15 A 103/2025 – Městský soud v Praze

15 A 103/2025- 32 - text  9 15 A 103/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyní Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: B. S. zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou se sídlem Cheb, Májová 606/35 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 7. 7. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 23. 6. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-389538/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-389538/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 7. 7. 2025 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 23. 6. 2025 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany žalobci. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný vyhodnotil předmětnou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Rumunsku a následně na Slovensku. Žalovaný tudíž přistoupil k vrácení této žádosti s odkazem na § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). 3. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“), a jeho žádost proto neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 opřený o platnou judikaturu, jako například o rozsudek SDEU Krasiliva. Žalobci je zároveň znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025 č.j. 6 A 122/2024-55, na základě kterého došlo žalovaným již k samotnému provedení obsahu rozsudku. 4. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce považuje za soudně přezkoumatelné, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-24. Dále uvedl, že z Ukrajiny utekl před válkou v obavě o svůj život. Pro svou cestu si jako první tranzitní zemi EU vybral Rumunsko, kde mu byla dne 16. 8. 2023 udělena dočasná ochrana. Žalobce obdržel tzv. rumunský „Permis“, a to aniž by si takový postup přál. Na území ČR pak žalobce prostřednictvím rumunské ambasády pobyt v Rumunsku zrušil a odevzdal tzv. rumunský „Permis“. Následně se marně pokoušel legalizovat svůj pobyt v ČR, kdy ve strachu před nelegálním pobytem na území ČR si pouze z opatrnosti zajistil v rámci dočasné ochrany pobyt na Slovensku, který mu byl udělen ihned a automaticky. Ve snaze legalizovat si následně svůj pobyt na území ČR, kde si již vytvořil pevné vazby, kde má zajištěno sociální zázemí a žije zcela v souladu s místními zvyklostmi, žalobce dne 2. 10. 2024 zrušil svůj pobyt na Slovensku. Následně prostřednictvím cizinecké policie ČR se snažil opakovaně legalizovat svůj pobyt na území ČR. Poté, co zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění žadateli v obdobné situaci, pokusil se dne 23. 6. 2025 podat svou žádost o pobyt. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako bývalý držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Svědčí o tom znak „ia“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak je zkratkou anglického slova „inactive“ a používá se tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena, resp. vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, ovšem toto povolení již aktuálně platné není. Žalovaný dále uvedl, že žalobce k žádosti nepředložil dokument, ze kterého by vyplývalo, že se vzdal dočasné ochrany ve Slovenské republice. Žalovaný má za to, že nemůže obstát námitka, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v Rumunsku, aniž by si to přál, neboť žalobce osobně převzal povolení k pobytu vydané příslušnými rumunskými orgány. Z formulace § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. To, zda je žalobce aktuálně držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany nebo ne, není pro naplnění předmětného ustanovení rozhodné. Žalovaný tak neměl jinou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 6. Žalovaný je toho názoru, že závěr Nejvyššího správního soudu o právu sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany není správný a po upřesnění výkladu, který přineslo prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), je zřejmé, že žádné právo sekundární volby členského státu neexistuje. Přesněji, neexistuje právo na to, aby vysídlená osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členských států, se přesunula do dalšího členského státu a tam získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany a čerpala z výhod spojených se statusem osoby požívající dočasné ochrany. 7. Podle žalovaného je dále zřejmé, že právo primární volby členského státu, v němž vysídlená osoba požádá o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, vyplývá přímo ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a to z jejího čl. 8 odst. 1. Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a též prováděcí rozhodnutí Rady (EU) ze dne 25. 6. 2024 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“) už jen konstatuje, že toto právo existuje a jeho uplatnění je zjednodušeno tím, že občané Ukrajiny, kteří jsou držiteli biometrických pasů, mají možnost vstoupit a pobývat na území členských států Schengenského prostoru 90 dnů v jakémkoli období 180 dnů. Tento fakt usnadňuje nejen jejich pohyb napříč členskými státy, ale, jak se Rada v té době domnívala, i rozložení břemena souvisejícího s hromadným přílivem občanů Ukrajiny. Nejvyšší správní soud se podle názoru žalovaného mýlí, pokud má za to, že preambule prováděcího rozhodnutí 2022/382 může založit vysídleným osobám právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jejíž čl. 5 nepředpokládá, a proto ani neumožňuje na základě prováděcího rozhodnutí Rady přijatého podle čl. 5 rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany přiznána. 8. Vystavěl-li Nejvyšší správní soud svůj závěr o založení práva primární volby členského státu na prováděcím rozhodnutí 2022/382, zpochybňuje to do značné míry i jeho závěry stran existence sekundárního práva a volby členského státu těmi, kdo již práv vyplývajících z vyhlášené dočasné ochrany využili v jiném členském státě. Pokud by toto ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Směrnice o dočasné ochraně totiž pro označení osob, kterým již bylo členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, používá termín: „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Jde například o čl. 10, 11, 16 nebo 26 směrnice o dočasné ochraně. Tohoto označení směrnice o dočasné ochraně používá vždy tam, kde reguluje postup členských států vůči osobě, jíž bylo již jedním členským státem pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případ