4 Afs 314/2022 — Nejvyšší správní soud

14 Af 2/2023- 55 - text 10 14 Af 2/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Kratochvíla a soudců Martina Bobáka a Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobkyně: EKO Logistics s.r.o., IČ: 26710170 sídlem Tyršova 68, 281 26 Týnec nad Labem zastoupená advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem sídlem Sluneční náměstí 2588/14, 158 00 Praha 13 proti žalovanému: Celní úřad pro hlavní město Praha sídlem Washingtonova 7, 113 54 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2022, č. j. 134011-11/2022-510000-11, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Jádrem tohoto sporu je posouzení otázky, zda žalobkyně má nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně datovaného od 4. 5. 2017 ve smyslu § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (daňový řád), ve znění do 31. 12. 2020, i po novele č. 283/2020 Sb., účinné od 1. 1. 2021, dle jejíž přechodných ustanovení, čl. II bod 11, se od počátku roku 2021 na veškeré úroky uplatní daňový řád ve znění od 1. 1. 2021. Daňový řád v tomto znění ovšem nepočítá se vznikem úroků dle původního § 254, natož to, aby dle něj vznikaly úroky z neoprávněného jednání týkajícího se peněžitého plnění v rámci dělené správy [§ 254 odst. 3 písm. e) daňového řádu ve znění od 1. 1. 2021; srov. také odlišně vyjádřené pravidlo v § 254 odst. 1 in fine ve znění do 31. 12. 2020]. 2. Z předloženého správního spisu soud zjistil následující pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti. 3. Rozhodnutím ze dne 14. 11. 2014 Česká inspekce životního prostředí uložila žalobkyni pokutu ve výši 200 tis. Kč. Toto rozhodnutí po spletitém procesním vývoji zrušilo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 20. 9. 2021, které nabylo právní moci následujícího dne. Žalovaný jakožto správce daně příslušný v rámci tzv. dělené správy pak 5. 11. 2021 zadal příkaz k úhradě tohoto peněžitého plnění (vratitelného přeplatku) na účet žalobkyně. 4. V návaznosti na vznik přeplatku žalovaný předepsal na kreditní stranu osobního daňového účtu žalobkyně úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 110 210 Kč za období od 4. 5. 2017 do 31. 12. 2020. Částku tohoto peněžitého plnění jako vratitelný přeplatek žalobkyni vyplatil dne 3. 12. 2021. 5. Žalobkyně se proti tomuto postupu bránila námitkou ze dne 21. 2. 2022, v níž se domáhala přiznání úroku dle § 254 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020 i pro období od 1. 1. 2021 do data vyplacení vratitelného přeplatku (pokuty či jistiny). Žalovaný nakonec tuto námitku žalobkyně zamítl v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. Uvedl, že čl. II bod 11 v rámci přechodných ustanovení novely č. 283/2020 Sb. ode dne nabytí účinnosti této novely zapovídá úrok z nesprávně stanovené daně souvisejí s veškerými peněžitými plněními v rámci dělené správy, a to i pro plnění která vznikla do 30. 6. 2017. Novela daňového řádu č. 170/2017 Sb., účinná od 1. 7. 2017 sice stanovila, že úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy, avšak přechodná ustanovení této novely ve vztahu k těmto plněním mlčela. Proto správce daně musel i po 1. 7. 2017 přiznat úroky z neoprávněného jednání správce daně předcházejícího toto datum. Žalovaný tudíž vyplatil žalobkyni úrok dle § 254 za období od 4. 5. 2017 do 31. 12. 2020. Novela č. 283/2020 Sb. ovšem dle žalovaného v sobě zahrnula nová procesněprávní a hmotněprávní pravidla. Vedle sebe od 1. 1. 2021 nestojí dva paralelní systémy úroků. Původní úrok z neoprávněného jednání správce daně nově nahradil úrok z nesprávně stanovené daně. Tento nový úrok nesvědčí osobám ve věcech peněžitého plnění v rámci dělené správy, a to ani za situace, v níž podmínky pro vznik tohoto úroku započaly přede dne 30. 6. 2017 a trvaly až do 31. 12. 2020. II. Žaloba a další podání 6. Žalobkyně namítá, že pro určení výše úroku dle ustanovení § 254 daňového řádu se použije právo účinné v době, kdy dluh vznikl a trvá (rok 2017), a proto měl správce daně přiznat úrok v sazbě 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB, jelikož čl. II bod 11 novely č. 283/2020 Sb. zpětně mění právo žalobkyně na určitou výši úroku. 7. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 15/2009-105, č. 1837/2009 Sb., jsou daňové orgány ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry jednotlivce vázány právními předpisy platnými v době vzniku daňového dluhu. Oproti tomu řízení se zásadně řídí platnými a účinnými procesními předpisy (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009-121, č. 2242/2011 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012, č. j. 9 Afs 36/2012-45). O hmotněprávní ustanovení se jedná, pokud má být v důsledku jeho změny zasaženo do hmotněprávní sféry daňového subjektu (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 28/2003-69, č. 438/2005 Sb. NSS). Stejně je pak nutno posuzovat povahu ustanovení, které upravuje úrok placený správcem daně za jeho pochybení, protože se jedná o příslušenství daně, tj. součást daňové povinnosti. V případě hmotněprávních norem týkajících se úroků se popsaná obecná pravidla časové působnosti norem uplatní podle usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011, č.j. 7 Afs 59/2010-143, č. 2511/2012 Sb. NSS. Žalobkyně namítala, že přechodným ustanovením, které žalovaný aplikoval, je jí zpětně anulován úrok 14 % p. a. + reposazba vyhlášená ČNB, a tedy odepřeno jakékoli odškodnění, které legitimně očekávala. Stát se dle ní zprostil náhrady škody. 8. Žalobkyně dále odkázala na teorii a judikaturu týkající se retroaktivity s tím, že pokud úrok podle § 254 daňového řádu s účinností od 1. 1. 2021 odstranila novela č. 283/2020 Sb., tak se jedná o pravě retroaktivní ustanovení. I pokud by se jednalo o nepravou retroaktivitu, tak za pomoci této novely nelze negovat právní jistotu, ochranu nabytých práv či důvěru v právo. Založil-li zákonodárce legitimní očekávání, že v případě nezákonně nesprávně stanovené daně bude daňový subjekt odškodněn úrokem ve výši 14 % p. a. + reposazba, nelze tuto důvěru zklamat. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se oprávnění Parlamentu stanovit daně a poplatky (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). O přípustnou nepravou retroaktivitu jde, pokud zákonodárná moc představí silný veřejný zájem, odůvodněný především mimořádnými okolnostmi, který převažuje oprávněný zájem daňových subjektů na tom, aby se jim dostalo starého práva, které řádně očekávaly. Žalobkyně namítla, že v případě zákonodárce v důvodové zprávě žádné takové důvody neuvedl. Jde-li o nepřímou retroaktivitu, dle žalobkyně je nepřípustná. Podle žalobkyně má přednost ústavně konformní výklad právních norem před výkladem ústavně nekonformním (nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95). 9. Na úrok se aplikuje hmotněprávní úprava platná a účinná v okamžiku splatnosti daňového dluhu. Žalobkyně shrnula, že jí náleží úrok podle § 254 daňového řádu ve znění do konce roku 2020 za celou dobu, po kterou správce daně neoprávněně nakládal s jejími finančními prostředky. Přechodná ustanovení novely č. 283/2020 Sb. nelze aplikovat pro nedovolenou retroaktivitu. Pokud by soud dospěl k názoru, že tuto neústavnost nelze odstranit ústavně konformním výkladem, žalobkyně navrhla, aby Ústavnímu soudu předložil návrh na zrušení poslední věty čl. II bodu 11 novely č. 283/2020 Sb. 10. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že čl. II bod 11 novely č. 283/2020 Sb. není pravě retroaktivním ustanovením. Považoval ho za přípustné nepravě retroaktivní přechodné ustanovení. Přitom odkázal na s. 162 a násl., bod 134 důvodové zprávy k této novele, také na s. 166 důvodové zprávy k téže novele § 254 odst. 3 daňového řádu, a na s. 175 téže důvodové zprávy k čl. II bodu 11 novely. 11. Podáním ze dne 22. 2. 2024 žalobkyně poukázala na novější judikaturu týkající se čl. II bodu 11 novely č. 283/2020 Sb. Měla za to, že na úrok dle § 254 daňového řádu je třeba klást stejné nároky jako na úpravu samotných daní. V důsledku původní nezákonnosti (nezákonně uložená pokuta) musela jednak opatřit zdroje na její úhradu, jednak se domluvit s právním zástupcem na ceně za vypracování žaloby. Následným snížením možného odškodnění dle § 254 daňového řádu zákonodárce zasáhl do jejího legitimního očekávání (stran vlastnického práva v podobě následné změny konstrukce úroku dle § 254 daňového řádu). Také zasáhl do finančních parametrů dohody žalobkyně s jejím právním zástupcem. Žalobkyně se domnívá, že na sebe převzala vyšší závazky na opatření zdrojů na úhradu nezákonně uložené pokuty a na odměnu právního zástupce, než by převzala, pokud by věděla, že odškodnění ve formě úroku dle § 254 daňového řádu nedostane. Zmíněnou novelou stát zařídil, že pro případ své nezákonné činnosti nebude dodatečně platit žádné odškodnění, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 5/19, č. 303/2019 Sb. Tím nepřípustně zklamal