6 As 8/2023 — Nejvyšší správní soud

8 A 106/2020- 137 - text 11 8 A 106/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobkyně proti žalované Zaplo Finance s.r.o., IČO: 294 13 575 se sídlem 5. května 1746/22, Nusle, 140 00 Praha 4 zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, Česká obchodní inspekce se sídlem Štěpánská 567/15, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2020, č. j. ČOI 104259/20/O100, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 31. 7. 2020, č. j. ČOI 104259/20/O100, se v části, ve které bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí ze dne 26. 8. 2019, č. j. ČOI 105916/19/1000, a to konkrétně proti výroku o vině týkajícím se přestupku podle ustanovení § 154 odst. 1 písm. i) a správního deliktu a přestupku podle ustanovení § 154 odst. 1 písm. n) zákona o spotřebitelském úvěru a navazující výroky o trestu a nákladech řízení, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Ve zbytku se žaloba zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Rozhodnutím České obchodní inspekce, Inspektorátu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu ze dne 26. 8. 2019 byla žalobkyně jako osoba oprávněná poskytovat spotřebitelský úvěr uznána vinnou z porušení právní povinnosti, kterého se dopustila tím, že neposoudila schopnost spotřebitele pana J. Š. splácet úvěr ve výši 20.000 Kč na základě dokladů prokazujících příjmy a výdaje spotřebitele, a tedy nesplnila povinnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), čímž naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru. Dále byla uvedeným rozhodnutím žalobkyně uznána vinnou z přestupku dle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se dopustila tím, že neposoudila schopnost spotřebitelky paní I. K. splácet úvěr ve výši 20.000 Kč na základě dokladů prokazujících příjmy a výdaje spotřebitele, tedy porušila povinnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Týmž rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze správního deliktu, resp. přestupku podle § 154 odst. 1 písm. n) a písm. i) zákona o spotřebitelském úvěru, kterého se dopustila tím, že uvedeným spotřebitelům neposkytla údaje o orgánu dohledu. Žalobkyni byla uložena úhrnná pokuta ve výši 200 000 Kč. 2. Ústřední inspektorát České obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 31. 7. 2020 odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu. Městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Městský soud souhlasil s žalovanou, že nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podpořena žádnými doklady. Jestliže však jsou podložena dalšími okolnostmi (předchozí splácení úvěrů, bezdlužnost, nízká výše úvěru), je třeba je kvalifikovat jako dostatečná a spolehlivá. Dostatečnost údajů je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, tedy podle okolností, za nichž dojde k uzavření smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Pokud z těchto okolností nevyplývají důvodné pochybnosti o informacích, může tyto informace poskytovatel považovat za spolehlivé a dostatečné a úvěr poskytnout. 4. Městský soud uzavřel, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost žadatelů v souladu se zákonnými požadavky a správního deliktu, resp. přestupku dle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru se nedopustila. K námitkám týkajícím se porušení povinnosti označit orgán dohledu dle § 106 odst. 1 písm. t) a § 92 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru městský soud konstatoval, že žalobkyně správně uvedla jako orgán dohledu Českou národní banku, a stanovené povinnosti tedy neporušila. 5. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalované zrušil svým rozsudkem ze dne 31. ledna 2024, č.j. 6 As 8/2023 – 57, rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se závěry městského soudu. NSS uvedl, že informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, mohou jen stěží být spolehlivé a žalobkyně tak nesplnila své povinnosti vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 6. NSS ve svém rozsudku kromě jiného uvedl: „[45] V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 Nejvyšší správní soud v souvislosti s výkladem pojmu odborné péče a s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, zdůraznil, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Dovodil též, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Z tohoto výkladu vycházel Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku ze dne 19. 4. 2018, č. j. 2 As 107/2017-72.“ „[49] Povinnost porovnání příjmů a výdajů žadatele o úvěr nelze mít za splněnou ani posouzením žadatelovy úvěrové historie, zjišťované obvykle nahlédnutím do evidence exekucí či nebankovního registru dlužníků. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 86 odst. 2 výslovně vyžaduje obojí. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů, na které žalobkyně poukazuje, je tak jen jedním ze zákonem výslovně uvedených kritérií, které je poskytovatel povinen zvažovat v rámci posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a jeho schopnosti splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru. Bezproblémové splacení předchozích úvěrů je tedy v rámci posuzování úvěruschopnosti pro spotřebitele nepochybně důležité, nemůže však nahradit zákonem vyžadované porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, ani nemá bez dalšího větší váhu než takové porovnání.“ II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 7. Žalobkyně v první námitce namítá, že napadené rozhodnutí nereflektuje skutečné znění zákona a spočívá v nesprávném právním posouzení věci, jelikož posoudila úvěruschopnost pana J. Š. i paní I. K. správně. Žalobkyně postupovala při posouzení úvěruschopnosti žadatelů v souvislosti s jim poskytnutými úvěry tak, že si: i) vyžádala od žadatelů informace o výši jejich měsíčních příjmů, tyto informace následně posoudila a to jak z hlediska jejich věrohodnosti a z hlediska toho, zda tyto příjmy a výdaje umožní žadatelům splatit úvěr, o jehož poskytnutí požádali; ii) oba žadatele si prolustrovala v databázi exekucí a v Nebankovním registru klientských informací, a to v obou případech s negativním výsledkem, tj. zjistila, že ani jeden z nich není v těchto databázích veden jako osoba, která neplní své peněžité dluhy; iii) schopnost žadatelů splatit požadovaný úvěr dále vyhodnotila na základě své vlastní pozitivní zkušenosti, kterou s uvedenými žadateli o úvěr v minulosti učinila. 8. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že byla v uvedených případech povinna vyžádat si od žadatelů doklady potvrzující jejich příjem, jelikož že se jedná o “mikroúvěry” ve výši 20.000,- Kč, a jelikož by se jednalo o porušení práv na ochranu soukromí v souladu s Nařízením evropského parlamentu a rady (EU) č. 2016/679 (dále jen „GDPR“), neboť ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení umožňuje shromažďovat pouze informace přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány („minimalizace údajů“). Argumentace inspektorátu a žalovaného se zakládá na starém právním předpisu, který v předmětné době již nebyl účinný a na staré judikatuře, která se také vztahovala k tomuto starému předpisu. 9. Žalobkyně dále namítla, že z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že byla povinna před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žadatelů primárně na základě informací podaných ze strany žadatelů o úvěr, tedy porovnáním jejich příjmů a výdajů, a na základě způsobu plnění dosavadních dluhů. Dospěla-li na základě získaných informací k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žadatelů splácet požadovaný úvěr, nebyla povinna ani oprávněná požadovat po žadatelích jakékoli další informace ani doklady či listiny, neboť takové informace nebyly pro posouzení ani nezbytné ani přiměřené ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Požadavkem na předložení dokladů o příjmech a výdajích by se naopak dopustila přestupku ve smyslu § 153 odst. 1 písm. l) bod 2 zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož by v rozporu s § 84 odst. 1 žádal informace, které nejsou přiměřené a nezbytné. V důvodové zprávě k § 86, se uvádí, že „důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba