15 Ad 5/2025 – Městský soud v Praze

15 Ad 5/2025- 37 - text  10 15 Ad 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: V. P. bytem X. zastoupená advokátem Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B. se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 13. 2. 2025 č. j. MZDR 28467/ 20244/PRO takto: I. Rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 13. 2. 2025 č. j. MZDR 28467/2024-4/PRO se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 18 405 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Lukáše Hojdna, LL.B. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž ministr zdravotnictví zamítl rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 10. 2024 č. j. MZDR 14353/2024-5/PRO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky za protiprávní sterilizaci (dále též jen „žádost o odškodnění“) podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 297/2021 Sb.“ nebo také „zákon o odškodnění protiprávních sterilizací“). 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministr zdravotnictví (dále též jen „ministr“) shrnul důvody, které ministerstvo vedly k zamítnutí žádosti žalobkyně. Konstatoval, že žalobkyně podala dne 16. 5. 2024 žádost o odškodnění, v níž uvedla, že k její sterilizaci došlo dne 13. 6. 1981 v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, dnes provozované společností Krajská zdravotní, a.s. – Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem, o.z. (dále jen „poskytovatel zdravotních služeb“). Žalobkyně v žádosti dále uvedla, že jí byla sterilizace provedena bez jejího souhlasu při císařském řezu. V žádosti odkázala na rozsudky Městského soudu v Praze č.j. 14 Ad 9/2022-33 a č.j. 17 Ad 10/2022-30. Ministerstvo si dne 17. 5. 2024 vyžádalo od poskytovatele zdravotních služeb zdravotnickou dokumentaci. Poskytovatel zdravotních služeb dne 24. 5. 2024 ministerstvu sdělil, že „zdravotnická dokumentace výše uvedené žadatelky nebyla dohledána z důvodu znehodnocení archivu záplavami. Dále jsme v únoru Mgr. Hojdnovi, na základě jeho žádosti, zasílali sken záznamů z Porodní a Operační knihy. Kopie záznamů jsou ze dne 13. června 1981, kdy byl proveden císařský řez. Tímto jsme potvrzovali, že žadatelka podstoupila výkon sterilizace, a to v průběhu porodu císařským řezem.“ Dále poskytovatel předložil pouze záznamy z operační a porodní knihy, vyjádření spisovny a komunikaci se žadatelkou. Žalobkyně byla písemností ze dne 27. 5. 2024 vyrozuměna o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a o právu nahlédnout do spisové dokumentace a současně byla vyzvána k tomu, aby předložila další návrhy na dokazování, a to konkrétně k označení dalších důkazních prostředků stran jejích tvrzení. Na tuto výzvu ale nereagovala. Ministerstvo tedy vydalo prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí žádosti. 3. V rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně namítla, že o sterilizaci nikdy nežádala, nikdy k ní neudělila informovaný souhlas, a zákrok tedy nemohl být ani schválen sterilizační komisí. Zadruhé namítla, že byla do zdravotnického zařízení poskytovatele převezena sanitou pro nepostupující porod dne 13. 6. 1981 a ten samý den došlo k porodu císařským řezem, při kterém jí byla provedena sterilizace. Dodala, že její předchozí těhotenství skončilo úmrtím plodu, který pak následně musel být vybaven pomocí císařského řezu. Zatřetí namítla, že zdravotnické zařízení hrubě neobstálo v dodržení svých povinností, pokud jde o poučení pacientky, ať už ohledně reparability zákroku, jeho povahy, průběhu, možných rizik či alternativ. Tedy namítla, že nebyla dostatečně poučena, k čemuž citovala rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024 č. j. 14 Ad 3/2024-39. Začtvrté namítla, že její žádost je věcně projednatelná, přičemž odkázala s ohledem na absenci zdravotnické dokumentace na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022 č. j. 14 Ad 9/2022-33, resp. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2024 č. j. 9 As 61/2023-65, z nichž citovala. 4. Ministr v rámci vypořádání těchto rozkladových námitek uvedl, že žalobkyně žádné jiné důkazní prostředky než záznam z porodní a operační knihy nepředložila ani neoznačila. Ve svých tvrzeních se navíc omezila na konstatování, že jí sterilizace byla provedena bez souhlasu při porodu císařským řezem. Po citaci z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2024 č. j. 9 As 61/2023-65 a Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022 č. j. 14 Ad 9/2022-33 ministr zopakoval, že žalobkyně se ve svých tvrzeních omezila pouze na tvrzení o tom, že jí byla sterilizace provedena bez souhlasu při císařském řezu. Z přílohy k žádosti o odškodnění (a také z toho, co ministerstvu poskytl poskytovatel zdravotních služeb) vyplynulo, že sterilizace byla žalobkyni provedena, a je tak splněna podmínka podstoupení sterilizace v rozhodném období a ve zdravotnickém zařízení na území České republiky. Podstoupení sterilizace je však pouze jednou, nikoliv jedinou podmínkou pro poskytnutí odškodnění. Dále je třeba prokázat provedení sterilizace v rozporu s právem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 297/2021 Sb. V případě absence zdravotnické dokumentace správní orgán zjišťuje, zda lze považovat tvrzení žadatelky za hájitelná a plausibilní. Aby se jednalo o tvrzení plausibilní, musí být podložena alespoň indiciemi. Nemůže se tak jednat o jakákoliv obecná tvrzení, navíc, jako tomu bylo v případě žalobkyně, nepodložená (až na záznam v operační knize). Žalobkyně v řízení ani přes výzvu ministerstva taková plausibilní tvrzení podpořená alespoň indiciemi nepředestřela, a proto nelze její tvrzení považovat za věrohodná. Žalobkyně v žádosti o odškodnění neuvedla, že by o sterilizaci nežádala. Jedná se o skutkovou novotu, k níž není třeba přihlížet, přičemž jejímu tvrzení, že k zákroku došlo bez jejího souhlasu, popř. že nebyl výkon schválen sterilizační komisí, nesvědčí žádná indicie. I svá tvrzení o přivezení RZS a akutním císařském řezu žalobkyně uvedla až v řízení o rozkladu, a jedná se tedy o nepřípustnou novotu (§ 82 odst. 4 správního řádu). V žádosti o odškodnění nic takového neuváděla a ani jinak v řízení nevyplynuly důkazy či jiné podklady a indicie osvědčující pravdivost tohoto tvrzení. Tvrzení žalobkyně, že již jeden císařský řez podstoupila, také není ničím doloženo a žalobkyně s touto argumentací přichází opět až v řízení o rozkladu. K tomu ministr poznamenal, že opakovaný císařský řez představuje jednu z indikací ke sterilizaci podle čl. XIV. odst. 1 směrnice. Žalobkyně tedy „na poslední chvíli“ změnila okolnosti svého porodu z původního tvrzení, že se k porodu, u kterého neuvedla žádné další okolnosti, dostavila do nemocnice. Z toho ministerstvo dle názoru ministra správně dovodilo, že se dostavila (do nemocnice) sama, neboť jiná tvrzení neuvedla. 5. Žalobkyně podle ministra sice tvrdí, že poskytovatel zdravotních služeb hrubě neobstál ve své povinnosti poučit jí o tom, jaké jsou okolnosti, rizika, následky a alternativy zákroku sterilizace, avšak již neuvádí, jakým způsobem, respektive čím měl poskytovatel zdravotních služeb hrubě neobstát. Nejedná se o plausibilní tvrzení, neboť pro takový závěr žalobkyně v řízení nepředložila ani neoznačila žádný důkazní prostředek, podklad nebo alespoň indicii. Nadto v době, kdy ke sterilizaci žalobkyně došlo, právní úprava obsažená v § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, nestanovila rozsah poučení, jak jej namítá zmocněnec žalobkyně. Pro tvrzení žalobkyně o nedostatku poučení tak nesvědčí žádná indicie a žalobkyně zůstala v řízení zcela pasivní, ač byla zastoupena advokátem, který žadatelky o odškodnění zastupuje opakovaně. K tomu ministr poznamenal, že žalobkyně byla obsáhle poučena včetně výčtu možných dalších důkazních prostředků (pokud existují). 6. K rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024 č. j. 14 Ad 3/2024-39, na který žalobkyně rovněž poukázala a podle něhož „skutečnost, že pacientka byla řádně poučena a souhlas byl tak informovaný, má povinnost prokázat zdravotnické zařízení“, ministr uvedl, že není přiléhavý, neboť v souzené věci byla k dispozici zdravotnická dokumentace a uvedená citace není v rozsudku soudem blíže rozvedena, nota bene když účastníkem řízení podle zákona č. 297/2021 Sb., není poskytovatel zdravotních služeb, neboť se nejedná o sporné řízení mezi pacientem a poskytovatelem zdravotních služeb. Jelikož se nedochova