7 As 6/2011 — Nejvyšší správní soud

10 A 23/2025- 74 - text 12 10 A 23/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: WOOD Transport Energo a.s., IČO: 290 25 362 sídlem Vyšehradská 1349/2, 128 00 Praha 2 zastoupena advokátem Mgr. Ing. Ladislavem Málkem sídlem Vinohradská 89/90, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MZP/2024/210/4264 z 16. 12. 2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci a napadené rozhodnutí. 1. Česká inspekce životního prostředí (dále „inspekce“) rozhodnutím z 18. 9. 2024 uložila žalobkyni dle § 116 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, několik opatření k nápravě: a) Zdržet se v přímé souvislosti s provozem vlastního povoleného zařízení, určeného pro nakládání s odpady, s přiděleným identifikačním číslem zařízení (IČZ): CZC01223 (dále jen „zařízení“), v k. ú. Volary a na pozemcích v jeho okolí příjmu jakýchkoliv popelovin, včetně „Směsného popela ze spalování biomasy Teplárna Loučovice“, a to do doby uvedení provozu zařízení do stavu, který je v souladu s rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK 11266/2022/OZZL z 28. 1. 2022 („souhlas KÚJCK“) a současně schváleným provozním řádem zařízení; b) Nezpracované popeloviny nacházející se v prostoru zařízení zařadit pro účely dalšího nakládání s nimi podle vyhlášky č. 8/2021 Sb., o katalogu odpadů (Katalog odpadů), jako odpad kat. č. 10 01 03 Popílek ze spalování rašeliny a neošetřeného dřeva, kategorie ostatní; c) Předat veškerý odpad kat. č. 10 01 03 Popílek ze spalování rašeliny a neošetřeného dřeva, kategorie ostatní, do zařízení určeného pro nakládání s tímto druhem a kategorií odpadu, přičemž na pozemcích zařízení smí být nakládáno s odpadem pouze v množství odpovídajícím maximální kapacitě zařízení uvedené v provozním řádu. Současně byla žalobkyni stanovena povinnost vést „evidenci o průběhu vyklízecích prací“; d) Předat již vyrobený materiál (směs dřevní hmoty a popelovin přibližně v poměru 3:1), vyrobený v přímé souvislosti s provozem zařízení, dalším osobám za účelem jeho využití nebo jej dočasně umístit na pozemky tvořící zařízení v množství nepřesahujícím maximální kapacitu tohoto zařízení určenou pro tento výrobek (v současnosti 2 500 tun). V případě, že nebude možné tuto podmínku splnit, předat tento vyrobený materiál jako odpad do zařízení určeného pro nakládání s daným druhem odpadu. Současně byla žalobkyni stanovena povinnost vést „evidenci o průběhu vyklízecích prací“; e) Při manipulaci s odpadními popelovinami a s vyrobeným materiálem tyto popeloviny obsahujícím zabránit nadměrnému prášení (vzniku sekundární prašnosti) a případnému úniku jemných částic popelovin do okolí jejich vlhčením/zkrápěním. 2. Inspekce při kontrole za období od 1. 1. 2023 do 5. 6. 2024 zjistila, že žalobkyně je provozovatelkou shora popsaného zařízení. Během kontrolovaného období žalobkyně v lokalitě těžila materiál ze staré neřízené skládky pilin, kůry, dřeva a dalších odpadů a zároveň na lokalitu navážela popeloviny ze spalování biomasy. Vytěžené piliny následně mísila s naváženými popelovinami za účelem vzniku „suroviny pro výrobu zahradnických substrátů“ určené pro následné zpracování u jiných osob. Popeloviny (které inspekce identifikovala jako odpad) žalobkyně pořizovala jako registrované hnojivo – směsný popel ze spalování biomasy Teplárnou Loučovice. V roce 2023 žalobkyně přijala 8 054,18 tun popelovin, v roce 2024 (od ledna do dubna) pak 4 020,25 tun. Inspekce rovněž zjistila, že žalobkyně nakládala s tímto materiálem i mimo zařízení v rozporu se souhlasem KÚJCK a využívala je tam k terénním úpravám. Inspekce tak shledala, že žalobkyně porušila § 17 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech, který provozovateli zařízení určeného pro nakládání s odpady ukládá povinnost provozovat zařízení v souladu s povolením dle § 21 odst. 2 zákona o odpadech, a to tím, že nakládala s odpady mimo toto zařízení, překročila maximální kapacitu zařízení a popílek nebo směs materiálu obsahující tento odpad využila k terénním úpravám. Rovněž porušila § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech, jenž každému ukládá povinnost nakládat s odpady pouze v zařízeních určených k nakládání s odpady. 3. Žalovaný se ztotožnil se skutkovými zjištěními i jejich právním hodnocením ze strany inspekce. Popeloviny nesplňují definici tzv. vedlejšího produktu dle § 8 zákona o odpadech, neboť v rozporu s § 8 odst. 1 písm. d) zákona o odpadech nebyly svým producentem (Teplárnou Loučovice) registrovány podle nařízení REACH Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 z 18. 12. 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek a využití popelovin mohlo vést k nepříznivým dopadům na životní prostředí z důvodu jejich prašnosti a kontaminace vody, a rovněž nebyla splněna podmínka § 8 odst. 1 písm. b) téhož zákona, tedy převážná část popelovin žalobkyně nevyužila pro konečnou výrobu v zařízení. I žalovaný tedy potvrdil, že popeloviny představovaly odpad. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že popeloviny byly registrovány jako certifikované hnojivo. Žalovaný k žalobkyniným námitkám dodal, že není rozhodné, zda žalobkyně měla povoleno za předchozí a nadcházející období nakládat s odpady ve větším množství; rozhodné je, že za kontrolované období povolenou hranici přesáhla. Žalovaný rovněž uzavřel, že je irelevantní, z jakých důvodů žalobkyně potřebovala využívat i okolní pozemky, na kterých nebylo zařízení povoleno, neboť bylo bezpečně zjištěno, že na ně odpad nezákonně umisťovala. Pokud jde o dopad žalobkynina jednání na životní prostředí, žalovaný setrvává na názoru inspekce, že znečištění vody v lagunách v místech nakládání s popelovinami pocházelo z popelovin samotných. Na tom nic nemůže změnit ani žalobkyní poskytnutý rozbor z výluhových zkoušek, které jsou dle názoru žalovaného neprůkazné, neboť není jasné, jaký vzorek žalobkyně do laboratoře dodala. 2. Argumenty účastníků řízení. 4. Žalobkyně v žalobě namítla, že popeloviny přijímané z Teplárny Loučovice nepovažuje za odpad. Již v odvolání předložila správním orgánům rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského z 20. 11. 2024 o prodloužení platnosti registrace hnojiva (dále „Rozhodnutí o registraci hnojiva“), dle něhož jsou popeloviny organominerální vápenatodraselné hnojivo. Je tedy zcela vyloučeno aplikovat naplnění § 8 zákona o odpadech na materiál, který je certifikovaným výrobkem, přičemž nezávadnost popelovin z hlediska odpadů je deklarována laboratorním rozborem. Popeloviny dle žalobkyně nemohou být odpadem rovněž z důvodu, že jejich producentem je Teplárna Loučovice, nikoliv žalobkyně, proto je žalobkyně nemůže „vylučovat“. Ačkoliv žalobkyně Rozhodnutí o registraci hnojiva spolu s Příbalovým letákem předložila již v rámci odvolacího řízení, žalovaný tyto důkazy nevypořádal, a napadené rozhodnutí tak trpí vadou nepřezkoumatelnosti. 5. Žalobkyně dále uvedla, že při provozu zařízení vždy postupovala podle platných provozních řádů. Upozornila, že do roku 2022 platil provozní řád z roku 2015, který stanovil limit zpracování popelovin až na 20 000 tun. Nižší kapacitní limit by znamenal, že likvidace skládky by si vyžádala nejméně 35 let. Životní prostředí tak v kontrolovaném období ani nemohlo být ohroženo, pokud před kontrolovaným obdobím žalobkyně mohla zpracovávat vyšší objem odpadů. Žalobkyně dodala, že po kontrolovaném období byla kapacita dokonce navýšena na desetinásobek. Pokud jde o provoz zařízení i na sousedních pozemcích mimo pozemky definované v souhlasu KÚJCK, žalobkyně namítá, že dočasné dotčení těchto pozemků je spojeno s likvidací předmětné historické skládky dřevního odpadu a žalobkyně v současné době pracuje na promítnutí změny provozního řádu. Žalobkyně nakonec rozporuje závěry správních orgánů, že srážková voda je kontaminována chemickými látkami, jejichž původem byl popílek; sama si totiž nechala vyhotovit rozbor, resp. výluhové zkoušky, z nichž vyplývá opak. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že v případě popelovin se skutečně jedná o odpad, neboť již před předáním žalobkyni nebyly registrovány jejich producentem dle nařízení REACH, jejich využití mohlo vést k negativnímu dopadu na životní prostředí a zároveň jejich využití nebylo zajištěno, neboť převážná část popelovin nebyla využita pro konečnou výrobu v zařízení. K žalobním námitkám dále konstatoval, že v kontrolované době byla kapacita pro nakládání s odpady překročena, přičemž předchozí nebo následné limity nejsou relevantní. Zároveň platí, že žalobkyně umisťovala odpady na pozemky, které nebyly zahrnuty v souhlasu KÚJCK. Rovněž i k polemice nad znečištěním vody popílkem žalovaný dodal, že setrvává na svém tvrzení, že popílky sr