10 As 107/2018 — Nejvyšší správní soud

20 A 33/2022- 64 - text 10 20 A 33/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D. ve věci žalobkyně: ICON a.s., IČO 25067800 sídlem Lublaňská 1319/7, 120 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2022, č. j. MD-13029/2022-160/4, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2022, č. j. MD-13029/2022-160/4 (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 31. 1. 2022, č. j. MHMP 108039/2022/Deu (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím uznal správní orgán prvního stupně žalobkyni vinnou tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením § 10 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) nezajistila, aby dne 15. 6. 2021 ve 12:28 hodin v Praze 2, na křižovatce ulic Legerova a Rumunská (ve směru jízdy do centra), byly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Dosud nezjištěný řidič dne 15. 6. 2021 ve 12:28 hodin v Praze 2, na křižovatce ulic Legerova a Rumunská (ve směru jízdy do centra) jel s motorovým vozidlem tovární značky Mercedes, registrační značky X, rychlostí 65 km/h (po odečtení odpovídající možné odchylky měřicího zařízení) v místě, kde obecnou úpravou pravidel provozu na pozemních komunikacích byla v uvedené době stanovena nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h [tj. že dosud nezjištěný řidič spáchal přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích porušením ustanovení § 18 odst. 4 téhož zákona]. 3. Výše popsaným jednáním se tedy žalobkyně dopustila přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích porušením ustanovení § 10 odst. 3 uvedeného zákona. Za to jí byla ve smyslu ustanovení § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích za použití ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit správnímu orgánu prvního stupně náhradu nákladů řízení v paušální částce 1 000 Kč. II. Podstatný obsah žaloby 4. Za prvé žalobkyně v podané žalobě uvedla, že již v průběhu správního řízení namítala nesprávné skutkové zjištění ohledně nejvyšší dovolené rychlosti v místě spáchání přestupku. Tvrdila, že v daném místě je na základě dopravní značky B20a stanovena nejvyšší dovolená rychlost 70 km/h. Na podporu svého tvrzení označila dva důkazy, a to ohledání místa a svědeckou výpověď řidiče vozidla. 5. Podle žalobkyně nebylo vypořádání této její námitky ze strany žalovaného dostatečné a neprovedení navržených důkazů bylo nezákonné. Za absurdní žalobkyně označila odůvodnění, že důkazní břemeno bylo na její straně. Nelze jí totiž vytýkat, že neunesla důkazní břemeno, a zároveň odmítnout provést důkazy, které navrhla, aby důkazní břemeno unesla. K tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 As 58/2008-63, a ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005-62. 6. Dále žalobkyně podotkla, že věrohodnost svědka nelze hodnotit před provedením svědecké výpovědi, pročež ji nelze hodnotit jako nevěrohodnou, když nebyla vůbec provedena. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. j. 5 As 24/2015-36. Žalovaný tedy dle jejího názoru pochybil, když tak učinil, přičemž toto pochybení bylo zásadní, neboť vedlo k neprovedení navrženého důkazu, na jehož provedení měla právo podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 7. Nadto žalobkyně poznamenala, že tvrzení ohledně nevěrohodnosti řidiče je zcela nepřípadné, protože řízení o přestupku řidiče vozidla již bylo pravomocně zastaveno. V této souvislosti odkázala na ustanovení § 125g zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žádné přestupkové jednání tedy nemohlo být proti svědkovi zahájeno a ten tak neměl nejmenší důvod lhát. 8. Za druhé žalobkyně v podané žalobě namítala, že nebylo prokázáno měření rychlosti Městskou policií hlavního města Prahy. Je podle ní třeba prokázat, že měření rychlosti provedla Policie České republiky nebo příslušná obecní policie, neboť ty jsou k měření rychlosti jízdy vozidel oprávněny. Ve správním spisu však není založen žádný relevantní podklad, který by prokazoval, že měření rychlosti bylo provedeno právě Městskou policií hlavního města Prahy. Oznámení o přestupku zcela absentuje a ostatní založené podklady jsou v tomto ohledu irelevantní. Konstatovala, že její námitka týkající se neprokázání měření rychlosti městskou policií nebyla dostatečně vypořádána. 9. Dále žalobkyně uvedla, že v ověřovacím listu rychloměru odkazovaném žalovaným není o Městské policii hlavního města Prahy žádná zmínka. V tomto ověřovacím listu je uvedeno, že vlastníkem rychloměru je hlavní město Praha, což naopak zakládá důvodnou pochybnost o tom, kdo měření rychlosti v daném místě realizuje. Jeví se totiž, že by tímto subjektem mohlo být právě hlavní město Praha, které vůbec není oprávněno rychlost měřit. Je proto třeba postavit najisto, zda byla rychlost měřena právě městskou policií. Následně žalobkyně poukázala na možnost, že rychlost měří nějaký soukromoprávní subjekt, se kterým si to hlavní město Praha dojednalo. Pochybnost podle ní vzbuzuje i fakt, že ve správním spisu není vůbec založeno oznámení o spáchání přestupku od městské policie. 10. V souvislosti s uvedenou námitkou pak žalobkyně odkázala na vyjádření žalovaného ze dne 14. 8. 2018, č. j. 490/2016-160/SPR/8 (správně zřejmě ze dne 5. 11. 2018, zn. 76/2018160SOU/3), podané v rámci řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 13 A 102/2018. Z tohoto vyjádření se podle ní přitom jeví, že systém pro měření rychlosti je provozován Technickou správou komunikací, a.s. Přestupky zaznamenané automatickými technickými prostředky tedy nejsou zjišťovány Městskou policií hlavního města Prahy, ale Technickou správou komunikací, a. s., která je soukromoprávním subjektem. Městská policie je totiž při zjišťování daných přestupků úplně posledním článkem a nelze tak tvrdit, že rychlost jízdy vozidla byla změřena právě jí. 11. V rámci třetí žalobní námitky žalobkyně namítala, že měření rychlosti probíhalo v rozporu s návodem k obsluze daného rychloměru. Tato její odvolací námitka podle ní nebyla přesvědčivě vypořádána. 12. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že spáchání předmětného skutku je třeba založit na dvou snímcích z rychloměru, na nichž bude zachyceno vozidlo přejíždějící bílou čáru, která je vyznačená na místě vjezdu do měřeného úseku a na místě výjezdu z měřeného úseku. Žalovaný však založil vypořádání její námitky na nesprávné premise, že užitý rychloměr je stacionárním rychloměrem a nikoliv rychloměrem úsekovým. Následně žalobkyně poznamenala, že kdyby skutečně byl tento rychloměr stacionárním rychloměrem, byl by úsudek žalovaného správný a přiléhavý. Daný rychloměr nicméně není stacionární, nýbrž úsekový. Neměří tedy okamžitou rychlost. K prokázání tohoto tvrzení navrhla žalobkyně provést jako důkaz vyjádření Českého metrologického institutu ze dne 19. 5. 2022, zn. ČMI-2886/2022/0114, podle nějž pracuje užitý rychloměr na principu tzv. úsekového rychloměru. Vyvrací tak tvrzení žalovaného, jímž odůvodnil své rozhodnutí. Nadto žalobkyně podotkla, že žalovaný tvrdí, že bylo měřeno stacionárním rychloměrem, avšak zároveň předložil ověřovací list od úsekového rychloměru. Shromážděné podklady si podle ní vzájemně odporují a o zjištěném skutkovém stavu tak lze mít pochyby. 13. S výše uvedeným souvisela i čtvrtá žalobní námitka žalobkyně, týkající se absence kalibračního listu ve správním spisu. Žalobkyně uvedla, že již v průběhu správního řízení poukazovala na absenci kalibračního listu a namítala, že vzdálenost mezi počátkem a koncem měřeného úseku nebyla řádně kalibrována. Argumentaci žalovaného v tomto směru označila za zcela nepřípadnou, jelikož užitý rychloměr je úsekovým rychloměrem a nikoliv rychloměrem měřícím okamžitou rychlost. Z tohoto důvodu je tedy podle názoru žalobkyně nutné zabývat se délkou měřeného úseku a prokázat řádnou kalibraci vzdálenosti mezi jeho počátkem a koncem. 14. Za páté žalobkyně v podané žalobě namítala porušení ustanovení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích. Zmínila, že pokud rychlost měřila obecní policie, nebylo dostatečně