16 A 46/2025 – Městský soud v Praze

16 A 46/2025- 14 - text 9 16 A 46/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: N. M., nar. X, státní příslušnost: Republika Uzbekistán, zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým, sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2025, č. j. CPR-27319-2/ČJ-2025-930310-V230, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 23. 7. 2025, č. j. KRPA-200783-19/ČJ-2025-000022-SV, které bylo potvrzeno a kterým bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, (dále též „smluvní státy“) v délce 2 roky. Počátek této doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států Evropské unie a smluvních států. Současně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena doba k vycestování do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. 2. Žalobce uvedl, že je mu vytýkáno, že se měl dopustit neoprávněného pobytu, a to na území EU od 27. 5. 2025 do 23. 6. 2025 a na území ČR od 3. 6. 2025 do 23. 6. 2025, tj. po relativně krátkou dobu, kdy v mezidobí podal cestou vízového centra ČR v Drážďanech žádost o vydání zaměstnanecké karty, kdy se snažil legalizovat si pobyt v ČR. Podání žádosti jej neopravňovalo k legálnímu pobytu, ale dle žalobce jej toto chování odlišuje od jiných krajanů. Rozhodnutí je dle něj v rozporu s požadavky přiměřenosti dle § 174a zákona i s rozhodovací praxí správního orgánu, 2leté správní vyhoštění je nepřiměřeně přísný postup. Jednalo se o první pochybení žalobce, který po dobu správního řízení spolupracoval. Dále žalobce namítl nesoulad uplatněné právní kvalifikace s odůvodněním rozhodnutí, kdy rozhodnutí nalézacího správního orgánu zdůvodňuje výši ukládaného opatření mimo jiné nelegální prací žalobce, kdy ale pro § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona nebyl řešen. Dle žalobce je nepřípustné, aby mu přitěžovala nelegální práce, když pro ni nebyl řešen. Nelegální pobyt, ať již na území EU či ČR, není zpravidla sankcionován opatřením ve výši 2 let, pokud chtěl správní orgán postihnout žalobce přísněji, a to z důvodu nelegálního taxikaření, měl jej pro takovéto protiprávní jednání řešit. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. 4. Ze správního spisu soud zjistil tyto skutečnosti. 5. Dle úředního záznamu ze dne 23. 6. 2025 byl žalobce téhož dne kontrolován jako řidič taxislužby BOLT. Předložil pas Uzbekistánu a povolení k pobytu vydané Litvou, které však bylo v systému SIS označeno jako hledané. Nebylo zjištěno žádné pobytové oprávnění žalobce. 6. Součástí správního spisu je dále dohoda o provedení práce, kterou žalobce uzavřel se společností ADOU systém s. r. o. dne 8. 5. 2025 a smlouva o pronájmu vozidla uzavřená žalobcem s touto společností z téhož dne. 7. Při výslechu dne 23. 6. 2025 žalobce sdělil, že je zdráv. Naposledy přicestoval dne 28. 4. 2025. Ten den, co přiletěl do Prahy, odjel do Litvy, kde byl do 1. 6. 2025. Dne 3. 6. 2025 odjel do Drážďan na zastupitelský úřad podat žádost o dlouhodobý pobyt v ČR. Jel tam pouze na pár hodin, pak se vrátil do ČR. K dotazu, z jakého důvodu zde řídil vozidlo taxislužby, žalobce sdělil, že nevěděl, že zde nemůže pracovat. Nevěděl, že musí mít žlutou kartu. Taxikáře dělal asi týden, přijel, půjčil si auto a předpisy neřešil. Bydlí v Praze 4 po dobu dvou týdnů, má nájemní smlouvu platí 5 500 Kč, majitel bytu je nyní v Uzbekistánu. Pracuje jako taxikář od příjezdu z Litvy, za první týden si vydělal 5 000 Kč, za druhý mu ještě nezaplatili. Chce zde zůstat minimálně 6 nebo 7 let. Nemá zde žádný majetek. Lékaře nenavštěvuje, zdravotní pojištění sjednáno nemá. Peníze na vycestování nemá. Je ženatý a má dvě děti, všichni žijí v Uzbekistánu a žalobce je s nimi v kontaktu. V ČR ani EU nemá žádné příbuzné. Co se týče pohledávek, dostal dnes kauci 50 000 Kč, jinak zde žádné závazky nemá. Trestnou činnost nepáchal. V případě návratu bude bydlet u své rodiny, naposledy byl v Uzbekistánu v dubnu 2025, nemá žádnou překážku ve vycestování. Vycestovat ale nechce, chce zde zůstat a pracovat. 8. Správní orgán I. st. dále dne 23. 6. 2025 obdržel odpověď od litevské strany, kde mu bylo sděleno, že žalobcovo povolení k pobytu bylo ke dni 26. 5. 2025 zrušeno a nyní pobyt žalobce v Litvě již žádný nemá. 9. Součástí správního spisu je dále závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 24. 6. 2025, ev. Č. ZS58725, dle kterého je vycestování žalobce do Uzbekistánu možné. 10. Rozhodnutím správního orgánu I. st. ze dne 23. 7. 2025, č. j. KRPA-200783-19/ČJ-2025-000022-SV, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států v délce 2 roky. Počátek této doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobce vycestuje z území členských států Evropské unie a smluvních států. Současně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobci stanovena doba k vycestování do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. 11. Napadeným rozhodnutím bylo toto rozhodnutí potvrzeno. 12. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [(§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 13. Soud při svém rozhodování vyšel z uvedených právních předpisů: 14. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 15. Soud konstatuje, že (jediná) žalobní námitka spočívající v tom, že dle žalobce mu bylo správní vyhoštění uloženo v nepřiměřeně dlouhé délce dva roky, kdy bylo správními orgány přihlédnuto v rámci přitěžující okolností při stanovení této délky k nelegální práci vykonávané žalobcem, ačkoli tato práce zároveň nebyla přímo důvodem pro správní vyhoštění, je nedůvodná. 16. Co se týče délky uloženého správního vyhoštění, je na uvážení správního orgánu, jak dlouho dobu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, pro správní vyhoštění v rámci zákonného rozpětí stanoví. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016 - 41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002 - 46).“ 17. Lze též poukázat na rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 343/2020 - 21, ve kterém zmínil: „Soud tedy nepochybí, pokud se omezí toliko na zkoumání toho, zda se správní orgány při uložení konkrétní délky zákazu vstupu na území nedopustily možného excesu či svévole (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020 – 40). Správní uvážení přitom musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda jej správní orgán nezneužil či nepřekročil jeho meze (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 – 92, č. 430/2005 Sb. NSS, či ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 – 79). V rozsudku ze d