15 A 104/2025 – Městský soud v Praze

15 A 104/2025- 27 - text  7 15 A 104/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: O. K. narozený X státní příslušník Ukrajiny bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 13. 8. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 7. 7. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-394523/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-394523/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 8. 2025 podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 7. 7. 2025 vrátil žalobci žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy proto, že získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. V žalobě vyjádřil přesvědčení, že žaloba je i přes existenci zákonné výluky ze soudního přezkumu přípustná. Dále uvedl, že měl opravdu dříve udělenou dočasnou ochranu v Polsku, kterou však již zrušil. Namítl, že právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu zakotvená v § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie, přičemž odkázal na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a ze dne 8. 4. 2025 č. j. 9 Azs 20/2024 – 37. Žalovaný tedy nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Žalobce se v Polsku dočasné ochrany vzdal a ústně o tom informoval žalovaného při podání žádosti, ten to však nebral na vědomí. V této situaci bylo povinností žalovaného ověřit, zda došlo k zániku dočasné ochrany žalobce v Polsku. I kdyby tato dočasná ochrana stále trvala, měl žalovaný postupovat způsobem popsaným v rozsudcích NSS a v žádném případě nemohl považovat žádost za nepřijatelnou. 2. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vyjádření k žalobě uvedl sdělením, že z evidence Temporary Protection Platform (TPD) zjistil, že žalobce v ní figuruje jako držitel dočasné ochrany v Polsku. Je tak naplněn důvod nepřijatelnosti jeho žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. 3. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 s tím, že ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) vyplývá pouze právo primární volby členského státu. Žádné právo sekundární volby členského státu neexistuje. Přesněji řečeno neexistuje právo na to, aby vysídlená osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členský států, se přesunula do dalšího členského státu a tam získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany a čerpala z výhod spojených se statusem osoby požívající dočasné ochrany. Toto právo nelze dovodit ani z dohody členských států o nepoužívání čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Nepoužívání čl. 11 směrnice mezi členskými státy tedy samo o sobě nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. 4. Pokud právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, nelze jej dovozovat ani z prováděcího rozhodnutí, kterým byla dočasná ochrana vyhlášena. Čl. 5 směrnice o dočasné ochraně totiž nepředpokládá, a tedy ani neumožňuje na základě prováděcího rozhodnutí rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany směrnicí přiznána. 5. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně obecně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí. Ovšem tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, když stanoví povinnost přijmout opatření, jejichž výsledkem má být vydání povolení k pobytu na území členského státu, totiž používá množného čísla. Tedy ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Tím byl naplněn cíl tohoto ustanovení. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice ustanovení čl. 15 a čl. 26. 6. Směrnice o dočasné ochraně pro označení osob, kterým již členským státem bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, používá termínu: „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Jde například o čl. 10, 11, 15 nebo čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Tohoto označení směrnice používá vždy tam, kde reguluje postup členských států vůči osobě, jíž bylo již jedním členským státem pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v čl. 15 odst. 6 a také v čl. 26 odst. 4. 7. Závěr Nejvyššího správního soudu o existenci práva na přemístění do jiného členského státu nemůže dle žalovaného obstát ani s ohledem na nově přijaté prováděcí rozhodnutí Rady č. 2025/1460, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do roku 2027. Žalovaný poukázal na nové recitály 4, 5 a 6, jejichž text dodatečně osvětluje význam dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a vyplývá z něj, že druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z dočasné ochrany je nežádoucí. Tyto recitály nejsou součástí normativního textu prováděcího rozhodnutí, slouží jako výkladová vodítka, a nejsou tak vázány na účinnost samotného aktualizačního prováděcího rozhodnutí. 8. Má-li být jedním z cílů směrnice o dočasné ochraně předcházet riziku druhotného pohybu osob mezi členskými státy (bod 9 preambule směrnice), pak dle žalovaného nelze prováděcím rozhodnutím ani praxí členských států zavést přesný opak, tedy absolutně nekontrolovatelné sekundární přesuny osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy. 9. Soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s.ř.s.). 10. Předně je třeba uvést, že žaloba v této věci je přípustná. SDEU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporné s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (viz jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS). 11. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 12. Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/202446, ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/202450 nebo ze dne 7. 5. 2025 č. j. 11 A 110/2024-44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žal