9 Ads 83/2014 — Nejvyšší správní soud

5 A 18/2023- 53 - text 16 5 A 18/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové a ve věci žalobce proti žalovanému M. A. se sídlem V. B. zastoupen advokátem Mgr. Bc. Martinem Kůsem se sídlem Kaprova 42/14 Ministerstvo zemědělství se sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2023, č. j. MZE-3779/2022-14142, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Státní zemědělský intervenční fond (dále také „SZIF“ nebo „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 9. 12. 2021, č. j. SZIF/2021/0742486 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) zamítl žádost žalobce o Jednotnou platbu na plochu pro rok 2021. Prvostupňový správní orgán rozhodl podle § 11 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o SZIF“) ve znění účinném od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2022, a podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1307/2013, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 639/2014, nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014, Prováděcího nařízení Komise (EU) č. 2021/951, Prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014, a v souladu s nařízením vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády (dále jen „nařízení vlády o stanovení podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům“), jakož i v souladu s nařízením vlády č. 48/2017 Sb., o stanovení požadavků podle aktů a standardů dobrého zemědělského a enviromentálního stavu pro oblasti pravidel podmíněnosti a důsledků jejich porušení pro poskytování některých zemědělských podpor (dále jen „nařízení vlády pro pravidla podmíněnosti“). 2. Žalobce s prvostupňovým rozhodnutím nesouhlasil, podal proti němu odvolání, které žalovaný zamítl a potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí, jelikož se ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem věci, tak s jeho právním posouzením prvostupňovým správním orgánem. Oba správní orgány zastávaly shodný právní názor, že žalobce porušil podmínky dotace stanovené nařízením vlády o stanovení podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům, a podmínky stanovené nařízením vlády pro pravidla podmíněnosti, a to konkrétně podmínky dobrého zemědělského a enviromentálního stavu DZES 1a (Ochranné nehnojené pásy o šíři 3 m), podmínky dobrého zemědělského a enviromentálního stavu DZES 3a (Zacházení se závadnými látkami při ochraně vod), a povinného požadavku na hospodaření PPH 1/6 (Udržování nehnojených pásů v šířce 3 m od břehové čáry útvaru povrchových vod). II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného 3. V rámci prvního žalobního bodu žalobce namítal, že k porušení podmínky standardu DZES 1a (Ochranné nehnojené pásy o šíři 3 m) nedošlo, neboť v pásu nejméně 3 metry od břehové čáry neaplikoval žádná hnojiva. K odkazu žalovaného na § 12 nařízení vlády č. 262/2012 Sb., o stanovení zranitelných oblastí a akčním programu, žalobce citoval odst. 2 předmětného ustanovení, dle kterého: „Odstavec 1 se nevztahuje na ponechané skliditelné rostlinné zbytky ani na výkaly a moč zanechané hospodářskými zvířaty při pastvě nebo při jejich jiném pobytu na zemědělském pozemku a je třeba zabránit samovolnému přístupu zvířat do útvaru povrchových vod, poškození koryt a údolních niv, zničení břehových porostů nebo znečištění vod.“ Z uvedeného ustanovení dle žalobce vyplývá, že samovolný přístup zvířat do potoka porušením § 12 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení není, neboť odstavec 1 se nevztahuje na výkaly a moč hospodářských zvířat a přístup zvířat do potoka není porušením hnojení, ale separátní povinnosti. Žalobce dále namítal, že žalovaný a prvostupňový správní orgán vycházely ze závěrů kontrolního orgánu Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (dále jen „ÚKZÚZ), přičemž přebraly i jeho hodnocení stran zavinění. Žalobce namítal, že není možné pouze odkazovat na závěry učiněné jiným správním orgánem, tyto závěry by měly být předmětem přezkumu prvostupňového správního orgánu a žalovaného. V této souvislosti žalobce namítal rovněž nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí, kterou se žalovaný pokusil napravit, nicméně tímto způsobem žalovaný nahrazuje argumentaci správního orgánu prvního stupně. Nepřezkoumatelná byla dle žalobce zejména otázka zavinění, správní orgány dospěly k závěru, že žalobce jednal úmyslně, přičemž nikterak nerozlišovaly, zda se jedná o úmysl přímý či nepřímý. Žalobce uvedl, že nezřídil trvalé napajedlo v místech uváděných žalovaným, přičemž opak nevyplývá z žádného důkazu. Žalobci tedy není zřejmé, z jakých důkazů žalovaný tento závěr dovodil, když ve spise nejsou obsaženy žádné fotografie z roku 2011. Pro úplnost žalobce uvedl, že cestičky vydupané skotem mohou být zapříčiněny umístěním mobilního napajedla (cisterna), které zde bylo v letních měsících umístěno. Žalobce namítal, že správní orgány nezkoumaly, zda se jedná o úmysl nepřímý či vědomou nedbalost. 4. V rámci druhého žalobního bodu žalobce namítal, že k porušení podmínky standardu DZES 3a (Zacházení se závadnými látkami při ochraně vod) nedošlo, neboť žalobce se nedopouštěl manipulace se závadnými látkami. Správní orgán prvního stupně pojem závadné látky nikterak nedefinoval, žalovaný pak dospěl k nesprávnému závěru, že mezi závadné látky v zemědělství patří mj. statková hnojiva – hnůj, kejda, močůvka, hnojůvka, silážní šťávy a další, a že hnůj je podle § 39 zákona o vodách nebezpečnou závadnou látkou. Zákon o vodách však toto nikde neuvádí, žalovaný tak excesivním a extenzivním způsobem vykládá zákon o vodách. Žalobce dále namítal, že nebylo prokázáno, že by se na předmětných pozemcích nacházely jakékoliv závadné látky. Letecké mapy mohou sloužit pouze k učinění závěru, že na pozemku žalobce se nacházela hromada neznámého obsahu, dle žalobce se jednalo o hlínu, nikoliv o hnůj. Ve vztahu k formě zavinění žalovaný dovodil úmysl žalobce z údajného dlouhodobého skladování hnoje na pozemcích, k čemuž ovšem nebylo provedeno žádné relevantní dokazování. Žalobce dále odmítl závěr žalovaného, že závadný stav způsobil neodstranitelný zásah do životního prostředí, neboť tento závěr nemá oporu v žádném právním předpisu ani v provedeném dokazování. Žalobce i v rámci druhého žalobního bodu namítal, že protokol o kontrole vydaný jiným správním orgánem nemůže nahradit činnost správního orgánu rozhodujícího v této věci. 5. V rámci třetího žalobního bodu žalobce namítal, že ve vztahu k porušení povinného požadavku na hospodaření PPH 1/6 (Udržování nehnojených pásů v šíři 3 m od břehové čáry útvaru povrchových vod) správní orgány vytýkají žalobci zcela totožná pochybení jako v případě porušení podmínky DZES 1a, za něž mu opětovně ukládají sankci. Správní orgán tedy trestá žalobce za jeden skutek dvakrát, což je protiprávní a odporuje zásadě ne bis in idem. Jedná se o zjištění ÚZKÚZ z kontroly, která byla v obou případech provedena téhož dne, i popis skutku je zde zcela totožný. 6. V rámci čtvrtého žalobního bodu žalobce namítal výši uplatněné sankce. Žalobce uvedl, že nikdy nebyl na dotacích krácen, nikdy mu nebyla uložena žádná preventivní sankce. V případě žalobce se tedy jedná o první porušení podmínek poskytnutí dotace a rovnou je mu uložena sankce absolutní, zkrácení dotace o 100 %. Žalobce uvedl, že toto je pro něj likvidační, přičemž nedošlo k žádné hromadné havárii, žádnému úniku chemikálií do povrchových či podpovrchových vod. Žalobce v této souvislost odkázal na čl. 40 nařízení Komise č. 640/2014 a na čl. 99 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1306/2013. Dle žalobce v souladu s výše uvedenými předpisy by zkrácení dotace o 100 % mělo být považováno za prostředek ultima ratio, k němuž by mělo docházet pouze výjimečně. Na závěr žalobce konstatoval, že správní orgány by při stanovení výše sankcí měly přihlížet k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem, přičemž žalobce připomíná, že forma zavinění jako kvalifikovaný znak připouštějící sám o sobě vyšší sankce, není přitěžující okolností. 7. Žalobce navrhl, aby soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 8. Žalovaný ve vyjádření ze dne 25. 8. 2023 žalobu odmítl a odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí a akcentoval, že v posuzované věci se nejedná o správní trestání, jak se snaží poukázat žalobce, nebylo totiž rozhodováno o odpovědnosti za přestupek a individualizovaném správním trestu, nýbrž o poskytnutí podpory. Dotace je formou určitého dobrodiní ze strany státu, a právě proto je její poskytnutí vázáno na dodržování přísných podmínek. Povinné požadavky na hospodaření (dále jen „PPH“) jakož i podmínky dobrého zemědělského a enviromentálního stavu (dále jen „DZES“) uvedené v př