7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

15 A 4/2023- 58 - text 9 15 A 4/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: L. A. zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským se sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 11. 2022, č. j. MV-186050-4/SO-2022 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 9. 2022, č. j. OAM-5818-20/TP-2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu. 2. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala dne 12. 4. 2022 žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle § 66 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (dále jen „žádost“). Správní orgán I. stupně zaslal dne 4. 5. 2022 žalobkyni výzvu k odstranění vad žádosti (dále jen „výzva“), v níž mimo jiné uvedl, že doklady přiložené k žádosti nebyly pro účely § 66 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců dostačující a že nebyl doložen potřebný doklad potvrzující zájem České republiky na trvalém pobytu žalobkyně ze strany dotčených institucí. 3. Správní orgán I. stupně žádost prvostupňovým rozhodnutím zamítl, protože neshledal zájem České republiky na trvalém pobytu žalobkyně ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Udělení povolení k trvalému pobytu dle tohoto ustanovení musí být odůvodněno výjimečnými skutečnostmi. S ohledem na zájem České republiky lze takové důvody spatřovat zejména ve významných účastech v oblasti vědeckého výzkumu, pro Českou republiku významných ekonomických aktivitách a dalších obdobných činnostech, které jsou deklarovány významnými představiteli orgánů státní správy. K tomu citoval z důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb. (dále jen „důvodová zpráva“), který mimo jiné novelizoval § 66 zákona o pobytu cizinců. Situace v zemi původu žalobkyně a její vztah k tamnímu režimu v tomto smyslu nemůže založit zájem České republiky na jejím trvalém pobytu, jenž by musel být úzce spjat s jejími osobními vlastnostmi či dovednostmi. Takový přínos (deklarovaný orgány státní správy či jejich významnými představiteli) žalobkyně nedoložila. Správní orgán I. stupně dal žalobkyni za pravdu v tom, že Česká republika má a měla by mít zájem na ochraně základních lidských práv a svobod. Těžko však lze tvrdit, že nutným prostředkem takové ochrany je udělení povolení k trvalému pobytu (jeho neudělením nedojde k porušení mezinárodních závazků či ohrožení života a zdraví žalobkyně). Správní orgán I. stupně současně poukázal na možnost řešit pobytovou situaci žalobkyně postupem dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Ve vztahu k nařízení vlády č. 200/2022 Sb., o nepřijatelnosti žádostí občanů třetích zemí o udělení oprávnění k pobytu na území České republiky podávaných na zastupitelských úřadech žalovaný uvedl, že stanovuje i výjimky z nepřijatelnosti, přičemž jedna z nich se týká povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Ohledně posouzení přiměřenosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalovaný konstatoval, že nepřiměřeným zásahem by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. To ale není případ žalobkyně, jíž pouze nebylo uděleno nejvyšší pobytové oprávnění. Žalobkyně má možnost řešit svou pobytovou situaci na území České republiky i jiným (standardním) způsobem, a ona ani její rodinní příslušníci tedy nejsou zbaveni možnosti vést společný rodinný život. 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto. Žalovaná se v jeho odůvodnění ztotožnila s výkladem pojmu „v zájmu České republiky“ provedeným správním orgánem I. stupně. Ač je výčet důvodů v důvodové zprávě demonstrativní, zákonodárce ve všech případech zmínil orgán či organizaci navázanou na stát. Právě představitelé státu, státní organizace či státní orgány totiž mohou nejlépe zhodnotit, co je v zájmu státu. Měla-li žalobkyně obavy z návratu do vlasti, mohla postupovat dle zákona o azylu. Situace v zemi původu žalobkyně neodůvodňuje zvláštní zájem České republika na jejím pobytu. Žalobkyně tedy nedoložila výjimečné či naléhavé skutečnosti vyžadující udělení trvalého pobytu ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ohledně přiměřenosti dopadů prvostupňového rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně se žalovaná ztotožnila s hodnocením správního orgánu I. stupně. II. Obsah žaloby 5. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Je toho názoru, že žalovaná v podstatě zopakovala argumentaci správního orgánu I. stupně a s jejími námitkami se nevypořádala. Konkrétně v tomto směru poukázala na odvolací námitku zpochybňující odkaz na žádost o udělení mezinárodní ochrany a námitku zásahu do soukromého a rodinného života. 6. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla, že není pravdou, že by zájem České republiky mohl být naplněn pouze přínosem pro Českou republiku. Poukázala na příkladmý výčet v důvodové zprávě a na výklad pojmu „zájem České republiky“ dle § 16 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“). Správní orgány daný pojem interpretovaly a aplikovaly nesprávně. Žalovaná nadto vycházela z nesprávných skutkových zjištění, jelikož žalobkyně do České republiky nepřicestovala v roce 2020, ale na počátku válečného konfliktu v roce 2022. Žalobkyně odmítla odkaz správních orgánů na žádost o mezinárodní ochranu a poukázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2021, č. j. 57 A 3/2021-51 s tím, že možnost žádat o mezinárodní ochranu nezbavuje správní orgány povinnosti zhodnotit žádost v režimu zákona o pobytu cizinců. Nesouhlasila ani s tvrzením, že má použít jiný (standardní) postup. Žalobkyně požádala o dlouhodobé vízum dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ale správní orgán I. stupně tuto žádost zamítl s odkazem na existenci dlouhodobého víza dle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, které je vázáno na osud žádosti. Jedná se tedy o argumentaci v kruhu a přepjatý formalismus. Správní orgány ignorovaly širší okolnosti případu žalobkyně. 7. Dle třetího žalobního bodu byla žalobkyně chybně poučena ve výzvě, kterou ji správní orgán I. stupně vyzval k doložení osvědčení zájmu České republiky vydaného Ministerstvem zahraničních věcí ve smyslu usnesení vlády ze dne 30. 3. 2022, č. 254, neboť toto usnesení se týkalo žádostí podávaných na zastupitelských úřadech. Pokud správní orgán I. stupně trval na úzkém výkladu pojmu zájem České republiky, měl v tomto směru výzvu formulovat. 8. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně namítla nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně a jejích rodinných příslušníků, a dále rozpor s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, resp. ve vztahu k její vnučce též s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Vycestování, k němuž bude žalobkyně neudělením povolení k trvalému pobytu nucena, je s ohledem na její tvrzení, předložené důkazy a válečný konflikt nepřiměřené. III. Vyjádření žalované 9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Má za to, že se přezkoumatelným způsobem vypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobkyně a z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se řídila. Žádost byla posouzena v souladu se zákonem. IV. Ústní jednání před soudem 10. Jednání ve věci se uskutečnilo dne 25. 1. 2024. Účastníci řízení na jednání setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích. Soud při jednání zamítl návrhy žalobkyně na doplnění dokazování článkem ČT Sport ze dne 2. 10. 2023 s názvem „X“, rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2023, č. j. MV-166442-4/SO-2023 a usnesením Velvyslanectví České republiky v Moskvě ze dne 2. 10. 2023, č. j. 1776-1/2022-MOSKKO. Soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí věci zcela postačuje obsah správního spisu. V. Posouzení věci Městským soudem v Praze 11. Městský soud v Praze na zákla