10 Afs 16/2023 — Nejvyšší správní soud

8 Af 14/2023- 119 - text 14 8 Af 14/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce proti žalovanému KONSIT a. s., IČ 18630197 se sídlem Půlkruhová 786/20, 160 00 Praha 6 zastoupený advokátem JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem, se sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2 Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2023, č. j. 16664/23/5200-11431-713115 takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 5. 2023, č. j. 16664/23/5200-11431-713115 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Martina Bohuslava, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Dne 5. 6. 2020 zahájil správce daně u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob. 2. Následně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že úroky, které souvisí s emisí a upsáním „korunových“ dluhopisů (a to ve výši 6 402 067, 20 Kč za zdaňovací období 2016 a ve výši 6 402 067, 20 Kč za zdaňovací období 2017), nelze uznat jako „daňově účinný“ náklad, neboť emise a následné upsání dluhopisů bylo dle jeho přesvědčení uskutečněno pouze účelově, především se záměrem zatížení žalobce nákladovými úroky. V nastavené transakci tak správce daně neshledal smysl a účel, resp. racionální ekonomický důvod, a tedy došel k závěru, že žalobce vytvořil umělé zadlužení za účelem snížení své daňové povinnosti, které lze označit jakožto zneužití práva. 3. Na základě zprávy o daňové kontrole č. j. 1187436/21/2208-60561-303607 vydal správce daně dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, č. j. 4658100/21/2006-51524-105578 ze dne 24 5. 2021, čímž doměřil tuto daň vyšší o částku 1 216 380 Kč; podle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb. (dále též jen „daňový řád“) žalobci též vznikla povinnost uhradit penále ve výši 243 276 Kč; a též dodatečný platební výměr za zdaňovací období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2017, č. j. 4658467/21/2006-51524-105578 ze dne 24. 5. 2021, čímž doměřil daň vyšší o částku 1 216 380 Kč; podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu pak žalobci vznikla povinnost uhradit penále ve výši 243 376 Kč. 4. Dne 10. 8. 2021 podal žalobce proti výše uvedeným platebním výměrům odvolání, jež žalovaný svým rozhodnutím ze dne 19. 5. 2023, č. j. 16664/5200-11431-713115 (dále též jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a postup správce daně potvrdil. 5. Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasil, a dne 21. 7. 2023 proti němu podal k Městskému soudu v Praze žalobu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 6. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným, resp. správcem daně, je emise dluhopisů (tzv. „korunových dluhopisů“) emitovaných žalobcem v roce 2012, resp. uplatnění nákladových úroků z těchto dluhopisů jako daňově uznatelných nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v přiznáních k dani z příjmů právnických osob za předmětná období. Především je však mezi žalobcem a správcem daně sporné, zda v rámci daňového řízení bylo správcem daně prokázáno, že došlo ke splnění podmínek pro aplikaci institutu zneužití práva. 7. Žalobce uvádí, že veškeré transakce související s emisí dluhopisů v roce 2012 i emise dluhopisů samotná byly od počátku vedeny zcela legitimním podnikatelským záměrem spočívajícím v návratu k dividendové politice žalobce přijaté v roce 2004, která jasně stanovila, jakým způsobem má žalobce vyplácet svým akcionářům dividendy. Z důvodu světové hospodářské krize nebyla dividendová politika po roce 2008 zcela dodržována, v roce 2011 (viz zápis z jednání akcionářů ze dne 27. dubna 2011 níže) se však žalobce zavázal k návratu k této politice a na jejím základě v roce 2012 rozhodl o výplatě dividendy. Vzhledem k tomu, že v té době nedisponoval dostatečnými finančními prostředky pro současné financování provozních potřeb, investičních záměrů i výplatu dividendy, využil žalobce dluhové financování a emitoval dluhopisy, které jsou předmětem probíhajícího sporu (možnost využít cizí zdroje na výplatu dividendy přitom potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, v podrobnostech viz následující části této žaloby). Jinak řečeno, emise dluhopisů měla reálné ekonomické a podnikatelské opodstatnění a z definice tak nemohlo jít o zneužití práva. Formální předpoklady pro daňovou uznatelnost předmětných dluhopisů přitom nejsou dle žalobce sporné. 8. V této souvislosti žalobce podotýká, že rozhodnutí o návratu k dividendové politice přitom padlo více než rok a půl před koncem roku 2012, zjevně tedy nemohlo mít souvislost s novelou právní úpravy zdanění tzv. korunových dluhopisů. 9. Žalobce dále rozsáhle argumentuje, že smyslem a účelem podnikání je generovat zisk, v tomto případě akcionářům. Pokud by se však pokračovalo v původně nastavené dividendové politice (nastavené v roce 2004, a obnovené v roce 2011), způsobilo by to žalobci značné finanční problémy, mimo jiné i vzhledem k probíhajícím právním sporům. 10. Žalobce dále obšírně popisuje důvody, jež vedli jeho akcionáře ke snaze vrátit se k původní dividendové politice v roce 2011, na jejíž financování však neměl dostatek finančních prostředků. Emise dluhopisů se mu proto zdá zcela logická a ekonomicky racionální. Nad to uvedl, že pokud k emisi dluhopisů nedošlo, pak by ani úvěrový rámec sjednaný u České spořitelny nepostačoval k úhradě všech závazků žalobce a ten by tak musel volit, které podnikatelské záměry bude realizovat a které nikoliv. Jinak řečeno, pokud by žalobce koncem roku 2012 využil dostupnou hotovost pro výplatu dividendy, nemohl by uskutečnit investice do projektů přinášejících zdanitelné příjmy nebo by bylo ohroženo jeho denní fungování, všechny tři kategorie výdajů nicméně měly své ekonomické opodstatnění a bylo je nutné vynaložit. 11. Následně žalobce uvedl některé své projekty, do nichž dlouhodobě investuje, které byly nutné, v dlouhodobém horizontu však výše uvedené významné projekty žalobci přinesly zdanitelné příjmy a zisk. Je přitom dle něj zřejmé, že z výše uvedených důvodů by při přiznání dividend bylo při současném uskutečnění investic do výše uvedených projektů nutností získat úvěrové financování. To však dle něj nebylo v dané době možné (k prokázání této skutečnosti navrhl žalobce výslech svědka, který však správce daně ani žalovaný v rozporu se zákonem nikdy neprovedli, ačkoliv jde o pro kauzu zásadní skutečnost.) 12. Žalobce dále uvedl, že se navíc také prokazatelně obrátil s nabídkou úpisu dluhopisů na třetí subjekty, a to zejména na Podnikatelskou družstevní záložnu a další tři investory. Tato společnost i ostatní investoři nabídku úpisu dluhopisů odmítli (ačkoliv nezpochybnili schopnost žalobce do budoucna dluhopisy hradit). 13. S ohledem na nemožnost navýšení úvěrové linky u České spořitelny, a.s. a s ohledem na neúspěšnou nabídku dluhopisů se jako nejlepší (možná) varianta žalobci jevilo právě upsání dluhopisů akcionáři žalobce. Zápočtem úpisu dluhopisů vůči pohledávce z přiznané dividendy akcionáři fakticky přistoupili na to, že za cenu úroků (jejichž tržní výše byla stanovena na základě znaleckého posudku a správcem daně nebyla nikdy zpochybněna) ponechají předmětné finanční prostředky ve společnosti, čímž zajistí její další fungování a rozvoj. Jinak řečeno, akcionáři žalobce prostřednictvím odložení splatnosti dividendy umožnili použití v té chvíli dostupných finančních prostředků na provoz a investice (ani jeden z těchto výdajů není žalovaným zpochybňován), z toho pohledu tedy úroky dle žalobce nezpochybnitelně jsou daňově uznatelné. Popsaná situace zároveň přinesla zásadní změnu v právním postavení akcionářů, kteří místo neurčitého příslibu budoucí dividendy získali vymahatelnou pohledávku za žalobcem. 14. Žalobce je proto přesvědčen, že prokázal, že jeho jednání spočívající v přiznání dividendy, jejím financování prostřednictvím emise dluhopisů a realizace souvisejících podnikatelských záměrů bylo v dlouhodobém horizontu ekonomicky zcela racionálním jednáním vedeným cílem uspokojit práva akcionářů žalobce na podíl na zisku při zajištění dalšího fungování a rozvoje žalobce. 15. Žalobce má za to, že výše předložené vysvětlení předmětných transakcí samo o sobě představuje dostatečný podklad pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť je zřejmé, že tyto transakce jednoznačně měly ekonomické opodstatnění a že vedly k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o dani z příjmů. Přesto žalobce považoval za nezbytné vyjádřit se rovněž k problematice prokazování splnění podmínek pro aplikaci institutu zneužití práva, které dle něj žalovaný dostatečně neprokázal. 16. Nastíněná chronologie událostí nad to dle žalobce zcela jasně svědčí o tom, že v případě žal