15 A 173/2025 – Městský soud v Praze

15 A 173/2025- 16 - text  9 15 A 173/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: D. H. zastoupený advokátem Mgr. Pavolem Kehlem se sídlem Panská 6, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0428337-1/DO-2025 jako nepřijatelné dne 6. 10. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 6. 10. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0428337-1/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0428337-1/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5 070 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta Mgr. Pavola Kehla. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 6. 10. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy proto, že mu byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě uvedl, že na území Evropské unie vstoupil v létě 2024 a v říjnu 2024 požádal o dočasnou ochranu v Itálii. Ta mu byla udělena. Postup žalovaného je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382“). Ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina neodpovídá znění čl. 28 směrnice o dočasné ochraně a odporuje podstatě registrace osob za účelem dočasné ochrany, které musely opustit zemi svého původu, jak to předpokládá prováděcí rozhodnutí 2022/382. Prokázání státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině), pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Žalobce je tedy poživatelem dočasné ochrany již proto, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382, jak plyne z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Článek 28 směrnice o dočasné ochraně pak stanovuje podmínky, za kterých je možno vyloučit i při splnění výše uvedené základní podmínky automatické udělení dočasné ochrany, a to pouze při současném splnění některé z výjimek uvedených v tomto ustanovení. Ani jeden z těchto taxativně vymezených důvodů však na situaci žalobce nedopadá. 3. Žalobci svědčí právo pobývat v zemi dle svého výběru, které je zakotveno např. v bodu 16 preambule prováděcí rozhodnutí 2022/382. Toto právo lze dovodit také z bodu 15 této preambule, kterým členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Český zákonodárce vytvořil „další“ důvody směřující k nemožnosti udělení dočasné ochrany, na které však směrnice v čl. 28 nepamatuje. Důvodem nepřijatelnosti tedy nemohla být ani skutečnost, že žalobce již v minulosti získal v Rumunsku dočasnou ochranu. Žalobci hrozí, že jeho pobyt na území České republiky bude vyhodnocen jako nelegální, neboť kromě již zmíněné žádosti o dočasnou ochranu neučinil žádné další podání, které by jej k pobytu na území České republiky opravňovalo. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Konstatoval, že žalobcovu žádost jako nepřijatelnou nevyhodnotil dle § 5 písm. c) a d) Legis Ukrajina, ale dle písm. f) dotčeného ustanovení. Žalobce totiž figuruje v platformě pro výměnu informací – Temporary Protection Platform (dále jen „TPP“) jako držitel dočasné ochrany v Itálii. Žalobce to v žádosti ostatně sám potvrdil. Žádost je dle § 5 písm. f) Legis Ukrajina nepřijatelná, je-li podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu poté, co žalovaný Evropské komisi zaslal oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Toto oznámení bylo odesláno 25. 8. 2025. Z formulace § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina plny, že k naplnění tohoto důvodu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě dočasnou ochranu získal. Není rozhodné, zda je aktuálně jejím držitelem. 5. Aplikované ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je souladné s unijním právem, neboť z unijního práva samotného nevyplývá osobám, které již v jiném členském státě využily práv vyplývajících z dočasné ochrany, zejména pak získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, právo na získání stejného pobytového oprávnění s výjimkou sloučení rodiny či humanitárních důvodů a situace přemístění podle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Toto právo nevyplývá z textu směrnice o dočasné ochraně ani implicitně. Svědčí o tom samotná textace čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. Směrnice o dočasné ochraně používá pro označení osob, kterým již členským státem bylo vydáno povolení k pobytu termín „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, omezuje směrnice o dočasné ochraně na případy uvedené v čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4. Jelikož právo sekundárního pohybu v rámci EU držitelům dočasné ochrany neplyne přímo ze směrnice o dočasné ochraně, je podle žalovaného otázkou, zda jej lze skutečně dovodit jen z toho, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem a nic dalšího z něj nevyplývá. Na držitele oprávnění k pobytu může mít nanejvýše zprostředkovaný vliv a neaplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nemůže založit osobě požívající dočasné ochrany, které bylo vydáno povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně jedním členským státem, právo získat toto povolení v jiném členském státě. Žalovaný pak poukázal na to, že právě z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovozuje existenci práva na přemístění do jiného členského státu a získání nového povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v členském státě, kam se cizinec přemístí. 6. Žalovaný dále zdůraznil, že pro oblast týkající se druhotných pohybů byly prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“), přijaty dva nové recitály (č. 5 a č. 6), z nichž je jasně patrná vůle členských států jakožto účastníků dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nepředávat si neoprávněně pobývající držitele povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany a nic víc. Protože nové recitály prováděcího rozhodnutí 2025/1460 nejsou součástí normativního textu tohoto prováděcího rozhodnutí, ale slouží jako vodítka pro výklad, je zřejmé, že nejsou vázány na účinnost samotného prováděcího rozhodnutí 2025/1460, do jehož textu byly začleněny. Jejich text tedy dodatečně osvětluje význam dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a poukazuje na to, že druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z dočasné ochrany je nežádoucí, což zmiňuje i recitál 9 směrnice o dočasné ochraně. 7. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 8. Nejprve je třeba zmínit, že Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025,č. j. 10 A 6/2025-6