— Nejvyšší správní soud

8 A 141/2023- 44 - text 15 8 A 141/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému České dráhy, a.s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem třída kpt. Jaroše 1926/7, Brno o žalobě proti rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 11. 10. 2023. č.j. UPDI-3191/23/MR, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí místopředsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 11. října 2023, čj. UPDI-3191/23/MR, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře čj. UPDI-1930/23/PP2 ze dne 13. června 2023, jímž byla žalobkyně uznána vinnou přestupkem podle ust. § 51 odst. 4 písm. v) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, neboť v rozporu s § 42 odst. 1 zákona o dráhách v období od 14. 7. 2022 do 21. 4. 20223 nezřídila odštěpné závody pro provozování dráhy a pro provozování drážní dopravy, ačkoliv žalobkyně provozuje dráhu, na které současně provozuje drážní dopravu, která neslouží výhradně k zajištění provozování dráhy. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokutu 300 000 Kč. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že jelikož povinnost podle § 42c zákona o dráhách se týkala provozovatele dráhy celostátní, regionální nebo veřejně přístupné vlečky, žalobkyně požádala Ministerstvo dopravy jakožto drážní správní úřad podle § 54 odst. 1 a § 56 písm. a) tohoto zákona v řízení podle § 3 odst. 2 zákona o dráhách o změnu kategorie dráhy, jmenovitě dráhy celostátní v úseku Praha Vršovice seř. n. (odj. skupina) – Praha Jih na kategorii vlečka veřejně nepřístupná. Učinila tak podáním doručeným Ministerstvu dopravy dne 7. října 2020. 3. Ministerstvo dopravy usnesením čj. 59/2020-130-SPR/7 ze dne 16. listopadu 2020 řízení o změně kategorie dráhy přerušilo a vyzvalo k takové úpravě zabezpečovacího zařízení, která by umožnila změnu kategorie dráhy, což žalobkyně v rozhodné době činila. 4. Žádost o změnu kategorie dráhy proto podle žalobkyně představuje ve vztahu k přestupku podle § 51 odst. 4 písm. v) zákona o dráhách liberační důvod podle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o přestupcích“). 5. Žalobkyně nemůže nést odpovědnost za postup Ministerstva dopravy v řízení podle § 3 odst. 2 zákona o dráhách. Navíc je-li Ministerstvo dopravy organizační složkou téhož státu jako žalovaný, pak žalovaný nemůže nedostatečně rychlým postupem Ministerstva dopravy argumentovat proti žalobkyni. 6. V případě úseku dráhy celostátní Praha Vršovice seř. n. (odj. skupina) – Praha Jih tak žalobkyně učinila vše, aby přestupku podle § 51 odst. 4 písm. v) zákona o dráhách zabránila, a žalovaný tak měl řízení o předmětném přestupku v tomto rozsahu zastavit, neboť žalobkyně tu za přestupek podle § 21 odst. 1 zákona o dráhách neodpovídá. 7. Dále žalobkyně poukázala na zanedbatelný rozsah dráhy jí provozované. 8. Uvedla, že délka provozovaného úseku celostátní dráhy Bohumín je 14 km, délka provozovaného úseku celostátní dráhy Děčín činí 5 km a provozovaný úsek celostátní dráhy Praha Vršovice seř. n. (odj. skupina) – Praha Jih je dlouhý 46 km. Žalobkyně tedy celkem provozuje 65 km celostátní dráhy. Je-li provozní délka tratí v ČR více než 9 500 km, žalobkyně tedy provozuje jen 0,68 % délky těchto tratí. Povaha a závažnost přestupku, jehož by se mohla žalobkyně porušením § 42c odst. 1 zákona o dráhách dopustit, je tak s ohledem na celkový rozsah úseků celostátní dráhy jí provozovaných zanedbatelný a neodůvodňuje uložení pokuty v tak vysokém rozsahu. 9. Žalobkyně poukázala na to, že účelem § 42c odst. 1 zákona o dráhách je zabránit dopravci, jenž současně provozuje dráhu, na které provozuje drážní dopravu, aby provozování dráhy jakožto přirozeného monopolu zneužil proti jiným dopravcům, provozujícím drážní dopravu na téže dráze. 10. Žalovaný však nezjišťoval, zda na dotčených tratích uvedených v prohlášení o dráze žalobkyně provozovali v rozhodném období drážní dopravu i jiní dopravci, které by žalobkyně mohla znevýhodnit. Žalovaný tak dostatečně nezjistil význam a rozsah následku přestupku ve smyslu § 38 písm. b) zákona o přestupcích. 11. Na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že uvádí: „Zákonem chráněným zájmem u předmětného přestupku je ochrana proti křížovému subvencování a převodům finančních prostředků určených na infrastrukturu na konkurenční činnosti. V tomto případě Úřad posuzoval povahu a závažnost přestupku s ohledem na význam zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem ohrožen.“ 12. Žalobkyně před vydáním napadeného rozhodnutí upozornila žalovaného, že již aktuálně plní ust. § 62 odst. 4 zákona o dráhách, který nedovoluje křížové financování mezi provozováním dráhy a provozováním drážní dopravy, jehož se žalovaný obává. 13. Naposled citovanou pasáží napadeného rozhodnutí žalovaný přiznal, že povahu a závažnost přestupku zkoumal jen s ohledem na význam chráněného zájmu, tedy ve smyslu § 38 písm. a) zákona o přestupcích, což by však znamenalo, že by každého pachatele přestupku podle § 51 odst. 4 písm. v) zákona o dráhách žalovaný potrestal stejnou sazbou bez ohledu na rozsah provozované dráhy, protože ve všech případech by se jednalo o jeden a tentýž význam zákonem chráněného zájmu. 14. Přitom je však zřejmé, že přestupek podle § 51 odst. 4 písm. v) zákona o dráhách by byl zjevně výrazně závažnější v případě provozování 9 000 km dráhy než v případě 65 km dráhy. 15. Povaha a závažnost přestupku se podle § 38 zákona o přestupcích posuzuje ze všech tam uvedených hledisek, jsou-li v konkrétním případě dána, ale i z dalších hledisek, protože jejich seznam v § 38 citovaného zákona je jen demonstrativní. Žalovaný proto nemůže posuzovat závažnost přestupku jen podle významu zákonem chráněného zájmu ve smyslu § 38 písm. a) zákona o přestupcích a již nikoliv podle významu a rozsahu následku přestupku ve smyslu § 38 písm. b) citovaného zákona nebo nikoliv podle okolností spáchání přestupku ve smyslu § 38 písm. d) citovaného zákona. 16. Dále žalobkyně namítala absenci ohrožení hospodářské soutěže. 17. K tomu uvedla, že žalovaný na str. 4 napadeného rozhodnutí konstatoval, že míru závažnosti v závislosti na intenzitě hospodářské soutěže neposuzoval, jelikož k naplnění skutkové podstaty přestupku došlo již tím, že obviněná nesplnila svoji zákonnou povinnost. Pro posouzení věci postačí, že nastal následek ohrožovací. 18. Tento svůj závěr však žalovaný vyvrací na téže str. 4 napadeného rozhodnutí, resp. na str. 6, když tvrdí, že žalobkyně „by mohla subvencovat svoje aktivity, které podléhají nejen teoretické, ale i reálné konkurenci, právě z příjmů z provozování dráhy a tudíž získávat výhodu před ostatními soutěžiteli“, resp. že žalobkyně „může být potenciálně zvýhodněna oproti ostatním soutěžitelům na trhu příjmy za provozování dráhy.“ Na str. 8 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je pak argumentováno rizikem „diskriminace všech soutěžitelů na trhu tím, že obviněná může být potenciálně zvýhodněna příjmy z provozování dráhy, jejichž příjemcem nebude odštěpný závod, ale sama obviněná.“ 19. K tomu žalobkyně uvedla, že namítala výrazné přecenění závažnosti přestupku žalovaným, neboť existence, povaha a rozsah existence, resp. ohrožení hospodářské soutěže na dotčených tratích představují význam a rozsah následků přestupku ve smyslu § 38 písm. b) zákona o přestupcích a okolnosti spáchání přestupku ve smyslu § 38 písm. d) zákona o přestupcích, které měl vzít žalovaný v potaz. 20. K tomu žalobkyně poukázala na to, že úprava v ust. § 42c zákona o dráhách představuje transpozici směrnice EP a Rady 2016/2370, kterou se mění směrnice 2012/34/EU, pokud jde o otevření trhu vnitrostátních služeb v přepravě cestujících po železnici a správu a řízení železniční infrastruktury (dále též jen jako „směrnice 2370“), přičemž v bodu 17 její preambule je akcentována potřeba zabránit narušení hospodářské soutěže na trhu. 21. Ohrožení hospodářské soutěže je tedy pojmovým znakem skutkové podstaty přestupku § 51 odst. 4 písm. v) zákona o dráhách interpretovaného eurokonformně. Jestliže hypotetické finanční převody mezi provozovatelem dráhy a provozovatelem drážní dopravy k narušení hospodářské situace vést nemůže, pak k naplnění skutkové podstaty přestupku § 51 odst. 4 písm. v) zákona o dráhách nedochází. 22. Žalovaný tedy měl pro posouzení závažnosti přestupku posuzovat i existenci, povahu a rozsah hospodářské soutěže. 23. Kromě toho křížovému subvencování v daném případě brání již § 62 odst. 4 zákona o dráhách. 24. Žalovaný svou argumentací na str. 6 napadeného rozhodnutí potvrdil, že implementac