s § 33 odst. 1 zákona o dráhách, předseda Úřadu pro dopravní infrastrukturu (předseda ÚPDI) uplatnil rozsáhlou argumentaci. V první řadě se věnoval rozboru rozkladových námitek žalobkyně ohledně přímé aplikovatelnosti čl. 8 směrnice 2004/49/ES, o bezpečnosti železnic na žalobkyni. Uvedl, že přímé aplikovatelnosti se dovolávají České dráhy a.s. jakožto navrhovatel v tomto řízení. Přímá aplikovatelnost této směrnice na žalobkyni přípustná je, neboť žalobkyně splňuje kritéria státu, resp. s přihlédnutím k rozšiřujícímu výkladu ji lze považovat za státní organizaci dle judikatury SDEU, především rozsudku SDEU ze dne 12. července 1990 ve věci A. Foster a další proti British Gas plc, C-188/89, bod 18 (rozsudek Foster), a to především s ohledem na skutečnost, že stát reálně vykonává nad žalobkyní kontrolu. Směrnice o bezpečnosti železnic splňuje kritéria kladená na její přímou aplikovatelnost, čl. 8 předmětné směrnice nebyl řádně transponován do českého práva a veškeré podmínky pro její přímou aplikaci jsou splněny. Žalobkyně měla povinnost zakotvit do PoD projednávání připomínek dopravců k vydávání interních předpisů dle § 22 odst. 1 zákona o dráze, resp. žadatelů o přidělení kapacity. Předseda ÚPDI považuje žalobkyni za kompetentní orgán k rozhodování o provozování dráhy, přičemž absence projednání PoD s žadateli o přidělení kapacity považuje za nesouladný s právem a diskriminační, a to i s ohledem na skutečnost, že pravidla vyjádřená v PoD jsou pro dopravce závazná. 8. K rozkladovým námitkám vůči výroku 15. prvostupňového rozhodnutí, které žalobkyni vytýká neumožnění podání žádosti o přidělení kapacity alternativním způsobem v kapitole 4.2.1.2 v rozporu s § 23b odst. 1 zákona o dráhách, předseda ÚPDI uvedl, že při mimořádných událostech na dráze se uplatňuje operativní řízení drážní dopravy ve smyslu § 22 odst. 2 vyhlášky č. 173/1995 Sb., a pro tyto situace nedochází k přídělu kapacity dráhy, neboť vlaky jezdí dle operativního řízení mimo své období a trasu a o kapacitu se znovu nežádá. Pod tyto závěry dle předsedy ÚPDI spadá i zavedení vlaku odklonem, neboť zde je mimořádným důvodem nesjízdnost přidělené trasy, přičemž je nutné takto postupovat i za cenu omezení již přidělených kapacit na odklonové trase. 9. Povinnost žalobkyně mít pro mimořádné situace náhradní komunikační systém pro komunikaci mezi dopravcem a provozovatelem dráhy dle předsedy ÚPDI vyplývá rovněž z evropských předpisů, a to z příloh nařízení Komise (EU) 2015/995, které mj. ukládá povinnost mít dostupné kontaktní informace na klíčové zaměstnance provozu drážní infrastruktury na které se lze obrátit ve „zhoršených podmínkách“. Dle předsedy tudíž nelze vycházet pouze ze stručné úpravy v zákoně o drahách, nicméně povinnost zajistit komunikační spojení i při výpadku elektronického systému vyplývá i z § 23b odst. 2 písm. b) zákona o drahách. Korupční rizika či ekonomické argumenty nejsou namístě, neboť se v mimořádných situacích nejedná o přidělení kapacity dráhy, jak již předseda ÚPDI uvedl. 10. Výrokem 16. prvostupňového rozhodnutí ÚPDI shledalo nezákonným část kapitoly 4.3.2 pro ad hoc přidělování kapacity dráhy. Konkrétně šlo o výčet „produktů“, které v rámci ad hoc přidělování kapacity dráhy SŽDC nabízí. Konkrétně šlo o produkty: - Žádost o ad hoc přidělení kapacity dráhy pro jízdy z důvodu omezení infrastruktury SŽDC - Žádost o ad hoc přidělení kapacity dráhy pro jízdy z jiných důvodů na straně SŽDC 11. K rozkladovým námitkám vůči výroku 16. prvostupňového rozhodnutí předseda ÚPDI setrval na rozlišení postupů při přidělování kapacity a operativního řízení, které přidělováním kapacity není. Samotný zákon o drahách v případě mimořádných situací na dráze nepředpokládá opakované žádosti o přidělení kapacity pro objezdy nesjízdné části dráhy, které je navíc provozovatel povinen umožnit. Přidělenou kapacitu tedy dopravce využije v jiném časovém horizontu a v jiném úseku dráhy v rámci odklonu, vždy se svým formálním souhlasem, který však není novou žádostí o příděl kapacity dráhy. Při operativním řízení se postupuje jiným způsobem, nikoli pouze přidělováním volné kapacity dráhy dopravcům, ale maximálním využitím kapacity odklonové dráhy, případně i omezením dalších dopravců a jejich kapacit. K námitce žalobkyně vůči rozdělení textu v PoD předseda ÚPDI uvedl, že z textu prohlášení o dráze by mělo být jasné, zda jde o příděl kapacity, nebo operativní řešení mimořádností. To však ze stávajícího textu nevyplývá, v čemž odvolací orgán shledává rozpor se zákonem o dráhách. 12. K rozkladovým námitkám vůči výroku 19. prvostupňového rozhodnutí, vytýkající nedostatečnou lhůtu k vyjádření nesouhlasu dopravce s přidělením kapacity v kapitole 4.4.2 PoD předseda ÚPDI zkonstatoval, že České dráhy a.s. třídenní lhůtu k vyjádření nesouhlasu s koordinací při přidělení kapacity napadaly jako nepřiměřeně krátkou, tedy se nejednalo o postup z moci úřední. Předseda se s tímto pohledem ztotožňuje, zvláště pokud není upraven způsob doručování. Prodloužení uvedené lhůty o dva dny je, s ohledem na délku celého procesu přídělu kapacity (7,5 měsíce), zanedbatelné. Z dnešního pohledu se tato lhůta jeví jako příliš krátká a diskriminující dopravce, a to i přestože dříve tato lhůta v zákoně o drahách obsažena byla. 13. V těchto výrocích bylo prvostupňové rozhodnutí s výše uvedenou argumentací potvrzeno. II. Obsah žaloby 14. Žalobkyně v rámci žaloby předně uvádí, že již prvostupňové rozhodnutí trpělo závažnou vadou týkající se nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí dle § 34e odst. 4 zákona o dr