15 A 112/2025 – Městský soud v Praze

15 A 112/2025- 27 - text  9 15 A 112/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyní Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobce: V. Z. zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou se sídlem Cheb, Májová 606/35 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě ze dne 25. 7. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 7. 7. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0394575/DO-2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0394575/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 25. 7. 2025 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 7. 7. 2025 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany žalobci. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný vyhodnotil předmětnou žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobci byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“), konkrétně v Rumunsku. Žalovaný tudíž přistoupil k vrácení této žádosti s odkazem na § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). 3. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“), a jeho žádost proto neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-42 opřený o platnou judikaturu, jako například o rozsudek SDEU Krasiliva. Žalobci je zároveň znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025 č.j. 6 A 122/2024-55, na základě kterého došlo žalovaným již k samotnému provedení obsahu rozsudku. 4. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce považuje za soudně přezkoumatelné, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025 č.j. 1 Azs 174/2024-24. Dále uvedl, že z Ukrajiny utekl před válkou v obavě o svůj život. Pro svou cestu si jako první tranzitní zemi EU vybral Rumunsko, kde mu byla dne 14. 8. 2023 udělena dočasná ochrana. Žalobce do ČR přicestoval za svým otcem a přáteli, kteří mu nabídli zázemí a budoucí pracovní příležitost pro obživu, kdy takový byl jeho původní cíl při cestě z Ukrajiny. Žalobce má tedy na území ČR svého otce a přátelé, má zde zajištěné sociální zázemí a žije zcela v souladu s místními zvyklostmi, přičemž zde si přeje svobodně setrvat do ukončení války ve své zemi. Dne 9. 10. 2024 prostřednictvím ambasády Rumunska v Praze řádně zrušil svůj dlouhodobý pobyt a odevzdal doklad deklarující toto pobytové oprávnění. Poté, co žalobce zjistil, že žalovaný udělil pobytové oprávnění jinému žadateli v obdobné situaci, pokusil se dne 7. 7. 2025 podat svou žádost o udělení dočasné ochrany. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že žalobce figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform) jako držitel dočasné ochrany v Rumunsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Tento znak se používá tam, kde cizinec získal v členském státě povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany a dosud je jeho držitelem. Tuto skutečnost ostatně žalobce potvrdil v žádosti o udělení dočasné ochrany. Ze žalobcem uvedeného certifikátu nevyplývá, že se dočasné ochrany v Rumunsku skutečně vzdal a že mu tato dočasná ochrana zanikla. Žalovanému je navíc z jeho úřední činnosti známo, že rumunská strana neumožňuje držitelům dočasné ochrany se jí vzdát jako takové, vzdávají se proto jen práv s ní souvisejících. 6. Z formulace § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina jednoznačně plyne, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal; žádná další podmínka již není třeba. Žalovaný tak neměl jinou možnost než žádost žalobce o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 7. Žalovaný je toho názoru, že závěr Nejvyššího správního soudu o právu sekundárního pohybu držitelů povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany není správný a po upřesnění výkladu, který přineslo prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), je zřejmé, že žádné právo sekundární volby členského státu neexistuje. Přesněji, neexistuje právo na to, aby vysídlená osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členských států, se přesunula do dalšího členského státu a tam získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany a čerpala z výhod spojených se statusem osoby požívající dočasné ochrany. 8. Podle žalovaného je zřejmé, že právo primární volby členského státu, v němž vysídlená osoba požádá o vydání povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, vyplývá přímo ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a to z jejího čl. 8 odst. 1. Prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a též prováděcí rozhodnutí Rady (EU) ze dne 25. 6. 2024 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“) už jen konstatuje, že toto právo existuje a jeho uplatnění je zjednodušeno tím, že občané Ukrajiny, kteří jsou držiteli biometrických pasů, mají možnost vstoupit a pobývat na území členských států Schengenského prostoru 90 dnů v jakémkoli období 180 dnů. Tento fakt usnadňuje nejen jejich pohyb napříč členskými státy, ale, jak se Rada v té době domnívala, i rozložení břemena souvisejícího s hromadným přílivem občanů Ukrajiny. Nejvyšší správní soud se podle názoru žalovaného mýlí, pokud má za to, že preambule prováděcího rozhodnutí 2022/382 může založit vysídleným osobám právo primární volby členského státu, v němž požádají o vydání pobytového oprávnění podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, jejíž čl. 5 nepředpokládá, a proto ani neumožňuje na základě prováděcího rozhodnutí Rady přijatého podle čl. 5 rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany přiznána. 9. Vystavěl-li Nejvyšší správní soud svůj závěr o založení práva primární volby členského státu na prováděcím rozhodnutí 2022/382, zpochybňuje to do značné míry i jeho závěry stran existence sekundárního práva a volby členského státu těmi, kdo již práv vyplývajících z vyhlášené dočasné ochrany využili v jiném členském státě. Pokud by toto ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Směrnice o dočasné ochraně totiž pro označení osob, kterým již bylo členským státem vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, používá termín: „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Jde například o čl. 10, 11, 16 nebo 26 směrnice o dočasné ochraně. Tohoto označení směrnice o dočasné ochraně používá vždy tam, kde reguluje postup členských států vůči osobě, jíž bylo již jedním členským státem pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v čl. 15 odst. 6 a v čl. 26 odst. 4. Jestliže právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, je otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z toho, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, neboť zavazuje členský stát, který osobě poží