10 As 130/2017 — Nejvyšší správní soud

17 A 78/2022- 102 - text 10 17 A 78/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: Z-Group bus a.s., IČO 45192120 se sídlem třída Tomáše Bati 258, Zlín zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Vyroubalem se sídlem Palackého 168, Vsetín proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 za účasti: Plzeňský kraj se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2022, č. j. MV-55630-64/ODK-2021, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný ve sporu mezi žalobcem a zúčastněnou osobou z veřejnoprávní smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti území Plzeňského kraje veřejnou linkovou dopravou uzavřené dne 3. 2. 2009, v němž se zúčastněná osoba na žalobci domáhala zaplacení částky 17 995 102,07 Kč s příslušenstvím, rozhodl tak, že žalobce je povinen zúčastněné osobě zaplatit jako přeplatek na vyúčtování: I. za období roku 2017 částku 9 763 231,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 2. 4. 2018 do zaplacení, II. za období roku 2018 částku 8 231 780,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky za období od 2. 4. 2019 do zaplacení; to vše do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit zúčastněné osobě náhradu nákladů řízení ve výši 899 755,50 Kč. 2. Napadené rozhodnutí navazuje na dřívější rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2022, č. j. MV-55630-42/ODK-2021, kterým žalovaný v témže sporu z veřejnoprávní smlouvy vydal mezitímní rozhodnutí dle § 148 odst. 1 písm. a) správního řádu o tom, že nárok zúčastněné osoby je v základu věci důvodný. 3. Žalobce v žalobě uvedl, že se žalovaný řádně nevypořádal s jeho návrhy na provedení důkazů. Žalobce k ověření údajů uváděných zúčastněnou osobou navrhoval provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku, neboť je přesvědčen o tom, že žalovaný není schopen v rámci své kompetence posoudit a vyhodnotit údaje v řádech několika tisíců položek, jak byly předloženy zúčastněnou osobou k důkazu v elektronické podobě. Tuto schopnost zpracovat řádně předložené údaje v požadovaných termínech neměl ani žalobce, ačkoli je odbornou osobou podnikající v dané oblasti – přeprava osob a přepravní systémy. Znalecký posudek by byl schopen objektivizovat odborné otázky, měl a mohl být proveden v navrhovaném rozsahu toliko ve správním řízení a nejednalo by se o přesun důkazního břemene na správní orgán. 4. Žalobce nesporoval právní závěry napadeného rozhodnutí o tom, že závazek veřejné služby nemůže být založen zpětně a s ohledem na tuto skutečnost byly vyhodnoceny jako neplatné ujednání dodatku smlouvy o závazku veřejné služby pro rok 2017, kdy žalovaný došel k závěru, že žalobce neprovozoval přepravu v rámci závazku veřejné služby, a stejně tak po část roku 2018. 5. Žalobce se ovšem neztotožnil se závěrem žalovaného, že pokud byl uzavřen neplatný dodatek smlouvy o závazku veřejné služby, byla jím uzavřena samostatná nová veřejnoprávní smlouva nepojmenovaná a účastníci v ní dohodli způsob vypořádání vzájemných plnění. Pro případ, že dojde k uzavření neplatné smlouvy o závazku veřejné služby, stanovuje judikatura pravidla postupu a dodatek původní smlouvy nelze považovat za jinou veřejnoprávní smlouvu. Nadto byl dodatek smlouvy o závazku veřejné služby uzavřen až v roce 2018; celý rok 2017 a část roku 2018 bylo žalobcem poskytováno plnění, které bylo zúčastněnou osobou přijato. 6. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 As 171/2016-51, je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároku, jakým je v oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodné obohacení. Jeho nedílnou součástí je i nárok na ušlý zisk, žalovaný byl tedy povinen zabývat se tím, jaká je výše poskytovaného plnění a protiplnění a jaká je obvyklá výše ušlého zisku poskytovaná zúčastněnou osobou, která ve srovnatelném období poskytovala jiným dopravcům na svém území částku ušlého zisku ve výši 2 a více Kč za jeden km výkonu. Na tuto část dokazování vzhledem ke svým právním závěrům žalovaný rezignoval. 7. Odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se ustanovení o přiměřeném zisku postrádá dle žalobce logiku. Pokud byly dodatky smlouvy o závazku veřejné služby po většinu uplatněného období vyhodnoceny jako neplatné, nemůže k nim žalovaný přistupovat jako k platným a používat pravidla či judikaturu týkající se přiměřeného zisku. Žalovaný tudíž dospěl k nesprávnému závěru, že přiměřený zisk mezi účastníky sjednán nebyl. 8. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je akcentováno, že příloha dodatku smlouvy o závazku veřejné služby má toliko informativní charakter, ustanovení dodatku o poskytování záloh na zisk má platnost pro režim celé smlouvy o závazku veřejné služby (resp. jejího dodatku), nikoliv tedy jen pro případné zálohové platby; totéž má plynout z čl. V odst. 18 smlouvy ve znění dodatku č. 4/2018. Naopak dle žalobce se v případě dodatku jednalo o explicitní vymezení konkrétní situace – zálohy na zisk, a toto nemůže být vykládáno mimo její rámec. Stejně jako v případě ostatních dopravců působících na území Plzeňského kraje mu přiměřený zisk náleží, a jeho výše byla sjednána toliko informativně v příloze smlouvy, neboť je ve smyslu judikatury omezena celkovou výší sjednané ztráty. 9. Dalším argumentem žalovaného byla okolnost, že při sjednání přiměřeného zisku nebylo postupováno shodně jako v minulých letech, a proto byla procesní obrana vyhodnocena v neprospěch žalobce. Žalobce k tomu poznamenal, že smluvní strany mezi sebou uzavřely dohodu o narovnání, přičemž žalobce k tomu byl fakticky donucen hrozbou exekucí, která se týkala spolupráce smluvních stran v letech předcházejících uplatněnému nároku. Ke vztahům z minulých let tak nelze vůbec přihlížet. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. K námitce žalobce, že žalovaný nevypořádal jeho návrh na provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku, žalovaný uvedl, že žalobce takový návrh v průběhu řízení nevznesl. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 10. 6. 2021, č. j. MV-55630-12/ODK-2021, předestřel, jak by mohl správní orgán v dané věci postupovat, a v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že za určitých podmínek by dle jeho názoru bylo nutné zpracovávat znalecké posudky. Dle žalovaného nelze vyjádření žalobce považovat za návrh na provedení důkazu vypracováním znaleckého posudku, neboť žalobce tímto pouze vyjádřil svou domněnku. 11. Žalobce navíc ve stejném vyjádření navrhl, aby žalovaný nejprve posoudil dodatky č. 4/2018 a č. 5/2018, včetně příloh, smlouvy o závazku veřejné služby, sdělil své vyhodnocení účastníkům a návazně na to by účastníci realizovali návrhy na další postup ve věci ve formě stanoviska, příp. označení důkazních prostředků a jejich zaslání. Tomuto požadavku bylo fakticky vyhověno vydáním mezitímního rozhodnutí, v němž žalovaný rovněž zachytil východiska pro další posuzování nároku uplatněného navrhovatelem. Účastníci posléze měli možnost navrhnout další důkazní prostředky, žalobce ovšem zpracování znaleckého prostředku nenavrhl. 12. Žalovaný nepovažoval zpracování znaleckého posudku za nezbytné. Žalobce v průběhu celého řízení stavěl svou obranu na tvrzení, že mu v rozhodném období náleží úhrada prokazatelné ztráty včetně přiměřeného zisku. To ovšem nepředstavuje otázku odbornou, nýbrž právní, kterou mohl posoudit pouze žalovaný. Žalovaný ji vyřešil v mezitímním rozhodnutí, v další fází řízení zůstala sporná podoba vyúčtování (rozsah ujetých kilometrů). Zatímco zúčastněná osoba podrobně a hodnověrně specifikovala konkrétní spoje, časové období a rozsah kilometrů, které žalobci klasifikuje jako neodjeté, což podpořila listinnými důkazy, žalobce její tvrzení pouze v obecné rovině odmítl a v řízení se mu jej nepodařilo vyvrátit. 13. Žalovaný se ohradil proti tezi žalobce, že v napadeném rozhodnutí vyhodnotil dodatky smlouvy o závazku veřejné služby jako neplatné. Žalovaný pouze vyslovil názor, že závazek veřejné služby nelze založit zpětně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2017, č. j. 10 As 130/2017-56). Dle žalovaného je třeba tento závěr vztáhnout i na uzavírání dodatků smlouvy o závazku veřejné služby dle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, kterými dochází k prodlužování platnosti smlouvy, resp. smluvnímu zajištění dopravní obslužnosti v závazku veřejné služby na jednotlivé roky. Jestliže k uzavření dodatků smlouvy o závazku veřejné služby na období let 2017 a 2018 došlo shodně dne 14. 2. 2018, pak žalobce od 1. 1. 2017 do 13. 2. 2018 neprovozoval veřejnou linkovou dopravu v rámci závazku veřejné služby. 14. Z tohoto dílčího závěru však